Článek
Učení faktů jako přežitek
Kritici učení se faktům a informacím většinou zahájí obhajobu svých myšlenek tím, že vezmou nějakou izolovanou poučku, historické datum, vzoreček a následně sdělí veřejnosti: „A k čemu mi to jako bude?“ Jeden z kritiků takového učení používá v českém prostoru stále dokola například Ohmův zákon. Že se svět nezboří, když ho nebudeme znát. No ano, to je sice pravda, ale takto bychom to mohli prakticky udělat se vším, že? Proč se učit o rostlinách, o zvířatech, o elektřině, o sloučeninách v chemii, historické události atd. atd. K čemu nám to vlastně bude?
Souhlasím s ražením myšlenky, že je potřeba věci dávat do souvislostí a tomu učit i naše děti. Že je máme naučit to podstatné a nechat je to pak zkoumat. Co jak ovlivňuje, co s čím souvisí, co je podstata. Je to skvělá myšlenka. Trochu problém nám tu ale vyvstává ve chvíli, kdy takové dítě nezná potřebná fakta. Pokud chceme, aby hledalo souvislosti, máme ho tedy nejdříve nechat ta fakta hledat? Bude děcko třeba v 5. či 6. třídě vědět, jaká fakta si má vůbec najít? Kde je má vůbec hledat? Nebo mu máme ta fakta rychle naservírovat těsně před zkoumáním souvislostí v podobě jakéhosi souhrnu pojmů a událostí, který jen použije a zase vesele zapomene?
Learning
Učitel servisák
No a tady narážíme na další mýtus. A ten říká, že pokud se děti budou dozvídat nějaká fakta prostřednictvím učitele, že je to špatně. Je tu ražen trend, aby děti byly samostatné úplně ve všem a učitel jim jen nachystal a připravil práci a děti si už mají na vše přijít samy, udělat si závěr a on nemusí dál už nic. Aby učitel byl jen jakýmsi servisákem. Myslím, že tento postup volí učitelé, kteří jsou prostě líní.
Dítě na 2. stupni základní školy často není schopno v záplavě informací rozeznat to podstatné. Úloha učitele je mu pomoci. Navést ho. Vysvětlit. Nabídnout přehled, znalosti, ukázat zdroje. Ale také zkontrolovat, jestli žák něco umí a ovládá. Udělat třeba i formou výkladu přehled základních důležitých faktů. Do školy kromě samostatné práce patří přece jako jedna z účinných metod i frontální výuka, přestože ji opět někteří pomýlenci ve vzdělávání tak často v poslední době haní. Metod existuje celý vějíř, tak proč některé vyřazovat ze hry?
Někdy mi připadá, že jak v této zasíťované internetové době žijeme v jakémsi ,,postfaktickém“ světě, dostává se tento špatný trend i do škol. Přitom vést děti k tomu, aby hledaly, kde je pravda, co je správně a co ne, je velmi důležité. A učitel je tu od toho, aby dětem pomohl, naváděl je. Pokud totiž chceme dávat věci do souvislostí, musíme tato fakta či události znát. A není to také o tom, že jich známe jen pár. Ale že máme obzory rozšířené co nejvíce. Že toho tedy známe co nejvíce. Že ta fakta buď nosíme v hlavě a nebo, že už jsme o nich někdy aspoň slyšeli a umíme si je rychle dohledat. Fakta nejsou toxická! A když je buď aktivně nebo pasivně známe díky spolupráci s učitelem, tak je potom dohledáme rychleji na internetu, v knihách, ve svých poznámkách, kdekoliv. Dohledávání toho, co jsme už někdy slyšeli, je ovšem něco zcela jiného, než vyhledávání faktů nových, o kterých jsme nikdy neslyšeli vůbec nic.
Mr. Google
A tady jsem asi u jádra pudla. Odpůrci učení se faktům, nepřátelé paměťného učení a vyznavači pouhého vyhledávání na internetu dělají vzdělávání u nás medvědí službu. Základní přehled by si děti měly udělat na základní škole. Od toho tu přece je. Na základ se pak dá nabalovat. Učit se ve spirále. Na to, co už víme, nabalujeme další a další informace. Když ovšem základ chybí, půjde o izolované znalosti, které pak rychle zapomeneme a zahodíme. A my přece nechceme mít mezi sebou polovzdělance, kteří sice umí výborně vyhledávat na internetu, s Mr. Googlem se pomalu znají osobně, ale to je tak asi všechno.
