Článek
Proč bych měl rád na pražském hradě antihrdinu? Hrdina je označení, které vyvolává ve všech lidech velmi podobné asociace. Spojujeme si s ním odvahu, obětavost, čest - to, co z něj dělalo dlouhá léta v kulturách skoro všech lidí morální vzor pro druhé. Tak druhým pomáhá, a prý nezištně, a nedává dopředu zájmy svoje, ale vždy těch druhých. A když není zbytí, obětuje pro dobro všech i to nejcennější. Svůj život. Potom je skoro záhadou, proč v posledních pár desetiletích střídá tento archetyp jeho opak - antihrdina.
Řeknete si, co mají např. Boba Fett, Mandalorian či Sebevražedný oddíl - všichni společného? Jsou to antihrdinové. A krom skvělého módního stylingu nemají společného skoro nic. Jedno však ano. Nejde u nich vždy jen o padouchy. Jde taky o jejich obyčejnost. Až o autentickou nulu všedního dne, kterou nám přinesli na plátnech kin. A my zírali na některý ty „hrdiny“ marvelovek a nechápali. Už toho příliš hraného hrdinství Jamese Bonda bylo prostě ve srovnání s životem dost.
Od věků řeckých bohů se k nám nejen z Olympu někdo blahosklonně snášel na zem, aby vyřešil problémy našeho světa. V bájích a pohádkách to fungovalo. Dost možná, že i v našich představách. V reálném životě skoro nikdy. V našem konvenčním životě se stal hrdinou ten, kdo přežije měsíc od výplaty k výplatě, uživí sebe, děti, postará se o rodiče a ještě si stihne přečíst knížku. A antihrdinové se nám zalíbili také proto, že se začali podobat obyčejným lidem z našich vlastních příběhů.
Nárůst antihrdinů se projevil už v období romantismu, které hrdinu postavilo do opozice vůči společnosti. A on (omlouvám se, skoro vždy to byl muž) ve svém osamělém a marném vzdoru revoltuje proti řádu společnosti, konvenční morálce anebo bohům, přičemž je pak buď zapuzen společnosti, nebo umírá. Jejich význam vzrostl se vznikem televize. A došel až k noir filmům, které snímají svět až moc černobíle. ANO, až tak se nám zploštilo vnímání světa. A zjednodušilo. Jenže to, co je dobré pro film a jeho zápletku může být zneužito v reálném politickém marketingu. A děje se nám přímo před očima. U nás.
Nevnímáme to, tak moc jsme pohlceni fascinaci charismatickými antihrdiny. A máme tu jednoho, který dokáže být sympatický, přátelský a přesvědčivý, aby se během okamžiku proměnil v hulváta, který agresivně zaútočí na vše kolem. Všimněte si, jak se jeho aureola točí na tom, že ignoruje kulturní normy, zpochybňuje autority a napadá současný status quo.
To, že se daný člověk od začátku vůbec nehodil na funkci premiéra, jen posílilo jeho outsiderské a antihrdinské charisma. Jeho zjev i projev byl zásadně odlišný od elit, čímž silně zapůsobil na již před deseti lety frustrovaného českého voliče. Vydal se na cestu politického dobrodružství bez toho, že by k tomu měl potřebnou kvalifikaci, jak sám často rád zdůrazňoval.
Stal se lidovým rebelem, který postupně získal právo zastupovat nespokojené občany a jejich jménem se v prvopočátku chtěl vypořádat se zkorumpovanou elitou. To se dnes z jeho života jaksi vytratilo. A tak tento rebel pohrdá intelektuály a opovrhuje elitami a ignoruje právní řád, aby „vrátil moc lidem“.
A také se tento antihrdina jeví jako „průměrný Čech“, který jen říká, co si myslí, čímž vzbuzuje pocit, že je „jedním z lidu“. Toto vše přitahuje naivního voliče, který očekává, že udělá pro Česko totéž, co udělal pro svůj Olympský byznys.
Jenže takovíto antihrdinové, česky šejdíři, parazitují především na těch našich spoluobčanech, kteří trpí deziluzí a jsou zklamáni stavem společnosti. V těch pak vyvolává pocit pohoršení a nostalgii po „lepších časech“ = za něj bylo přece líp. Takže pak kritizuje a zesměšňuje systém českého státu za účelem vyvolat ve veřejnosti pocit nutnosti přehodnotit stávající řád.
A neštítí se při tom používat triků a lží, aby zmátl a oklamal ostatní (viz. jeho dezinformační PR v roce 2021 při parlamentních volbách zaměřené na jeho největší konkurenty Piráty), a nemá problém převzít veškerou zodpovědnost, aby pak vše hodil na druhé (viz. covidová krize, v níž díky jeho nepromyšleným krokům zbytečně zemřelo obrovské množství lidí).
Jeho přitažlivost je založena na kontrastech. Je slovenský občan a zároveň český „patriot“. Prosadil se jako migrant outsider, ale zároveň varuje před „cizáky“. Hájí zájmy „zapomenutých Čechů“, ale zároveň lobbuje za kapitalistickou oligarchii a nahrává jen svým vlastním firmám.
Rozvrací řízení státu a přitom všechny varuje, že čelíme „spiknutí proti demokracii“. Prosazuje prý „tradiční křesťanské hodnoty“ a přitom je jeho politika založena na agresi a pomstě, což jsou hodnoty, které s křesťanstvím nemají nic společného. Jeden den je v roli agresora, který napadá Evropskou unii, a druhý den naříká, že se stal obětí spiknutí ze strany EU.
Je to antihrdina hnutí, které přijalo vydírání svých voličů, jako svou vlastní normu. Vydírání strachem. Strachem z toho, co s námi chudáky bude, když náš antihrdina skončí v politice, že? Stejně jako Ježíš říká pateticky „věřte ve mně“. Na rozdíl od něj však nenabízí sebemenší naději, ale jen okamžité vzrušení a uvolnění vzteku znechucených lidských mas.
Díky svým PR ovečkám zneužívá sentimentu českého národa v krizi a sám se následně pasuje do role spasitele, který jako jediný správný dokáže opravit dysfunkční systém. A nyní by to chtěl nejlépe učinit z hradu.
Úspěch podle něj přímo závisí na schopnosti zmanipulovat druhé. Nezajímá ho, že jeho slova a činy jdou proti obecným ideálům demokracie, lásky a spravedlnosti. Věří, že pro dosáhnutí vytyčených cílů musí být politik arogantní, bezohledný a vždy tvrdší než ostatní.
Vnímá omluvu a kompromis jako znaky slabosti, zatímco sobectví chápe jako nejvyšší morální hodnotu. A díky tomuto předkládanému obrazu se nám v společnosti děje to samé.
Znesvěcuje koncept pravdy jako takové a pohrdá frustrujícím a složitým obrazem světa tak, jak ho předkládají jiní. Rezignoval na víru v cokoliv „dobré“ a jedinou obecnou pravdu, kterou uznává, je Darwinovo „právo silnějšího“ a Hobbesovo „člověk člověku vlkem“.
Tenhle antihrdina není ani dobro a ani zlo. Je to chudák, který posedl sám sebe svou narcistní představou o své chytrosti, spásonosnosti a sebestřednosti. A nyní pozor! Pýcha, arogance a touha po moci je možná sranda v kině, ale ne v našem reálném životě.
Nedochází nám, jak moc je důležité vnímat, na co se člověk dnes a denně dívá. Jak jej to formuje. A právě toho obyčejného člověka a jeho touze po antihrdinech tento jedinec svým PR obratně zneužívá.
Válka na Ukrajině nám možná trochu otevírá oči. To, co se tam děje, je pošlapání základních lidských hodnot. A velké varování abychom antihrdiny podobného typu odkázali jen do filmu a do TV. Nikoliv do našeho života. V něm dnes více než kdy předtím budeme potřebovat všechny ty hrdiny i antihrdiny, co chtějí věřit a konat správné věci. Co chtějí mít odvahu, dělat věci správně.
A to je nenechat se otrávit a jít volit. To, že se přeci dokážeme aspoň v něčem shodnout, je skvělé pro celou naši společnost a pro její další vývoj. A shodněme se tedy, že jít volit je dobrá věc. Koho zvolíme je každého osobní věc. Důležitá, když se odehraje s vědomím toho, že tento člověk, kterému jsem dal svůj hlas, bude těch dalších 5 let na pražském hradě, ovlivňovat náš život a život našich dětí. Bude jejich hrdinou i antihrdinou.
Nikdo z těch, kdo tam usednou v roli našeho nejvyššího představitele země, nás nespasí. A ani nezaplatí naše dluhy. A bude se nám tu více, tu méně líbit. Ale není to žádné menší nebo větší zlo. Je to prezident. Je to náš hrdina, po němž my normálníčci chceme, aby se stal taky námi. Aby byl aspoň občas tím antihrdinou všedního dne. Aby s námi žil a plavil se na jedné lodi, na řece, ne jen vysoko na hradě nad ní.
Ant-Man a Wasp je americký akční film z roku 2018 režiséra Reeda, natočený na motivy komiksů z Marvel Comics o superhrdinovi Ant-Manovi. V překladu je název tohoto filmu o antihrdinovi a jeho přátelích více než vypovídající. Prezident by za mě měl být pilný a pracovitý jako mravenec, avšak bodat žihadlem by měl umět stejně jako vosa. To by mě jako to obyčejné a nepřikrášlované hrdinství jeho role úplně stačilo. Co vám?
