Článek
Vážná nemoc vstoupila do života Marie (79) a jejího manžela před pěti lety. A obrátila jim život naruby. Z příjemně tráveného důchodu ve společnosti vnoučat a pravnoučat se najednou staly chvíle naplněné bolestí, stresem a neustálými pobyty v nemocnici.
Z počátku jsem doufala, nyní už vím, že změna nepřijde
Na osudný den si Marie pamatuje přesně dodnes. Odběhla nakoupit, a když se vrátila, našla svého muže ležet na zemi v bezvědomí. Naštěstí záchranka dorazila včas a manžela zachránili. Prodělal ale cévní mozkovou příhodu, která nenávratně poškodila mozkovou tkáň. Mrtvice tak upoutala pana Petra na lůžko. „Ze dne na den se z něj stal ležák. Naštěstí si s pomocí chodítka zvládne dojít aspoň na záchod a do koupelny, ruce mu díky bohu slouží, takže se i sám nají, musím mu ale jídlo nakrájet na kousky. Rapidně se mu ale zhoršilo fungování mozku, a tak má občas úplné výpadky,“ vypráví Marie.
K těmto potížím se postupně začaly přidávat další zdravotní problémy, které vyvrcholily před více než rokem onkologickým nálezem. Začal tak koloběh ozařování a neustálého zhoršování zdravotního stavu. Vidina na zlepšení je tak nyní víceméně nulová.
Docházejí mi síly
„Zpočátku jsem pořád doufala a snažila se být optimistická. Zvládali jsme s manželem vše víceméně sami, jen po doktorech nás vozila dcera, já jsem řidičák nikdy neměla. Jenže poslední měsíce už vím, že se nic k lepšímu nezmění. A mně docházejí síly a nevím, co dělat. Optimismus se vytratil, dennodenně se dívám na manžela, jak trpí a ztrácí se mi před očima. On sám už je vyčerpaný, trpí bolestmi a začíná nenávidět život. Projevuje se v něm stařecká zloba, když ho chytnou záchvaty vzteku, je schopný mi sprostě nadávat a vyčítat mi první poslední. Pak si ale většinou nic nepamatuje.“
Aby mu lékaři ulevili od bolesti, předepisují mu silné opiáty, které už ale přestávají účinkovat. „Manžel bere tolik prášků, že by mi to možná stačilo namísto oběda. Problém ale je, že už mu přestávají fungovat. Ani ty největší oblbováky už nefungují a on trpí. Sám už kolikrát říkal, že by si přál, aby už byl konec, ale já mu to samozřejmě rozmlouvám. Ani ale nevíte, jak ho chápu. A nejhorší na tom je, že i já si to poslední dobou přeju.
Prožili jsme spolu pěkný život. Samozřejmě nebyl vždycky růžový, prošli jsme si kdečím, od začátků v absolutní chudobě, kdy jsme počítali každou korunu, přes postavení domu a roky rodičovství až po cestování v důchodu. Slíbili jsme si, že spolu budeme v dobrém i zlém, a tak je ode mě asi sobecké přát si, aby už to skončilo. Ale já už nemám sílu. Vím, že to bude strašně bolet, až tu nebude, ale bojím se i toho, že přijde úleva. To ale nesmím nikomu přiznat, možná by mě za to začaly nenávidět i naše děti. Navenek se proto stále tvářím, jak jsem vděčná za každý den, který tu manžel ještě je, ale uvnitř mě se odehrávají úplně jiné pocity. Možná mě odsoudíte, ale kdo něco podobného zažil, mě třeba pochopí…,“ uzavírá zoufale Marie.
