Jak jsem chtěla zhubnout. A brečela v supermarketu

Moje kamarádka Lucie (30) je věčná dietářka. Ne, že by to potřebovala, ona prostě prahne po ideálních křivkách a pořád jich ne a ne dosáhnout. A tak se každoročně na konci jara nadchne pro novou dietu, nový způsob stravování nebo nový sport, který zaručeně spaluje kalorie mrknutím oka. A vždycky, doslova vždycky, to vydrží měsíc nebo dva, pak se sejdeme na kafe, ona spráská tři dorty a mezi záchvaty smíchu mi vypráví, jak praštěná zase byla. A vždycky si k tomu pečlivě vede deník, ze kterého mi předčítá ty nejbláznivější zápisky.

Venku je konečně hezky. Začíná skoro letní počasí. Vytáhla jsem ze skříně nové letní šatičky, abych se v kanceláři neupekla. Jenže všechnu pozornost na sebe strhla Ilona z vedlejší kanceláře. Celý podzim a zimu nosila volné svetry a kalhoty. Z těch se právě dneska jako kukla vylíhla.

„Už jsi viděla Ilonu? Normálně ti vypadnou oči!“ hlásila mi hned ráno kolegyně Zita.

Netrpělivě jsem tedy čekala, jestli se Ilona dneska staví k nám. Konečně se otevřely dveře. A já málem sbírala spodní čelist ze země. Ve dveřích stála Ilona. Šedá myška z vedlejší kanceláře, která mívala dost kilo navíc, teď zářila. Štíhlá jako proutek. V minišatech, které rozhodně odporovaly firemní oděvní politice.

„No teda… ty jsi kočka, Ilono!“ pochválila jsem ji, přestože ve mně hlodal červíček závisti.

„No jo, třicet sedm kilo je znát.“ Mávla rukou a pohodila hlavou.

Celou dobu, co se radila se Zitou o pracovním problému, jsem na ni zírala. A Ilona si to evidentně všimla, protože po mně vrhala nápadně nenápadné pohledy. Když odcházela, zastavila se u mého stolu.

„Kdybys chtěla poradit s hubnutím, stav se, Luci,“ zašeptala mi tak hlasitě, že to každý slyšel.

Ta mrcha! To jako naznačuje, že jsem tlustá? Obědovou přestávku jsem strávila na záchodech před zrcadlem. Čím déle jsem se pozorovala, tím horší to bylo. Jsem tlustá!

Je mi blbě. V pátek večer jsem se po několika sklenkách prosecca rozhodla, že taky zhubnu. A vytřu Iloně zrak! A první krok je zbavit se všeho nezdravého doma, aby mě to nepokoušelo. Jenže já jsem vychovaná tak, že jídlem se neplýtvá. Tak jsem to sežrala. Pytlík brambůrků, dvě čokolády, křupky… jsem čuně. Tu dietu fakt potřebuju. Dneska ráno jsem ale začala. Nový týden, nová já! K snídani jsem si udělala ovesnou kaši. Osladila ji půl lžičkou medu a hrozně jsem si pochutnala. Cítím, jak mi ta kaše požírá tuky uložené v bocích. Musela jsem vstávat o hodinu dřív, abych si uvařila kaši a nachystala oběd do práce. V jídelně mají samé kalorické bomby! Tam opravdu jíst nemůžu. O pauze na oběd jsem žvýkala svůj salát a sledovala, jak se Ilona u vedlejšího stolu směje a cpe do sebe půlku porce svíčkové, kterou si vyzvedla u okýnka jídelny. Druhou půlku věnovala vděčnému kolegovi a usmívala se u toho, jako kdyby právě vyřešila hladomor.

„Luci, chceš poradit?“ zeptala se, když si ke mně přisedla poté, co odnesla tác.

Kývla jsem hlavou a dívala se na kolečko okurky nabodnuté na vidličku.

„Máš u sebe telefon? Stáhnu ti aplikaci, co ti bude hlídat kalorie. Je to normální zázrak. Stačí to dodržovat a váha letí dolů!“ švitořila jako prodejce hrnců.

Aplikaci mi stáhla, nainstalovala a nastavila podle svých hodnot.

„Hele, drž to kolem devadesáti procent. Vidíš tohle velký kolečko? Tak to si hlídej. Ostatní moc řešit nemusíš. A hlavně zapisuj úplně všechno! Nejdřív do aplikace, pak do pusy. Ono to půjde, neboj se!“ Zvedla se, upravila si šaty a povzbudivě mě poplácala po zádech s takovou silou, až mi spadla okurka z vidličky.

Zapsala jsem si ovesnou kaši, dvě kafe s mlíkem a salát. Jestli chci večeři, třetí kafe si dneska nedám.

Včera jsem šla spát v šest večer! Cestou z práce jsem si dala zmrzlinu. Malou, samozřejmě, držím dietu, ne? Jenže po snídani, salátu k obědu, dvěma hrncích kafe s mlíkem a té pitomé zmrzlině jsem neměla další kalorie na večeři. A to všechno kvůli Iloně! Ta mrcha mi to určitě nastavila blbě! V šest jsem byla tak hladová, že jsem zalezla do postele a pokoušela se usnout. Usnula jsem až ve tři ráno.

„Tak co, Lucinko, jak to jde?“ zajímala se Ilona s úsměvem, když si při obědě přisedla.

„Dobrý… ty, Ilono, nenastavila jsi mi to blbě?“
„Určitě ne, dělala jsem to podle sebe. Ukaž, kouknu se,“ vybídla mě a natáhla ke mně ruku, abych jí podala telefon.

To určitě! Aby viděla moje selhání v podobě zmrzliny? Ani omylem.

„Telefon mám v kanclu. Ale děkuju, jsi zlato.“ Obdařila jsem ji falešným úsměvem.

Odpoledne jsem měla hlad jako blázen.

„Hlad je převlečená žízeň!“ vzpomněla jsem si na dávné pořekadlo.

To je ono! Prostě to přepiju!

V noci jsem skoro nespala. Pořád jsem lítala na WC. Zapamatovat si: „Když vypiješ litry vody, ta voda musí ven!“

Hlady skoro nevidím. Ale mám dole první půlkilo! V koupelně jsem to oslavila malým tanečkem, při kterém se mi zamotala hlava a já to deset minut rozdýchávala v sedě na záchodový míse. Ilona má narozeniny. Před polednem se ukázala u nás v kanceláři s bonboniérou. Přijímala gratulace a rozdávala bonbony.

„Vem si, já jsem si taky jeden vzala, to jsou moje nejoblíbenější bonbony. A na narozeniny si člověk musí dopřát, ne?“ pobízela mě.

Odolala jsem. Ilona to kvitovala obdivným pokýváním hlavou. Místo polední pauzy jsem šla do obchodu a koupila Iloně tu samou bonboniéru s nadějí, že doma to sežere celý a zmizí jí ten spokojenej úsměv ve stylu „ztrácím kila i mrkáním“. Šla k doktorovi, takže odpoledne v práci nebyla.

Bonboniéru jsem sežrala o víkendu já. Půlkilo je zpátky. Dneska jsem se dvakrát přistihla, jak okusuju propisku.

„Ty, Lucko, jsi v pořádku?“ oslovil mě kolega, který přišel opravit kopírku.

„Drží dietu!“ oznámila mu ta zmije Zita a zmizela na chodbě.

„Fakt? Jakou?“ zajímal se a sledoval, jak se mi třesou ruce.

„Nic zvláštního, jenom si hlídám kalorie.“

„Jako v aplikaci? To je skvělá věc. Dělám to taky. Teď jsem teda v objemovce, hlídám hlavně bílkoviny. Hlídáš si bílkoviny?“

Pokrčila jsem rameny a poprvé si ho pořádně prohlédla. Jak jsem si mohla nevšimnout, že ten chlap má svaly jak Schwarzenegger?

„A máš to dobře nastavený? Ukaž,“ vyzval mě.

Poslušně jsem mu podala telefon s otevřenou aplikací a přemýšlela, co je sakra „objemovka“.

„To máš celý blbě, Lucko! Kdo ti to dělal?“

„Ilona,“ pípla jsem.

„To je příjem jak pro pětiletý dítě. A bílkoviny neplníš vůbec. Ty jsou důležitý, jinak hubneš ze svalů. Musíš mít strašnej hlad!“

Horlivě jsem přikyvovala na souhlas.

„Ta Ilona je úplně blbá. Dneska si každej myslí, že trochu shodí a je odborník na hubnutí. Hlídej si bílkoviny. Ze začátku je dobrý koupit si protein v prášku, než přijdeš na to, jak je doplňovat přirozeně. A doplňuj vlákninu,“ doporučil mi, když všechno nastavil.

„Děkuju,“ řekla jsem vděčně, když jsem zjistila, že toho můžu sníst dvakrát tolik.

Odhodlala jsem se k nákupu proteinu. Bílkoviny totiž držím na dvacet procent.

„Kde se to kupuje?“ mumlala jsem s podhledem upřeným do monitoru počítače.

„Co kde se kupuje?“ ptala se se zájmem Zita.

„Protein v prášku.“

„Ty ses na to ještě nevykašlala? Syn to kupuje ve fitku. Aspoň myslím. Zeptám se ho, jestli chceš.“

Odmítla jsem a o polední pauze zašla do nejbližšího fitka. Vím, kde je. Vedle je cukrárna, kam chodím na zmrzlinu.

„Co pro vás udělám, mladá paní?“ houkla na mě vysolárkovaná blondýnka za recepčním pultem.

„Potřebuju protein,“ vyhrkla jsem. „A vlákninu.“

Pokývala hlavou a položila mi snad milion otázek. Rozuměla jsem jenom slovům „chcete“ „nebo“ a „příchuť“. Slečna nejspíš pochopila, že si tu připadám jako slon v porcelánce, doporučila mi dva výrobky a navíc vitamíny.

„Tak to bude patnáct set osmdesát,“ usmála se dokonale vybělenými zuby.

Málem se mi podlomily kolena. Tolik? Za pikslu prášku, pytlík jinýho prášku a jedny kapsle „za zvýhodněnou cenu, to se vám vyplatí!“?

„A nechcete přijít na kruhový trénink pro ženy? První lekce je zdarma! Bude se vám to líbit. Je to dneska od šesti. Zapíšu si vás. Jak se jmenujete?“ chrlila ze sebe.

Než jsem si uvědomila, s čím jsem souhlasila, hlásila jsem svoje jméno a telefonní číslo.

„Uvidíte, že vás to bude strašně bavit. A za měsíc sama sebe nepoznáte.“

Nebudu lhát. Dokázala mě nadchnout. A tak jsem před šestou otevírala dveře fitka se širokým úsměvem.

Mám svalovou horečku z fitka, zácpu z vlákniny a z proteinu jsem nafouklá jak balon. Dvě kila nahoře. Cestou do práce jsem si koupila dvě koblihy a obě je sežrala asi za půl minuty. Při každém pohybu hekám bolestí.

Vyhledala jsem si na internetu zdroje bílkovin ve stravě. Spočítala jsem si, kolik toho musím denně sníst, vytiskla jsem si vzorový jídelníček z webu o zdravém stravování a vyrazila na nákup doporučených surovin. Nechala jsem v supermarketu tři a půl tisíce za nákup na týden. Až za pokladnou mi došlo, že jsem nemusela brát všechno BIO, jak psali v jídelníčku. Víte, kolik stojí BIO kuře? Hodně! Rozbečelo mě to a nějaká milá stařenka mě uklidňovala. Dala mi čokoládu. Večer jsem ji celou sežrala. A bylo mi skvěle!

Konečně se můžu normálně hýbat. K obědu jsem měla salát s tofu. Bylo to hnusný. Doma mám ještě dvě kostky tofu, které musím sníst.

„Slyšela jsi o Iloně?“ přitočila se ke mně Zita, když jsem v kanceláři dojídala zbytek toho příšernýho jídla.

Do jídelny už nechodím. Takže mi asi něco uteklo. Se zájmem jsem zvedla hlavu.

„Na podzim byla na zmenšení žaludku! Proto tolik shodila,“ drmolila Zita.

No jasně! Najednou to dává smysl! Proto hubne a jí jako vrabec. Jasně, pořád je skvělá, že to drží. A za ten úspěch nese určitý podíl zásluh. Ale je jasný, proč mi to nefungovalo! Není to mnou. Jenom ta mrcha neřekla všechno.

„Ona ti to řekla?“ ptala jsem se.

„Jo. Zeptala jsem se, u jakýho doktora tuhle byla. Takže přestaň blbnout. Pořád ti říkám, že máš naprosto normální postavu.“

Asi nikdy nebudu mít dokonalou figuru. S největším sebezapřením dojídám tofu. Obědvám zase v jídelně. Ty dvě kila navíc z minulého týdne jsou pryč. Na diety pro letošek kašlu. Dokud se vejdu do moře, pořád je to dobrý. Zase se cítím sama sebou. A až zase začnu za rok blbnout, připomeňte mi, kolik stojí BIO kuře.