Článek
Hanka (37) se do Petra bezhlavě zamilovala těsně před maturitou. Byl pozorný, nadbíhal jí, kde mohl, nebyl den, aby na ni nečekal před školou. Byl o pět let starší, měl už práci, vlastní auto, bydlel sice u rodičů, ale v řadovce s vlastní bytovou jednotkou. Imponovalo jí, že si na ni dělá čas, kdykoliv je třeba a nechce ji nikde nechávat samotnou. To, že je to vlastně nátlak a snaha o to mít ji jen pro sebe, pochopila až mnohem později.
Přišla jsem o všechny kamarádky, ale byla jsem za to vděčná
Petr si Hanku takzvaně omotával kolem prstu a přesvědčoval ji, že on je pro ni ten nejlepší. Kamarádky, které se jí snažily otevřít oči, že je na vztahu něco divně, postupně očerňoval, až Hanka podlehla jeho přesvědčení, že jí ho závidí. Postupně proto se všemi přerušila kontakty a přestala se s nimi stýkat. „Toužila jsem hlavně po lásce. Bylo mi 19, byla jsem bezhlavě zamilovaná, předtím jsem měla jen dva takové krátké románky a tohle bylo najednou jiné,“ vzpomíná Hanka. „Byl tu pořád pro mě a já byla šťastná. Uvěřila jsem mu dokonce i to, že nemám chodit na vysokou, protože by nám po sobě bylo smutno.“
Takže i když už Hanka byla na vysokou školu přijata, rozhodla se nenastoupit a našla si práci. A přesně v den nástupu do práce ji Petr požádal o ruku.
Šlo to všechno rychle, ale pro mě to byl signál jeho lásky
„Když přede mnou pokleknul, měla jsem pocit, že se mi plní všechny mé sny. Budu nevěsta! Ta o které jsem snila už jako malá holka. Nebyl tedy žádný důvod, proč neříct ANO!“ Po žádosti o ruku Petr Hanku konečně představil rodičům. Nastávající tchyně ji provedla celým domem, a zotvírala dokonce všechny skříně, aby Hance ukázala, jak velké věno pro ně má nachystané – ručníky, povlečení, hrnce… Vše bylo zařízeno. A Hanka se vznášela.
Její rodiče však nadšení nesdíleli – Petra dvakrát nemuseli, nastávající tchyně s tchánem navíc netoužili po setkání, takže vlastně ani nevěděli, do jaké rodiny se chce Hanka přivdat. Snažili se ji přesvědčit, ať se do sňatku nežene. Petr však zasáhnul, a tak stejně jako kamarádky opustila Hanka i rodinu – nikdo jí přeci nebude bránit ve štěstí a svatbu zařídí i zaplatí Petr s rodiči.
Zlom nastal hned první den po svatbě
Svatba byla malá, jen v kruhu nejbližší Petrovy rodiny. Z Hančiny strany nikdo pozvaný nebyl. „Bylo mi to trochu líto, ale měla jsem tehdy utkvělou představu, že mi všichni brání ve štěstí. A vlastně jsem je za to nenáviděla. Měla jsem pocit, že jediný, kdo mi rozumí, je Petr a jeho rodiče.“ Jenže v tom všem se nesmírně pletla.
„Hned druhý den po svatbě k nám do ložnice nakráčela tchyně a řekla mi, že si musíme stanovit pravidla, jak bude všechno fungovat. Oznámila mi, že jsem v domě nejmladší, a tak se budu starat o chod domácnosti – nejen té mojí s Petrem, ale i jejich. A abych to zvládala, musím skončit v práci. Budu pro všechny vařit, uklízet, prát a starat se o malé hospodářství. Byla to jako studená sprcha, čekala jsem zastání od Petra, ale ten stál plně při mámě. Řekl mi, ať si uvědomím, kdo platil svatbu, u koho bydlíme a že musím být vděčná. Když pak tchyně odešla, upozornil mě, že když nebudu poslouchat, tak bude zle.“
Odchod nebyl možný, byla jsem těhotná
Hanka se jen těžko vzpamatovávala z toho, co se dělo, ale nezbylo jí, než poslechnout. Když se totiž vzepřela, Petr ji psychicky terorizoval. „Když už jsem si pustila pusu víc na špacír, než jsem měla, přilétla dokonce i facka. V tu chvíli jsem věděla, že je zle. Jenže jsem neměla nikoho, komu bych se mohla svěřit. A byla jsem pod neustálým dohledem – buď ze strany Petra, nebo jeho rodičů. A navíc jsem zjistila, že jsem těhotná.“
Byla jsem příšerná matka
Petrova rodina byla nadšená, že Hanka otěhotněla, všichni se na dítě těšili, měli velké plány a spoustu řečí, jak aspoň bude mít kdo dědit nemovitosti. Nic z jejich nadšení však nebránilo tomu, aby jim Hanka nadále musela dělat služku. „Vše vyvrcholilo po porodu. Tchyně mi pořád do všeho mluvila, Petr na mě řval, že nesnese, když Petřík brečí. Poslouchala jsem od něj i jeho rodičů, jak jsem neschopná matka, která nic neumí. Byla jsem na pokraji zoufalství a nevěděla, co dál. Jednoho dne se mi poštěstilo být doma sama – tchyně s tchánem odjeli na nákup a za Petrem přišel jeho kamarád a vytáhl ho na pivo. Byla to jediná příležitost. Sbalila jsem do tašky pár nejnutnějších věcí a utekla.“
Hanka se rozhodla vrátit k rodičům, neměla, kam jinam jít. Ti ji naštěstí ochotně přijali zpátky a poskytli jí i měsíčnímu Petříkovi zázemí.
Rozvod byl bouřlivý
„To, co se dělo potom, bych nikomu nepřála zažít. Střídaly se fáze vyhrožování, výčitek, proseb. Ze všeho jsem ale vycházela já jako ta neschopná a nevděčná. Dokonce chtěl Petr svěřit malého do své výhradní péče, ale soud byl proti a Petříka přidělil mně.“
Petr měl soudně vyhrazené dny a časy, kdy si malého mohl vzít. Předávky vždy provázel pláč. Ani v pozdějším věku se to nezměnilo.
Celé roky jsme všichni trpěli
Roky plynuly, ale stresy z předání dítěte Petrovi se nemírnily. „Nejhorší bylo, že čím byl Petřík starší, tím víc sám hledal cesty, aby k tátovi nemusel. Jenže to nešlo – bylo by strašné zle. Občas se mi podařilo uchránit ho, aby mohl zůstat doma, Petr si ho ale vždy bral v náhradním termínu. Tedy bral, strčil ho k rodičům a sám chodil na melouchy.“
Petr totiž ve chvíli, kdy Hanka utekla, přestal oficiálně pracovat. Důvod byl jasný – neplatit Hance výživné. Dnes je Petřík již na střední škole, ale Hanka na něj dostává výživné pouze pár stovek měsíčně.
Radši dělá načerno, aby nemusel platit výživné
Každý soud o zvýšení výživného dopadne stejně – Petr je bez práce, a navíc se musí starat o svou údajně nemocnou matku, takže ani do práce jít nemůže. Tvrdí, že žije jen z příspěvků od státu. Hanka však ví svoje. „Celé roky dělá na černo. Dokonce si postavil dům, který je ale takticky psaný na jeho rodiče – vše platil hotově, nemá na něj jednu jedinou půjčku. Od známých vím, jaké částky si bere na hodinu a že je plně vytížený. Možná má příjmy, o kterých se mi ani nesní, ale dokud bude mít na Petříka platit, oficiálně nic nepřizná. Já se s tím, jakému chlapovi jsem naletěla, už tak nějak smířila a o našeho syna se dokážu postarat sama za pomoci rodiny a mého nového partnera, ale chudák Petřík má kvůli němu už od mala zažívací potíže. V životě od něj navíc nedostal dárek k narozeninám ani Vánocům… Je mi z něj špatně, nikdy bych nevěřila, že se může táta takto k synovi chovat,“ uzavírá Hanka.
