Článek
Sliby o modernizaci zaplňují dnešní politické slogany. Připomíná to marketing na nový software: „tahle verze už bude rychlejší, inovativnější, efektivnější“. Jenže když se člověk podívá pod povrch, zjistí, že skutečný operační systém politiky se nezměnil více než sto padesát let.
Design se vylepší, barvy se trochu osvěží, hesla se aktualizují, ale hardware moci stále běží na feudálním principu. Kdo se dostane nahoru a opíjí se každý den propůjčenou mocí, ten se automaticky cítí oprávněný vládnout.
Jenže v zastupitelské demokracii nejde o vládu. Jde o službu lidem. Politik není panovník ani majitel země, ale je nositelem moci, kterou mu lidé pouze dočasně svěří, aby ji použil pro společné dobro. Je to jeho role, nikoli privilegium. Část politické třídy si ale tuto jednoduchou pravdu překódovala do opačné logiky. A z delegace moci se stalo osobní povýšení, z odpovědnosti společenská exhibice.
A to je první a klíčové selhání. Místo, v němž se politik přestal opírat o dosažené výsledky a začal se hlavně zaměřovat na to, jak získat pozornost. A tak namísto práce pro společnost sledujeme závody o sledovanost na sociálních sítích a médiích.
Namísto státníků máme influencery a performery (někdy mírotvůrce se zlatou patkou a jindy zase bestie s krvavými válečnými drony). Sociální sítě přebily politickou realitu a politici se stali jejími uživateli, či spíše šašky před vlastním publikem, které se pokoušejí zaujmout stejně usilovně jako vánoční reklamy.
Víte, že při ranním briefingu většiny politických stran se namísto toho, co se v práci pro stát a společnost povedlo či nepovedlo, jako první řeší PR plynoucí ze sledovanosti sociálních médií? Inu, pozornost dnes garantuje politické přežití, a tak se výsledky staly druhořadými. Stačí, když politik umí správně manipulovat příběh, ne když umí vést zemi.
Výsledky jsou zbytečné, stačí jen dobře lhát. Tady se rodí důvod toho, proč se politika nedokáže zlepšit. Její moc se přestala poměřovat výsledkem a začala se poměřovat viditelností. A v takové hře manipulace (dnes už digitálními algoritmy) nemá průměrný volič šanci vyhrát.
Michelle Obama a realita moci, která se nepředává
Michelle Obama to pojmenovala přímo. Moc se nepředává. Moc se drží. Kdo jednou usedne ke stolu, nechce uvolnit židli mladším. Výsledek je předvídatelný. Stagnace. Recyklace k evoluci nepotřebných nápadů. Ztráta kontaktu s realitou, která se mezitím posunula o několik epoch dál.
Její zkušenost má ještě jednu vrstvu. Svět politiky je stále nastavený podle mužského metru. Ženy jsou v ní za své chyby posuzovány přísněji a trestány rychleji. Každé slovo se měří pod lupou. Každá odchylka od očekávané role je vnímána jako neloajalita. Kdo to nezažil, má tendenci to zlehčit. Kdo si tím prošel, chápe, jak systém tlačí na přizpůsobení a povel: „Buď ticho.“
Z toho plyne jednoduchá rovnice. Kdo neumí pracovat s inkluzi, neumí vládnout. Inkluze je totiž způsob, jak dostat k rozhodování celé spektrum společnosti. Když u stolu sedí pořád jen ti samí lidé, nevzniká nikdy žádná pluralita. Vzniká jen ozvěna. A ozvěna má ráda vlastní hlas a naprosto nesnáší jakoukoliv korekci.
Generační výměna není rozmar. Je to údržba systému společnosti v běhu. Bez ní se politika změní v mauzoleum. Vystavené exponáty jsou možná naleštěné, ale mrtvé.
Společnost mezitím potřebuje pohyb. Nové kompetence, jiné zkušenosti, jiný cit pro jazyk doby. No a tam, kde se předávání moci takto zadrhne, začne se rychle množit cynismus a lhostejnost. A lidé přestanou očekávat změnu, protože vidí, že na změnu chybí vůle i prostor.
Tohle je druhé jádro problému. Stará garda odkládá odchod a současně přepisuje pravidla tak, aby odchod nebyl potřeba (počkejte, až si hnutí ANO změní v lednu stanovy). Mladší generace tím přichází o možnost učit se odpovědnosti v reálném čase. Co myslíte, vy staří političtí pardálové, že si z toho další generace vezmou za příklad?
Tvář dnešní politiky je mužskou ukázkou síly
A za třetí. Politika se dnes už ani nesnaží předstírat, že je tu pro všechny. Stala se arénou. Ale v aréně nejde o dohodu. V aréně jde o vítězství. O to, kdo tě přeřve, přehlasuje, přetlačí. Je to prostředí postavené na mužské logice moci.
Na logice, která zná jen výhru nebo prohru, výše nebo níže, silnějšího nebo slabšího. A právě tahle mužská logika má v sobě zakódovanou toxickou soutěživost, která je možná skvělá v zápase na život a na smrt, ale zcela destruktivní ve správě společnosti.
Ve světě, kde je vyhrávání důležitější než dohoda, schopnost naslouchat, spolupracovat nebo integrovat jiné názory, je těžké dělat cokoliv, natož pak žít.
Dohoda není oceněna, ale je zneužita. A pokud se někdo pokusí vystoupit ze spirály zneužívání síly a navrhnout ji jiný rámec, třeba rámec péče, empatie nebo strategické vize bývá umlčen, zesměšněn nebo označen za „nekompetentního“.
Hierarchie, jak ji známe dnes, je pořád ještě nastavená jako vertikální žebřík. Vylézt nahoru, udržet se nahoře, a skopat dolů ty, co lezou nahoru. To je algoritmus, který politici používají.
A jen málokdo si všimne, že čím více se tento algoritmus upevňuje, tím méně lidí se v něm cítí osobně zastoupeno. Tím víc roste frustrace, polarizace, nedůvěra.
AI jako nástroj, který nemá zájem lhát
Změnu možná nepřinesou noví politici, ale nové nástroje. Umělá inteligence totiž nehraje o přízeň. Nečeká na příští volby. A nemá sponzory. Právě proto může pomoci v oblastech, kde se dnes nejvíce lže: v přidělování zakázek, plánování rozpočtů, vyhodnocování dat nebo kontrole veřejných financí. AI nemá ambice, jen přesnost. A to je přesně to, co v systému plném mlhy zoufale chybí.
Ještě důležitější ale je její potenciál jako nástroje veřejné kontroly. V reálném čase může vyhodnocovat pravdivost výroků, konzistenci programů, plnění slibů. Bez hysterie. Bez emocí. Bez loajality k jedné straně. Poprvé v historii by veřejnost mohla vidět, co se skutečně děje. Ne to, co se o tom říká. A to je moment, který může změnit pravidla hry. Ne kvůli kontrole, ale kvůli důvěře. Ne kvůli technologiím, ale kvůli pravdě.
Je čas přeprogramovat budoucnost
Změna není utopie. Je to výzva. Je čas konečně přestat vkládat naděje do těch, kdo nás zklamali už stokrát. A místo toho začít budovat nástroje, které nelze koupit, vydírat ani přemluvit. Demokracie totiž nepadá kvůli zlým lidem. Padá, když dobří lidé ztratí přístup k pravdě. A právě ten jim paradoxně právě technologie AI může vrátit.
Takže shrnutí. Co dělá stát stabilním? A demokracii živou? Přemýšlejme.
- Moc není výhra. Je to závazek.
- Politik není vládce. Je správce společné důvěry.
- Skutečný leadership se pozná podle toho, kdo komu dává prostor, ne koho umlčuje.
- Veřejné peníze nejsou kořistí, ale kyslíkem systému.
- Demokracie bez zpětné vazby degeneruje ve feudální show.
- Inkluze není gesto. Je to logická a inovativní infrastruktura budoucnosti.
- A skutečná transparentnost není hrozba. Je to jediný důvod, proč lidé ještě věří v skutečnou demokracii.
Když všichni koukají do temné mlhy, neznamená to, že cesta dál neexistuje. Znamená to, že ji ještě nikdo nezačal hledat a stavět. No, jak vidíte, já trochu ano.
PS: Co by se dalo začít dělat hned zítra
- Založit nezávislý státní AI systém, který bude veřejně sledovat změny zákonů, rozpočtů a rozhodnutí vlády – a srozumitelně o nich informovat občany.
- Zavést automatický fakt-checking politických výroků a volebních slibů, dostupný každému v reálném čase.
- Udělat z každého zákona veřejně sledovatelný proces – od návrhu po dopad, včetně odpovědnosti konkrétních aktérů.
- Zavést povinnou rotaci politických funkcí, aby moc nebyla doživotní profesí.
- Otevřít přístup k datům, která stát sbírá. Pokud jsou o nás, mají patřit i nám.
- Investovat do mediální gramotnosti a datové kultury už od základní školy. Aby se občan nemusel spoléhat na to, co mu kdo „politicky vysvětlí“.
