Článek
Znáte to asi i z osobních situací. Někdy se stane, že se vztah prostě vyčerpá, potřebujete změnu nebo vás vaše drahá polovička tak moc naštve, že si řeknete: A dost! Tohle nemám zapotřebí.
Víceméně toto je stejná situace v korporátním světě. Samozřejmě má to svoje specifika, protože každá strana na potenciální rozchod nahlíží jinak.
V základu existují dvě perspektivy.
Korporátní perspektiva – Brad Pitt (korporace) chodí s ošklivkou Katkou (vy).
Tato situace je běžná v tom, že korporace (či její mluvčí – manager/HR) si myslí, že má na víc, že bez firmy jste úplně k ničemu a jak se říká – jinde tráva není zelenější, protože jinde vám nenabídnou tak super projekty, 60 korunové stravenky a jednou za měsíc jabko na přilepšení.
Aby to nebylo tak jednoduché, existuji dva základní scénáře.
Katka se rozchází s Bradem. Brad to nechápe, protože je to přece třída, nejlepší na trhu, a hlavně investoval miliony do svého brandu. Nechápe, co Katce vadí, vždyť může domů jít kdy chce (pokud není moc brzo), má u něj kávu a super kolektiv, a to že ji Brad občas seřve, sebere peníze, či ji nutí zadarmo trávit večery vytvářením nesmyslného obsahu, to je normálka. Po prvotním šoku přijde většinou ukřivděné – tak si běž! stejně jsem se chtěl rozejít už dávno. Jestli si myslíš, že jinde se budeš mít líp tak ještě přijdeš s prosíkem. Ale já už dávno budu mít náhradu.
Další scénář je, kdy se Brad rozchází s Katkou. Po těch letech, kdy mu Katka prala spodky, uklízela jeho bordel a starala se o něj, aby on mohl v klidu dělat tu kariéru a velký prachy tak si řekl, že Katka už je nějaká okoukaná a chtělo by to mladší model. Ideálně levnější, co udělá víc práce a celkově mu Katka přišla taková málo vděčná. Přece jen kdo by nechtěl uklízet po Bradu Pittovi, že jo. V korporátním žargonu se tomuto říká lay offs (pokud je víc Katek) anebo optimalizace (pokud je to jedna či dvě Katky). Náhrada je většinou dražší a minimálně dočasně horší, ale Brad je rád že optimalizoval.
Zaměstnanecká perspektiva – Harry Potter (vy) opouští Dursleyovi (korporace).
Nadešel čas, ozvala se nová rodina, co ve vás objevila ten talent změnit svět. Dá vám krásných 15 % navíc k platu, a navíc je tam benefit v podobě penzijka, to je pecka. Vaše rodina už vás docela štve, spíte pod schody, pošta vám chodí po tunách a vy s tím nic moc nenaděláte. Když si chcete hrát s kamarády někdo přiběhne a seřve vás, dá vám na okna mříže, a ještě zjistíte že office nikdy nebude „Pet friendly“, takže sovu necháte zase doma. Prostě nic moc. Ta nová rodina vám slibuje rybník, zajímavé výzvy a procházky lesem při měsíčku a gastro podnik za rohem. No sakra, tady už svoje mládí trávit nebudu, no ne? Dursleyovi vám na cestu přibalí pár výhružek ať se nevracíte, jste nevděční a bokem se už poohlíží po novém Potterovi, kterého by mohli zavřít pod schody.
No pak samozřejmě se může stát i to, že vás Dursleyovi prostě pošlou k šípku. Byť jste jim zachránili synátora před mozkomorem (čti díky vám jste prošli auditem). To je fakt hrozný nevděk, chvilka deprese a sebelítosti to samozřejmě spraví a po nějakém čase si vlastně uvědomíte, že jinde jsou lepší rodiny, a tak se vydáte vstříc novým výzvám.
Za svoji kariéru jsem podával výpověď několikrát, několikrát ji i dával a samozřejmě někdo z mých lidí mi oznamoval, že si našel novou rodinu. Ani jednou to nebylo nic příjemného. Celkově je to pro obě strany (pokud nejste psychopat) náročná disciplína a jde vlastně jen o to, jak zvládat následné emoce.
Pamatuju si, kdy jsem odcházel z jednoho zaměstnání kde jsem nad tímto krokem přemýšlel dlouho. Tehdy vím, že bylo více lidí nalomených a uvazovalo stejně. Toto se bohužel dostalo k našemu managementu a když mi najednou kolem 4 odpoledne zvonil telefon a volal mi šéf mého šéfa, že se mnou chce mluvit, tak bylo jasné o co jde. Rozhovor byl hezký. Tento člověk vůbec nechápal, proč se chci rozvést. Sam byl v jednom svazku od konce školy, je zvyklý na tu jednu korporaci, na nic jiného a vůbec nerozuměl tomu o čem s ním mluvím. Naštěstí to byl ostřílený manažer a nabídl mi nové výzvy, když zůstanu. A já blbec na to kývnul. Nová výzva byla ta stejná práce + extra další úkoly. V podstatě to, co mě štvalo se ještě znásobilo a do roka a do dne byla moje tentokrát už finální výpověď na stole. Paradox byl ten, že manažer opět vůbec nechápal proč. S důvody, které jsem mu sdělil nesouhlasil, řekl že to vidí jinak a nemám pravdu, ale asi pochopil, že pozvání na meníčko (které si zaplatím sám), můj názor jen tak nezmění. Nu což – já našel novou rodinu, on našel jiného pracovníka a po par letech jsem se dozvěděl že mu jeho milovaná korporace řekla, že už není dost dobry a poslala ho do světa na zkušenou. Holt potravní řetězec v praxi.
V tomto kontextu je důležité si říct ještě jeden pohled. A to je nahraditelnost. Stejně jako korporace má pocit, že v životě daného jednotlivce je nenahraditelná, tak bohužel podobný pocit mají i zaměstnanci. Pocit nenahraditelnosti je největší zabiják racionality. Řeknu to narovinu – každý je nahraditelný a korporace vás bez pardonu nahradí a je to tak v pořádku. Proč? Protože firmy, kde máte nenahraditelného člověka jsou dříve či později odsouzené k zániku, nasvítí to světlo na nekompetentní management, a to je něco co nikdo nechce. Bohužel pro pracovníky, kteří si myslí, že to že firmě věnovali nejlepší roky svého života, kdy makali o víkendech, o svátcích a věří, že díky tomu jsou nenahraditelní čeká tvrdý pád na zem. Právě uvědomění toho, že pro korporaci jste číslo v excelu a je jedno, jestli je to číslo 10 nebo 45872 vám dává svobodu. Hlavně si vybrat jiného zaměstnavatele, ideálně lepšího. Věnovat svůj čas tam kde to dává smysl. Hodně těchto lidí dělá tu chybu, že firmu berou osobně. Ono se není co divit. Však to je to, co po nás to hodně HRale i managementvlastně chce. Dýchejte za firmu, hesla, hodnoty, blbosti…ale jakmile to firmu bude výhodné, klidně se vás zbaví. Otázka je, proč by se vlastně zaměstnanec nemohl chovat stejně. Je to obchodní vztah – vy dáváte firmě čas, energii a práci. Ona vás na oplátku platí. A tak je to dobře, tak to má být. Cokoliv jiného je jen lhaní si do kapsy.
Zažil jsem v jedné firmě kolegu, který tam byl dlouho. Hodně dlouho, legendy říkaly že se vylíhnul přímo v kanclu za stolem, a tak ho tam mají. Tento člověk vlastně už moc ani nepracoval, protože měl po firmě tolik známých, že jen klábosil a generoval práci ostatním. Jeho největší přidaná hodnota tak byla, že věděl, znal firmu, business, lidi. Tento člověk čím dál více upadal do vlastní bubliny nenahraditelnosti a podle toho se začal chovat. Jaké bylo jeho překvapení, když jednou zašel moc daleko a pozvali si ho do meetingovky, kde mu bylo oznámeno, že by měl přijmout nové výzvy. Absolutně si to nepřipouštěl a najednou se mu jeho svět naprosto rozpadl. Nevím, kde je teď, ale tehdy měl strašný problém najít jiné místo, protože neznal nic jiného než svoji firmu.
Ono celkově je zajímavé jak diplomaticky pak firmy či lidé oznamují vypovědí. Pojďme se podívat na takový malý slovníček:
po vzájemné dohodě = nabídli mi tak pěkné odstupné, že sbohem a šáteček…
se rozhodl/a akceptovat novou výzvu = prostě se mě chtěli zbavit
se rozhodl/a více věnovat rodině = jsi v bodu, kdy už firmě nemáš co přinést
potřebujeme nový impuls = byl to nýmand a už moc dlouho nás štval
po důkladném zvážení = hodinový meeting s obědem
zefektivnění přístupu = rozpočet nám nevycházel, takže jsme potřebovali někde ušetřit a teď tu práci budete dělat vy
o náhradě vás budeme informovat = nemáme plán B a s trochou štěstí se na to úplně zapomene
Jak toto nepopulární téma zakončit. Vrátím se k některým článkům – v korporaci se můžete mít dobře, tak jako všude. Něco to ovsem stoji a někdy je to páteř, někdy čas, ale nikdy by to neměla byt vaše důstojnost nebo zásady, protože to vám nikdo nevrátí a ta firma je tu pro vás, stejné jako vy pro ni.
Pokud vás články baví, budu rád za komentář, jaké téma vás zajímá příště.
