Článek
O přestávce na jednom semináři padla odpočinková otázka. Jestlipak přítomní vědí, kdy začíná proces tvorby jídla? Zajímavé téma. Všichni se začali nahlas předhánět v přípravě zeleniny a masa, pečlivých nákupech a výběru surovin, jiní zase upozorňovali, že je třeba uvést kuchyň do provozu a patřičně ji rozběhnout. A co šéfkuchař? Návrh střídal návrh.
Po chvíli ticha, když už nikoho nic nenapadalo, se přihlásila malá nenápadná dívka a tiše povídá: „no začne, když mám hlad, ne?“ Všichni vybuchli smíchy. Poděkoval jsem ji za odvahu, s níž prezentovala svůj „objev“ a podpořil jsem její názor. A začal o tom ještě víc přemýšlet.
Prvním okamžikem jídla je náš vlastní hlad. V něm vzniká záměr, který uvede do sledu kolotoč událostí, jež se budou podílet na tom, co jíme a čím se taky následně stáváme.
▬ Na počátku všeho je hlad. Následuje shromáždění skupiny lidí, které se říká účastníci stravovacího procesu. V restauraci je posbírá číšník, doma ten, kdo je po ruce.
▬ Takže se vznášejí se požadavky, diskutuje se nebo vám číšník ukáže přeškrtaný jídelníček a řekne máme guláš, popřípadě vám maminka sdělí, co jste nechali v lednici, že z toho snad něco použije.
▬ Následuje tristní etapa objevování, co nám k danému pokrmu chybí, jelikož nejsou doma vajíčka a děti trvají na lívancích, tak hybaj do sámošky (nebo k sousedům). V restauračním zařízení se volí různé typy vysvětlování, proč to či ono jídlo nebudeme moci kuchař připravit, i když zásobování kuchyní už dost pokročilo.
▬ Potraviny budou samozřejmě pečlivě vybrané. Kdo má větší rozpočet kupuje většinou i dražší potraviny. Ty se následně začnou zbavovat obalů a dávají se do hrnců, pánví, pekáčů a co já vím, do čeho ještě.
▬ Zde se ještě zapojí technika, mixuje se a krájí zelenina, či se připraví základ trojobalu na obalování řízku. Tady může být zapojen pomocný personál.
▬ Až nyní nastupuje šéfkuchař, který to vše sledoval ostřížím zrakem a který nyní do toho, co by se dalo nazvat mechanikou procesu potravy vnese prvek tajemna. Dodá mu svou příchuť. Zde jsou ty nenápadné dochucovačky, ty tajné recepty a triky našich maminek a babiček, co odkoukány se tiše sunou dál generacemi a dělají z pokrmu něco neobyčejného.
▬ Jídlo je hotovo a do procesu vtrhává ten, kdo servíruje. Začíná dramatický přechod mezi kuchyní a jídelnou. V starých domech byla kuchyň vždy místnost určená pro přípravu a jakmile se dovařilo, všichni se převlékli a šli na „hostinu“. Slovo hostina vzdáleně připomíná slovo hostie, svátost. Jíst bylo dříve posvátné. A tomu odpovídal i oděv.
▬ Servírování a způsob podávání jídla je nyní zcela na nás nebo na restauraci, kterou jsme si k tomu účelu vybrali. Uzavíráme jím celý proces. Na jehož počátku byl pouhý hlad. Proces našeho uspokojení. Nasycení. Doplnění.
hostina v Řecku
Pamatuji si, jak jsem jednou byl pozván na večeři s rodinou majitele řecké taverny na ostrově Lefkas. Uzavřeli tavernu pro hosty a přinesli všechno jídlo na jeden obrovský stůl vyrobený z 6 dalších.
Rodina se ztišila, potichu se i pomodlila a začalo se jíst. Bylo nás tam 15. Všichni se prolínali, nabízeli si každý navzájem ochutnávky svých směsí koření a zeleniny nebo placek potřených sýrem feta a bavili se o všem možném.
O ženách, o mužích, o slunci, o olivách, o moři, o lidech. Vzrušení, najednou tiší, jako když vítr češe listí na stromech v lese. Šuměli si tak s láskou a obrovským respektem k jídlu, k sobě navzájem. Byla to patrně jedna z nejživějších modliteb, kterou jsem kdy, viděl.
Završení přeměny prostého pokrmu jejich živou přítomností na něco neobyčejného. Na něco, co nám všem dávalo možnost nasycení nejen pro tělo. Na něco neobyčejného, co z pouhého hladu udělalo svátost. Nezapomenutelný okamžik přijetí a přijímání.
Nezáleží totiž vůbec na tom, co jíte, ale s kým.
