Manžerské nápady a zvládání krizí

Napadlo vás někdy, proč některé známé firmy jsou už v propadlišti dějin a proč vlastně vznikají nové a nové firmy? Zažili jste někdy, že by stabilní firmu potopili její dobře placení zaměstnanci, a i přes geniální nápady managementu se to proste celé zhroutilo? Já si takovou firmu nutně nevybavuju, ale třeba se pletu a klidně napište do komentářů. Naopak, pamatuju si dost firem, které díky managementu padly na úplné dno.

Ono každý dělá chyby. Dělám je já, děláte je vy, a tak to bude dále. Co je pak tedy ten rozdíl mezi tím kdy se spletete vy a kdy se splete nejvyšší management firmy? No zkusme třeba můj příklad. Před lety jsem podlehl emocím a koupil si dražší auto – nepotřeboval jsem ho, ale hrozně jsem ho chtěl. Našel jsem milion důvodů proč zrovna toto je věc, do které mám dát peníze. Všechno jsem si obhájil. Auto jsem si pořídil a dělalo mi vlastně radost, všechno bylo v pořádku. Po pár letech jsem si tak počítal kolik peněz jsem vlastně vyhodil z okna a za co. Hm, nebylo to málo, a teď jsem viděl 100 jiných věcí kde ty peníze použít lépe. No co, stalo se, přiznal jsem si, že to byla chyba. Něco mě to dalo, něco jsem se na tom naučil, zaplatil za to „školné“ a vím, že příště už takovou „investici“ neudělám. To je běžný cyklus učení.

Bohužel ve vysokém managementu to takto málokdy funguje. Důvod je jednoduché – ego. Aby člověk mohl být topík, tak musí mít ego. To by mělo dosahovat výšin přibližně jeden a půl násobek Everestu, protože tento konkrétní topík je stále neobjevený novodobý Jobs. No samozřejmě Jobs se taky jen tak nezjevil z ničeho nic, ale musel se dopracovat a věřil svým nápadům, své vizi a najednou hle – jabko je tu. Když s dáte výše zmíněné do kontextu většiny korporací, tak to je prostředí, které vlastně vylučuje si přiznat chybu, špatný úsudek, či nápad. To přece nejde, já jsem ten topík, já jsem ten nejvyšší generál z nejvyšších, já chyby nedělám, nejsem placený za chyby, jsem placený za nápady a genialitu sobě vlastní.

O tom by mohli vyprávět třeba ve firmách jako je Nokia, BlackBerry a třeba i Kodak. Z aktuálnějších třeba Fiskar. Právě nedostatek sebereflexe, pocitu neomylnosti a neschopnosti si přiznat chybu dovedl nejednu firmu až ke krachu. Myslíte, že zrovna vaší stabilní korporaci se to stát nemůže? Může. Dřív nebo později na každou firmu přijde krize. Někdy jsou pro ni objektivní důvody jako geopolitická situace a někdy si za to může sama. No, a to je přesně ta chvíle, kde se rodí noví Jobsové anebo zanikají firmy typu Kodak.

Krize, bývá katalyzátor kreativních nápadů managementu. Ono, když se daří, peníze tečou, lidi jsou spokojeni (teda tak to vnímají nahoře), to se to managuje, to zvládne i špatně cvičený šimpanz. Ale v krizi poznáte leadery, ty správné topíky.

Před několika lety jsem pracoval ve firmě, která začínala stagnovat. Samozřejmě nejvyšší management si toho byl vědom, měli připravený produkt, který měl pomoci tento trend zvrátit a ten produkt nebyl špatný. Celá firma na něm pracovala, dělaly se přesčasy, vykřikovaly motivační hesla, vylepovaly plakáty a škrtily budgety. řekl bych takové klasické korporátní léto. Blížili jsme se do finále, zbývalo pár měsíců k uvedení produktu a pak se objevil ON. Ten, co má v titulu slavné písmeno C (pro ty z vás kdo třeba v korporaci nepracoval, tak písmeno C je svatý grál. Je to označení slova Chief – board, nejužší vedení, člověk, kterého jste na nižších levelech plebsu asi nikdy neviděli. Jsou to lidé jako CTO, CFO, CMO a další, kterým vládne neomylný CEO – Jobs). Tak tento člověk pár měsíců před spuštěním dostal nápad. Nápad, který nás zase vyšvihne mezi elitu, mezi ty top firmy a dolárky se jen posypou a možná bude i firemní tryskáč. Trval na tom, že právě jeho nápad se do produktu musí okamžitě dostat. Na ničem jiném se nebude dělat, nic není tak důležité. Hodně lidí mělo pochybnosti, nápad přišel pozdě, neměli jsme na to lidi, ani know-how, vypadlo to nepřipravené, nebyly dořešené elementární věci, profitabilita a další. Týmy se docela bránily teď na něčem takovém dělat, ale naše Céčko vše smetl ze stolu, protože on přece ví a my jsme jen pitomci, kteří mají být rádi, že na takovém skvělém nápadu můžou dělat a komu se to nelíbí, tam jsou dveře. Zkrátím to – firma se otočila a na poslední chvíli implementovala tento revoluční nápad. Nemusím říkat, že v kritické fázi produktového ladění.

Jak to dopadlo? No tak jak muselo – vydal se produkt, který byl neodladěný, chybělo tam pár věcí, které uživatelé chtěli a místo toho tam byla věc, která neměla žádnou přidanou hodnotu. Celá tato sranda stála firmu miliony na platech, designech a dalších aktivitách. Protože to přišlo pozdě bylo to násilně naroubováno do produktu, kde bylo evidentní, že to tam nepatří a taky plné chyb a přešlapů. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. žádný zvrat nepřišel, naopak firma zabředla ještě do větších problémů. V tu chvíli samozřejmě tento člověk nepřisel s „sorry tak jsem se spletl no“, ale přišel s tím, že očividně máme tým plny low performers (čti jako ti co si nezaslouží tak kvalitní firmu) a začal přitahovat šrouby v rámci Performance managementu, začal škrtit bonusy a benefity. Došlo to tak daleko, že kvalitní lidi začali sami odcházet, ti nekvalitní se firmy držely zuby nehty. Dnes už firma neexistuje, pohltila ji jiná. Zmíněný topík má stále vymazlený kariérní profil, jak to tam zachránil.

Můžete si to představit jako tak, kdy dejme tomu jste prodavač v obchodě. Je to zaměstnání, které děláte dlouho a umíte ho. Dokážete lidem prodat všechno a firmě pěkně vydělat. Pak najednou přiběhne někdo z vrchu, kdo by neprodal ani flašku vody na poušti a začne vám říkat, jak máte dělat svoji práci. Dostal totiž nápad, napadlo ho, že firma ušetří, když bude zákazníky ignorovat (samozřejmě to schová za frázi jako „multitasking“, ale dopad je stejný), protože to vám dá čas na utírání regálů a díky tomu budou mít zákazníci lepší „shopping experience“. Dává to smysl? No nedává, ale to přece nevadí, protože tento topík ví. Má na to tabulky, sice to nikdy nedělal, ale kdo jste vy abyste mu to s vašimi 20 lety praxe říkali. Stane se nevyhnutelné, že sice máte naleštěné poličky, ale bez zákazníků, protože se jim nikdo nevěnuje. Následně přijde nařízení, že máte nový systém hodnocení, a kšeft jde do kopru, protože málo utíráte poličky a nejste iniciativní, protože jste si nevšimli, že se nelesknou madla u dveří. Takže na bonusy zapomeňte a alou leštit…

Samozřejmě to tak není vždy. Ono, jak se říká, štěstí sedne i na vola. Občas se stane, že ten nápad opravdu zabere a firma zase je na tom dobře. V takové situaci se samozřejmě tyto Céčka nezapomenou pochválit, protože kde byste bez nich byli, že ano.

Jedny z nejnebezpečnějších nápadů generuje oddělené HR. Když jste totiž zaměstnanec ve firmě, tak vlastně jen posloucháte příkazy. Můžete si myslet něco o zadku, ale pořád jste tam jen jako vykonavatel vůle někoho jiného. Nicméně když HR přijde s nápadem můžete tušit, že to bude mít přímo na vás osobně dopad. Vylepování plakátů a firemní hesla jsou ještě sranda. Zasmějete se tomu s kolegy u piva, že přece nikdo normální nemůže věřit, že firemní heslo zvedne produktivitu (omyl, fakt tomu věří), můžete se zasnít jaké to bylo, že pro vyřízení žádosti stačilo přijít do kanclu HR, holka vám orazítkovala papír, poklábosili jste a šlo se pryč, když dnes je na to proces, který vyžaduje schválení 3 vrstev managementu, aby náhodou ta holka za 40 hrubého neudělala něco navíc co by zbrzdilo její produktivitu (to že na tom pálí čas management za tři kila měsíčně nevadí, samozřejmě). Bohužel problém nastává, když firmou začínají lítat slova, která v textu už byla zmíněna:

Jakmile uvidíte zvýšenou kadenci těchto hesel, mějte se na pozoru, něco se děje…

Baví vás moje texty? Chcete něco dalšího?