Článek
Kolektivně zde totiž usilujeme o nesvobodu, která nás fascinuje a ze které lze těžit, proto se na ní každý rád podílí. Nicméně stále tvrdíme opak. Doba není složitá, to jen my neustále akceptujeme věci, které nedávají smysl. Jsme vychováváni k nesvobodě a poslušnosti, jenom nám při tom neustále někdo tvrdí opak. Nic složitého na tom ale není. Jediná otázka zní: proč se na tom všichni dobrovolně podílíme?
Klidný a spokojený život je nám zapovězen, protože se k němu musíme nejprve probojovat. Nemůžeme se narodit a žít v klidu, klid je totiž potřeba si zasloužit, a to není snadná věc. Přirozenost člověka je vehementně potírána, aby bylo možné hledat složitost tam, kde není. Namísto toho, abychom se soustředili na to, co už máme a na jednoduchá řešení, jsme nuceni zaplétat se do složitých situací a čelit intelektuálním výzvám, které nedávají smysl a nic nepřinášejí. Jsme vychováváni k podřizování se autoritám, aby nás ani nenapadlo převzít kontrolu nad svým vlastním životem.
Prvním krokem je výchova. Být klidný, tolerantní, něco vydržet, to je známka dospělosti. Své děti vychováváme komplikovaně. Jejich přirozené instinkty a emocionální výrazy označujeme za nevhodné, jiné jim přímo zakazujeme a za některé je dokonce trestáme. Každý den jsou vystaveny naší vlastní emocionální nestabilitě, která je pro ně příkladem. Heslo zní: „Nebuď sám sebou.“ Nesmíš věřit svým instinktům, raději věř tomu, co říkají druzí.
Rodič, který odmítá svému dítěti navléct svěrací kazajku „poslušnosti“, musí čelit nepříjemnostem, o které se postará celá společnost. Není třeba nikoho organizovat, vždy se najde někdo, kdo se rád chopí příležitost k šikaně odlišnosti a projeví vlastní netoleranci způsobem, za který se má stydět někdo jiný. Nevyžádané rady, peskování a pohrdavá kritika se na „neukázněného“ rodiče hrnou ze všech stran, protože lidé se cítí být oprávněni k tomu, každého druhého srovnat do latě, a ještě si připadají užiteční.
Žijeme ve svobodné zemi, ale individualita a svobodná mysl člověka nám vadí. Navzdory tomu, že lidé tak rádi vše komplikují, vítězí vždy jednoduché myšlenky a lidé se zaměřením na výsledky. K odstranění tohoto problému, jsme zavedli vzdělávací systém. Individualita zde neexistuje, vše musí být zprůměrováno a výsledků je třeba dosahovat plošně. Heslo zní: „podívej se, co všechno neumíš.“
Každý člověk chápe, že poznání se vyvíjí od primitivního, přes složité a vrací se zpět k jednoduchému. Něco nás zaujme, máme určité primitivní poznatky a zjišťujeme, že nás téma zajímá. Cítíme potřebu se ve věci angažovat, sledovat odborníky, kteří mají zkušenosti, nikoli encyklopedické znalosti. Potřebujeme vidět jejich činnost a pochopit princip. Nepotřebujeme slyšet výklad o historii vzniku řemesla. Potřebné informace si, kupodivu, umí každý člověk obstarat sám. Pokud nás téma naplňuje, dává nám smysl a baví nás, tak dříve nebo později tématu plně porozumíme do hloubky. Abychom dosahovali vynikajících výsledků, nepotřebujeme znát všechny dostupné informace, potřebujeme činnosti rozumět do hloubky a být schopni řešit problémy. To je vše. Životopisy úspěšných lidí, tento princip neustále znovu potvrzují.
Ve škole to takto nefunguje. Preferují se teoretické znalosti, beze smyslu, a v takovém množství a zmatku, aby nikdo nemohl udržet pozornost a v něčem se zorientovat. Je třeba pobrat informace z mnoha oborů, zejména proto, aby bylo zamezeno porozumění věcem do hloubky. Ale soustavně jsme ujišťováni o opaku. Neustále je nám tvrzeno, že nedostatek nadání a zájmu, lze kompenzovat pílí a poslušností. Učitelé nám rádi dokazují, že originální myšlenky a tvůrčí řešení nelze realizovat snadno. Někdy mají pravdu, ale to je asi tak všechno. K čemu je takový přístup užitečný? Aby se zakonzervovala minulost a učitel se mohl cítit důležitý. Heslo zní: „hlavně nemysli, když ničemu nerozumíš, a já jsem tu od toho, abych ti to dokázal.“
Vzpomínáte si, jak to funguje ve škole? Učili jste se všechno podle učebnic, nebo jste hledali nějakou cestu ke zjednodušení? Zjistit, co bude v testu, sednout si ke šprtovi, udělat tahák apod. Dobré známky totiž nejsou za znalosti, to je jen jedna z cest. Dobré známky jsou za výsledky. Je třeba dodat to, co učitel požaduje. Když se to podaří, není třeba umět všechno. Kdo se zorientuje v systému a pochopí princip, vítězí. Ve škole i v životě. Kdo se podřídí, bude celý život dělat zbytečné věci jen proto, že pro druhé lidi bude snadné, mu zadat úkoly, které nedávají smysl.
Kolik času jste ve škole strávili tím, že jste se učili nadbytečné informace místo toho, abyste se naučili rozumět sami sobě? Přitom naše vlastní instinkty nám radí dobře. Přemýšleli jste někdy o tom, proč to společnosti tolik vadí? Proč má někdo neustále potřebu nám říkat, co máme dělat a co si u toho máme správně myslet?
Skutečnost, že něco nechceme, nepotřebujeme a nezajímá nás to, dokážeme vyhodnotit během několika málo vteřin. Nemusíme vědět přesně, oč jde. Okamžitě poznáme, že učitel není dobrý, a to nám brání, se od něj něco naučit. Nikdo na tom nic nezmění, ale místo toho jsme utvrzováni v tom, že je to naše chyba. Že jsme nedostateční, pokud se nedokážeme podřídit něčemu, co nám nedává smysl. A nadto zasloužíme trest, pokud se chceme účastnit něčeho jiného než předepsaného vzdělávacího procesu. Heslo zní: „nemáš právo na seberealizaci.“
A k čemu, že je tato dovednost v životě dobrá? Ten, kdo se podřizuje systému, který nedává smysl, protože nevěří sám sobě a je naučen poslušnosti, je přeci do hloubi duše nespokojený. Ale protože se naučil, že je to jeho vina, může si ze své vlastní bídy, udělat pohodlí. A to je vzdělání, které pro své děti chceme?
Inteligence, vědomosti, vzdělání a tituly, to jsou čtyři naprosto rozdílné věci, ve kterých má, naše společnost, trochu zmatek. Vzdělávací systém vede k získání titulu, to je jediná příčinná souvislost. Vzdělávat se ale můžete i individuálně a to, že máte titul, ještě vůbec neznamená, že jste inteligentní nebo že máte vědomosti, a naopak. Vzdělávací systém je pouze jednou z cest, která se nabízí. Inteligence člověka je v něm poněkud na obtíž. Preferuje se kázeň a ta se odměňuje titulem, který však nic nezaručuje. Nakonec stejně budete potřebovat vědomosti a reálné dovednosti, abyste uspěli.
Společnost se neustále ohrazuje proti představě, že by se děti, ve škole, mohly vyhnout zažitému vzdělávacímu systému. Že by se mohly vlastním tempem učit to, co je zajímá a hledat způsob, jak být platným členem společnosti, aniž by jim to někdo jiný nařizoval. Výsledkem by prý byla nižší vzdělanost a snadno manipulovatelní jedinci. Všímáte si, jak je nám neustále tvrzen opak. Důkazů netřeba, dokud se nikdo nedokáže správně zorientovat. Největšími zastánci stávajícího vzdělávacího systému, jsou nevzdělaní lidé a pochopitelně učitelé. Vzdělávací systém totiž dávno neslouží dětem, ale pouze sám sobě. Jen je nám neustále tvrzen opak. Svobodný člověk, který se dokáže rozhodovat a žít samostatně, je pro společnost rizikem, je totiž těžko zvladatelný.
Zkuste se zamyslet nad naší vzdělanou společností. Mě osobně třeba baví systém zákaznických karet. Dříve se bez nich obchody normálně obešly. Dnes vám při každém nákupu vnucují zákaznickou kartu s tím, že to má jisté výhody. Proč? Proč si nemohou být zákazníci rovni? Protože platí základní pravidlo: „rozděl a panuj.“ Ale máte na vybranou. Odevzdejte osobní údaje, obětujte svou anonymitu a získáte výhodu. Nabízí se možnost, být ctěným zákazníkem, protože to už není nic samozřejmého. Kdo chce být ctěný, musí být pod kontrolou. Jak snadno lze dosáhnout cti. Pokud kartu zdvořile odmítnu, setkávám se s údivem a někdy i štítivými pohledy. Dávám přednost soukromí a svobodě, proto začínám být nežádoucí. Blíží se doba, kdy naše inteligentní společnost bude natolik pod kontrolou, že anonymně už si ani nenakoupíte. Ptám se, proč se toho máme účastnit? Protože se nabízejí výhody, není třeba nad tím dlouze přemýšlet.
Výsledek se nahradí výhodou, jistota se nahradí povinností, a za úspěch budeme považovat to, že všechno prochází a lidem se to nakonec zdá docela v pořádku. Účel světí prostředky, jako obvykle. A jaký že je ten účel? No přeci vzdělaná společnost, ve které každý bude mít dost rozumu, aby udělal, co se mu samo nabízí.
