Článek
Máme po přijímačkách na střední školy i malé gymply, situace už se pomalu vrací do normálu, mediální a společenský prostor zaplňují už jiné školské kauzy (například s nevhodnými dotazníky od školní inspekce), a tak si dovolím s více jak měsíčním odstupem od JPZ otevřít téma, které je kontroverzní, a které se řeší v mnoha zemích Evropy i světa. Jak brzy máme od sebe oddělovat děti, které mají studijní potenciál od těch, které ho nemají? Jek brzy se má diferencovat podle studijních výsledků dětí?
Kdy si myslíme, že je zdravé seskupovat spolu děti, které rychleji čtou, počítají, rychleji chápou, mají lepší kognitivní schopnosti a naopak děti, které takové schopnosti nemají, ale jsou například více zaměřené prakticky, používají více selský rozum a akademická sféra je pravděpodobně nebude moc zajímat? Kdy nastává ta doba, ten věk a v jaké formě se to má udělat?
V našem státě je zatím taková nevyřčená společenská domluva, která však stále více naráží na odpor, a to, že děti lze od sebe z třídních kolektivů oddělit v 6. třídě, a to zcela. Většina zůstane na základních školách a menšina odchází na nižší gymnázia do primy. (Moji pravidelní čtenáři asi tuší, jaký názor na takové rozdělování dětí mám já sama, ale abych ty ostatní moc neovlivnila, zkusím si to nechat až na závěr blogu.)
Na české malé gymply se dostane každý druhý zájemce
Když se podívám, z jak velké části páťáků se u nás vybírá na tato osmiletá gymnázia, musím konstatovat, že zájem není příliš veliký, jak by se mohlo zdát. Podle letošních dat PAQ research šlo na jednotnou přijímací zkoušku jen 17 % páťáků a z nich uspěla skoro polovina (47,5 %).Takže z celého ročníku páťáků letos odešlo na osmiletá gymnázia přibližně 8 % dětí.
Na to, že by nižší gymnázium mělo být pro ty nejnadanější, je tak konkurence vlastně poměrně nízká (kromě Prahy, kde se hlásí více dětí) a tudíž je jisté, že z pátého ročníku na malá gymnázia neodchází děti, které jsou na tom v daném ročníku nejlépe a jsou to ti nejnadanější. Řekněme, že jsou to spíš někteří nadaní a pak ti ostatní.
Extrémní Německo a rozdělování dětí už v 10 letech
Máme tu však i státy, kde se děti rozdělují ještě dříve. Extrémním příkladem je Německo. Německý systém bývá popisován jako 4 + 6 + 3: jen čtyři roky základní školy, šest let nižšího středního vzdělávání a tři roky vyššího středního vzdělávání. (Jen v Berlíně a Braniborsku je to jinak a Grundschule je od 1. až do 6. ročníku.)
Po základní škole tedy desetileté dítě přechází buď na školy s jedním vzdělávacím oborem nebo se dvěma anebo se třemi. A tyto školy jsou přitom pro děti prostupné, čili děti mohou mezi školami přecházet a přehlásit se. Třídní kolektivy jsou však už ve 4.třídě roztrhané a učitelé s rodiči již v takto nízkém věku žáka musí uvažovat o budoucím směřování dítěte.
V 15 letech pak zamíří buď na Gymnázium (všeobecné vzdělávání s předpokladem dalšího přechodu na vysokou školu) nebo na tyto typy středních škol: Berufsschule – odborná/učňovská škola, Berufsfachschule – profesní odborná škola, Fachoberschule – vyšší odborná škola, Berufsoberschule – nástavbová odborná škola, Berufliches Gymnasium – odborné gymnázium se zaměřením např. na techniku, ekonomii atd.
Mohou učitelé a rodiče správně rozhodnout o dráze 10letého dítěte?
Německý systém je tak ukázkou velmi časného rozdělování žáků, protože děti se začínají specializovat na akademickou nebo odbornou dráhu už v poměrně nízkém věku, a to v pouhých 10 letech. Za hlavní bernou minci při přechodu desetiletého dítěte na střední se tu považuje hlavně doporučení školy, dále rozhovor s rodiči a někde se při přechodu ze základní školy na střední používá i ověřování některých dovedností.
OECD ve zprávě Education at a Glance 2025 upozorňuje, že právě Německo rozděluje děti do různých školních drah už velmi brzy a kritzuje to. Zastánci tvrdí, že takový systém umožňuje přizpůsobit výuku schopnostem žáků a podporuje odborné vzdělávání. Kritici ale upozorňují, že rozhodování kolem deseti let věku může být nespravedlivé, protože výsledky dítěte ovlivňuje rodinné zázemí, jazyk nebo podpora rodičů. Podle OECD může časné rozdělování posilovat sociální nerovnosti a ovlivnit budoucí možnosti žáků.
Než budete pokračovat ve čtení, zkuste odpovědět na anketní otázku:
Anketa
Rozdělme tedy děti dle výkonu uvnitř školy samotné!
Diferencovat lze přece ale i uvnitř samotných základních škol. U nás to zatím není příliš rozšířený systém (v rámci OECD je však takto dělena zhruba třetina žáků) a mnoho učitelů nebo ředitelů českých škol se bojí s takovým systémem vyjít před rodiče. Například v Anglii nebo USA anebo ve státech, které kralují testům PISA, čili Singapur, ale také Hongkong nebo v Austrálii či na Novém Zélandu, však takový systém funguje už dlouho.
V Anglii se do skupin podle výkonu v rámci jedné školy rozděluje 97 % žáků. (Průměr OECD je 37 %.) Týká se to především předmětů jako je matematika, hlavní jazyk a přírodní vědy. Dělení je dvojího druhu, a to buď setting (dělení podle výkonu v uvedeném předmětu) nebo streaming (dělení podle celkového výkonu do více předmětů).
V Singapuru v roce 2024 tvrdé rozdělení dětí do skupin s názvy Express, Normal Academic a Normal Technical změnili a zjemnili a nyní je dělí podle jejich silných a slabých stránek. V USA jsou žáci děleni do různě náročných kurzů hlavně u matematiky a přírodních věd, a to na regular, honors, advanced, případně později AP courses. V Austrálii je dělení opět hlavně v matematice a například v Hongkongu se seskupovali žáci do studijních skupin podle výkonu ve standardizovaných testech.
Výuka podle úrovně žáků, nebo snižování sebevědomí ostatních?
Samozřejmě, že i s tímto rozdělováním dle výkonu v rámci jedné školy má mnoho lidí ve vzdělávání problém. Zatímco zastánci diferenciace uvnitř školy, mezi které rozhodně patřím v matematice i já, tvrdí, že výuka se tak dá lépe přizpůsobit úrovni žáků, tak kritici ale upozorňují, že děti v nižších skupinách mohou mít horší sebevědomí, nižší očekávání učitelů a méně příležitostí dostat se k náročnějšímu učivu.
Na závěr tedy přidám vlastní komentář a také vlastní zkušenost s dělením dětí dle výkonu. Už delší dobu mám totiž na přechod českých dětí na nižší gymnázia hodně negativní názor. A souhlasím v tomto bodě se Strategií 2030+, ve které se hovoří o postupném zrušení nebo aspoň zmenšení počtu dětí, které ze základních škol do primy odcházejí.
Přijmeme opatření omezující vnější diferenciaci a selektivitu školství, které se projevují vysokou mírou odchodů na víceletá gymnázia … Žáci víceletých gymnázií dosahují celkově lepších vzdělávacích výsledků. Výzkumy ale naznačují, že přidaná hodnota leží zejména v jejich selektivnosti (dítě se ocitne v prostředí vysoce motivovaných spolužáků), až v druhé řadě pak v přidané hodnotě pedagogické či lépe vzdělávací. Jde tedy o přidanou hodnotu, která se projevuje zmíněnými negativními dopady ve zbytku vzdělávací soustavy.
Platíme zdvojený systém výuky, který má ale zanedbatelný význam
Jednak je jasně vidět z čísel, že na tyto školy nejdou děti, které jsou nejnadanější, ale většinou ty, jejichž rodiče si jejich přechodem pomyslně zvyšují společenský status, i když je to podle mého názoru úplně zcestné. A některé děti to dokonce i poškozuje a bylo by jim lépe na základní škole.
A navíc se při zkoumání výsledků učení ukazuje, že přidaná hodnota je tu minimální. Daňoví poplatníci v České republice tak vlastně platí zdvojený systém vzdělávání dětí mezi 12 a 15 rokem věku. Jak píšu v textu, jehož odkaz máte v boxu níže, tak vloni maturitu z češtiny, kterou musí dělat všichni maturanti, neudělalo 0,2 % maturantů ze čtyřletých gymnázií, 0,2 % ze šestiletých a 0,1 % z osmiletých. Rozdíl je tedy naprosto zanedbatelný na to, že tyto děti studují na gymnáziu čtyři roky navíc. (Pokud pak vezmeme celkové číslo neúspěšných maturantů v ČR z češtiny, tak v roce 2025 jich bylo 9 %.)
Přitom některým argumentům by se asi i dalo rozumět. Rodiče se bojí, že by se dítě nedostalo na gymnázium v 15 letech, protože ta konkurence tam bude rozhodně větší (to jednoznačně ukazují statistická data výsledků JPZ), dále se některé děti chtějí dostat mimo dosah rušivých elementů z řad některých žáků ve své třídě (může to být i pozůstatek nezvládnuté inkluze), některým nevyhovuje kolektiv a tak mají možnost ho legálně změnit a mohla bych tu vymyslet mnoho dalších důvodů.
Ukázalo se, že pokud má běžná základní škola stejné složení dětí z hlediska jejich socioekonomického statutu jako víceleté gymnázium, tak dosahuje v testech velmi podobného výsledku.
Podle mne je ale řešením jednak zlepšení úrovně druhého stupně ZŠ a také vidím řešení ve vytváření studijních skupin na základních školách. Už nyní máme někde studijní skupiny na cizí jazyky podle dosažené úrovně žáků. Proč nezavést studijní skupiny na matematiku, český jazyk, ale také na těžší přírodovědné předměty typu fyzika či chemie?
Vytvářejme studijní skupiny už na 2. stupni ZŠ. Ušetříme za malá gymnázia a ve skupině dětí se stejným zájmem a nadáním se může ocitnout každý žák..
Vlastní zkušenost s diferenciací uvnitř školy
Sama jsem takové studijní skupiny propagovala v matematice a podařilo se mi je uvést na několik školních let v život. Diferenciaci uvnitř ročníku jsem s kolegy prováděla na základě testu, žákovského dotazníku, kde děti provedly sebehodnocení a vyslovily své přání a na základě rozhovorů s učitelkami prvního stupně.
Ano, je to pracné, rozvrhově velmi náročné, ale i v českém prostředí lze takové dělení provést a obhájit před školní inspekcí. Nicméně je to jev u nás zatím velmi ojedinělý a také na takové dělení do skupin o menším počtu dětí musíte mít peníze.
Ne vždy se to musí podařit hned napoprvé, ne vždy všechny přesvědčíte, ne vždy na to máte finanční prostředky. Ale já to pokládám za jednoznačně správnou cestu jak podpořit děti s různým nadáním a zájmem, nechat je přitom na většinu předmětů v původních kolektivech a tak brzy je drsně neselektovat do různých škol.
A nyní můžete hlasovat v druhé anketě:
