Věrný zůstanu: Kritický hlas jako kompas společnosti

Když se Karel Kryl v roce 1994 vydal na svou poslední cestu, zanechal za sebou nejen písně, ale především odkaz neústupného kritického hlasu, který i řadu let po sametové revoluci promlouvá k problémům dnešní společnosti. Data ze sociologických výzkumů dnes ukazují, že nespokojenost je živnou půdou pro populismus - stejné pocity, před kterými Kryl varoval už v počátcích polistopadové éry. A platí to nejenom pro Česko.

Krylova kritika polistopadového vývoje nebyla jen zklamáním emigranta. Byla to přesná analýza společnosti, která se bála přiznat si své problémy a raději se zahalila do pláště Zemanovy a Klausovy „úspěšné transformace“. Současné výzkumy CVVM ukazují, že 37 % Čechů vnímá současné poměry jako „tak napůl“ ve srovnání s obdobím před rokem 1989. To je přesně ta nejistota, před kterou Kryl varoval.

Proč jsou naše návštěvy u hrobů osobností jako byl Karel Kryl tak důležité? Nejde jen o pietní akt či formální připomínku historie. Jde o živý dialog s myšlenkami těch, kteří se nebáli pojmenovat problémy své doby. Kryl není cenný proto, že by měl vždy pravdu, ale proto, že nás učil klást si nepříjemné otázky. Když sami stojíte u jeho hrobu, pochopíte to nejlépe.

Jako já dnes, kdy jsem tam potkal mladou rodinu. Otec stál s kočárkem, ve kterém spalo malé dítě, matka držela za ruku malou dcerku a tiše jí zpívala Krylovu píseň. Čekal jsem opodál, nechtěl jsem ten úžasný okamžik rušit. Přes dvacet zapálených svíček na jeho hrobě svědčilo o tom, že nejsem zdaleka jediný, kdo cítí potřebu přijít a poděkovat.

Když dnes lidé pokládají květiny na Národní třídě, je to symbol odporu společnosti. Když někdo postojí u Krylova hrobu, vzpomene si na jeho osobní boj za pravdu ve veřejném životě. V době, kdy výzkumy ukazují rostoucí podporu populistů napříč Evropou, a odkrývání korupčních afér v Česku se nezastavuje, je Krylův důraz na osobní čest aktuálnější než kdy jindy.

Krylův odkaz nespočívá v hotových odpovědích na dnešní výzvy. Jeho přínos je v tom, že nás naučil ptát se: Jsme opravdu svobodní? Nezaměňujeme pohodlí za spravedlnost? Neutíkáme před odpovědností k laciným slibům?

Proto jsou tyto vzpomínky důležité - ne jako pohled zpět, ale naopak jako připomínka, že každá generace musí znovu hájit charakter své společnosti. Data o rostoucí podpoře populistů nejsou jen čísla - jsou varováním, že společnost stále častěji hledá snadná řešení složitých problémů. A to není cesta nikam jinam než do pekel.

Když dnes premiér Fiala v mediích slibuje „dejte mi ještě čtyři roky a budete mít platy jako v Německu“, používá stejnou rétoriku jednoduchých řešení jako jeho političtí oponenti. Je to přesně ten typ zjednodušování reality, před kterým Kryl varoval - nezáleží na tom, zda přichází zprava či zleva, od etablovaných politiků (Babiš, Okamura) či nových hnutí (Přísaha, Motoristé).

V době, kdy 43 % Čechů hodnotí současné poměry jako lepší než před rokem 1989, ale zároveň roste podpora populistických stran, je Krylův odkaz připomínkou, že demokracie není cílová stanice, ale neustálá cesta. Cesta, na které potřebujeme jak konstruktivní kritiku, tak morální kompas těch, kteří už tu s námi nejsou, ale jejichž otázky zůstávají stále živé.

Dvacet svíček na Krylově hrobě se může zdát málo ve srovnání s davy na Národní třídě. Ale možná by nám všem pomohlo vnímat 17. listopad trochu jinak - méně jako svátek a víc jako připomínku toho, že ti, kteří se v něm jakkoliv angažovali, byli prostě lidé. Lidé jako byla ta mladá rodina u hrobu, jako my všichni. A právě v tom je síla změny - ne v davech a projevech, ale v odvaze jednotlivců ptát se, pochybovat a zůstat věrný svému svědomí.

Věnováno Leošovi, Karlovi, bratru Josefovi (Vláďovi), Martině a všem, kdo si 17. listopadem prošli a zůstali těmi, kým jsou…

Zdroje: