Článek
Už jsem to lehce nakousnul ve svém prvním, lehce depresivním článku. Je vám 20, někdy 25, to je celkem fuk a konečně dostanete ten flek. Ten, o kterém jste snili. Káry, obleky a holky na vás čekají, protože jste dostali své vysněné místo v korporaci. Ideálně nějaké mezinárodně známé, protože přece jen zní jinak když balíte holku v baru, že děláte v IBM, Microsoftu, či Seznamu, když zůstaneme v našich vodách, než když se pochlubíte tím, že v Bille vyskladňujete kamiony. Ať je to, jak je to, tak prostě s tím přichází určitá prestiž. Co na tom, že váš plat jakožto junior plebse je vlastně velmi podobný, ale ta klimatizovaná kancelář, všudypřítomné sklo a přístupová kartička tomu dává určitou váhu.
Občas, jako v mém případě, se to patří oslavit se svými přáteli, rodinou nebo spolužáky. Užijte si to, je to potřeba. Ono se to málokdy zmiňuje, ale pokud vaše okolí není vychováváno korporací a vy jste jeden z mála z party, tak toto je období kdy se váš život mění. Je jedno jak normální jste, můžete mít pokory a laskavosti na přehazování vidlemi, ale 1/3 vašeho života jste najednou v jiném světě – a nutně ne lepším, či horším, prostě jiném.
Trvalo mi nějakou dobu, než jsem si to vlastně uvědomil, protože to není něco, na co vás okolí připraví. Já sám pocházím z okolí, kde se pracovalo manuálně, popřípadě v takových těch pracích, kde naprosto víte, co si pod tím představit. Když vám někdo řekne, že je prodavačka, zedník, recepční, tak přesně víte, co ten člověk dělá a je to jednodušší, než když řeknete, že jste Junior account manager a pokud budete ještě rok dobře plnit KPI, tak se z vás stane medior. Co to sakra je? Co děláš celý den, zatímco já se tahám s krabicemi? To začnou postupně být otázky, které se vkrádají do myslí ostatních.
Toto období začíná plíživě. Postupně si všímáte, že jakmile se stará dobrá parta, se kterou jste chodili na fotbal a ochutnali poprvé pivo, sejde, máte pocit jako byste tam nepatřili. Ono se není čemu divit, jeden jezdí kamionem, druhý dělá instalatéra a třetí třeba montuje okna. Mají společná témata, rozumí svému světu, řeší stejné problémy. A vy? Vy máte svoje KPI, reporty a rozvojové dialogy. Tomu nikdo nerozumí, postupně začínáte mluvit jiným jazykem, takže zatímco oni si stěžují na kolegu, tak vaše automatická reakce je, jestli jste mu dali feedback. Tak to přece po vás korporace chce ne? Takto se to dělá, když vás někdo štve, dáte mu feedback, ale jen konstruktivní. Ne tak v tom normálním světě, tam ho pošlete do háje nebo na něj spustíte takovou salvu výrazů, že si to za rámeček nedá, případně mu ukradnete svačinu. Je to prostě jiné. Najednou jste ten exot vy.
Když po pár letech v korporaci, kdy jste to přes přesčasy a feedbacky dotáhli na vedoucího, přijede za rodinou, kde sedí sourozenci, rodiče, tetičky a já nevím kdo, tak otázky: „Tak co v práci?“, se stávají řečnickými. Nikoho nezajímá, jaký deal jste kde vyjednali, nikoho nezajímá, že jste museli snižovat headcount, a to vás štve, protože máte backlog plný věcí a nemáte lidi. Proto většinou odpovíte standartním: „jo dobrý“ a dále posloucháte, jak si sestra pracující v obchodě stěžuje na zákazníky. Tomu všichni rozumí a vaše KPI jsou pro ně naprosto něco imaginárního, něco, co nemá hodnotu.
Dřív nebo později se začnete cítit nepříjemně, i když je všechny máte rádi, tak o čem si s nimi povídat? Málokdo má rozhled takový, aby rozuměl všemu. Jasně zůstávají obecná témata, ale i tam díky vašemu okolí najednou máte jiné názory. Zatímco rodina jezdí do Jeseníků na dovolenou, tak vaše Mexiko v tu chvíli je tak trošku moc. Ve vašem podání to občas vyznívá jako vychloubání a přitom (pokud jste trošku normální) to tak nemyslíte, ale vysvětlujte někomu, kdo je vlastně v tom svém světě naprosto šťastný, že to Mexiko ho udělá ještě šťastnějším. Podobně tato bariéra dopadá do ostatních oblastí, od nákupu auta, obyčejné domluvy, kam na pivo – přece ideálně někam kde mají dobré rumy nebo drinky, a ne někam kde točí desítku za 25kč.
Čím déle se obklopujete lidmi, které taková témata zajímají a čím výše rostete v kariérním žebříčku, tím více se oddalujete od těch, se kterými jste vyrůstali. Je to smutné, ale prostě se to občas stává.
Naštěstí pro vás máte novou rodinu, nové přátele, jsou to ti z korporace, kde jste teď nebo jste byli předtím. Ti vám rozumí, ti vám poradí jak na šéfa, co nechápe váš work-life balanc, kde si vyměnit valuty, protože to vypadá, že později kurz nebude nic moc, kde mají nejlepší waygu steak a že korejské BBQ je jen scam. S těmito lidmi se cítíte jinak, příjemně, a tak je upřednostňujete.
To dává smysl ne? Který masochista by se dobrovolně rád dostával do nepříjemných situací, je to křečovité, je to povinnost a není vám dobře. Občas máte pocit, že nikdo nechápe, jak to máte těžké, ale na rozdíl od kamarádů z dětství a rodiny, vaše nová adoptivní rodina to chápe. Tak co si vyberete?
Stane pak nevyhnutelné. Na třídní srazy přestanete chodit. Přece posledně to bylo hrozný, nikdo nechápal, vaše dilema, jestli koupit lehce ojeté bávo nebo funglovku audiny v nižší výbavě. Nikdo nechápal, že letos asi vynecháte na dovolenou Asii a spíš pojedete někam na západ. Ale jde i o mimo finanční věci, jako třeba jak můžete sakra být utahaní, když máte denně jen 8 schůzek a nic dalšího neděláte. Prostě u lidí, kteří tyto věci neřeší moc nezabodujete. Tak to vynecháte a radši skočíte na wellness. Podobné je to s rodinnými sešlostmi, kde se cítíte nepříjemně když posloucháte o inflaci a vaše první myšlenka je: „tak jste sakra měli investovat ne?“. Ne nemohli, protože řeší jiné problémy a je to přirozené. Začnete se vymlouvat, jedete jednou ročně z povinnosti a ideálně mlčíte abyste zase nespustili: „No jooo, pán manažer, to se ti to kecá, když vyděláváš kilo“ a vy nemáte sílu ani chuť se dohadovat. Je jednodušší před tím utéct.
Tento blog jsem pojmenoval Život s korporací z jednoho prostého důvodu. Jakmile tam nějakou dobu strávíte, už žije s vámi. Od určitých úrovní to není jen práce, ale životní styl, je to partner, který je s vámi, když si dáváte sprchu nebo obědváte. Mění lidem perspektivu, některé mění na cyniky, jako třeba mě, z některých dělá namyšlené jedince, kteří by si mimo firmu nevydělali ani na slanou vodu a samozřejmě ušité procento zůstává normálními. Jak ve firmě rostete, mění se vaše priority a pohled na svět. A občas si to lidi uvědomují a snaží se pak za každou cenu být ti prima kluci a holky kterými byli, než do tohoto světa přišli. Já si myslím, že je to zbytečné. Prostě jste se změnili, zkuste být normální podle vašich měřítek, ale akceptujte to. Ono prostředí, kde trávíte 1/3 života vás prostě formuje.
Dovolím si jednu příhodu z natáčení. Před několika lety v práci jsem se potkal s docela fajn borcem. Pracoval na seniornější pozici a měl ambice. To není nic špatného, prostě chtěl zajistit rodinu, chtěl pracovat na věcech co ho baví. Nicméně byl úplně normální borec, kterýho, kdybyste potkali někde v hospodě, vůbec neřeknete že pracuje v nějaké korporaci. Asi po roce zjistil, že je potenciál se dostat výše. Chytnul šanci za pačesy a najednou z kluka co chodil do práce v riflích a tričku se stal borec v saku a košili. Koukali jsme na něj, dělali si srandu, jestli jde jako někam na pohovor nebo co se děje. Šel – na permanentní pohovor u nás ve firmě, chtěl svoji vstupenku výše. Najednou začal mluvit tou korporátní řečí. V kuchyňce se ptal na KPI, na cíle místo aby se bavil o autech jako vždycky. Začal lidem vštěpovat jak na schůzky, jak se dělají zápisy apod. Bylo to divné, neautentické, umělé – on přece takový nikdy nebyl. No zkrátím to. Povýšení nedostal a před kolegy ze sebe dělal někoho kým není poslední rok zbytečně.
Z firmy odešel hledat nové výzvy. Říkal jsem si, že třeba se vrátí zpátky ke svému původnímu já. Po pár letech jsem narazil na jeho fotku na jedné sociální síti, kde celý vymydlený pózoval v obleku a prodával nějaké služby. Košilka, oblek, auta, iluze úspěchu. Přeju mu to, ať najde ten svatý grál, který hledá. Jen mě mrzí, když si vzpomenu, jak jsme spolu seděli na pivě a bavili se nad tím, jak si lidi myslí, že z nich sako udělá lepšího člověka.
Vrátím se na začátek. Život s korporací se dá zvládnout důstojně, ale je to mnohem větší fuška než se tím nechat unést. Až zas budete třeba někdy přemýšlet, jak je možné, že kolem sebe od určité chvíle máte samý omezence – možná jste to naopak vy.
Pokud se vám články líbí, budu rád za zpětnou vazbu, co můžu příště zlepšit, očekávám konstruktivní komentáře.
