Článek
Dítě od rodičů postupně přebírá návyky i životní postoje, napodobuje jejich chování a do určitého věku se snaží být jako maminka či tatínek. Jak dospívá, chce se projevovat více individuálně a hledat své vlastní já. Potlačování jeho tužeb se obvykle nesetkává s pozitivním ohlasem. Dochází-li navíc k násilné snaze vynutit si přání rodičů, může se to ze strany dítěte projevit nejen vzdorem, ale i psychickými problémy. Své o tom ví paní Petra, která svého 17letého syna musí bránit před manželem.
Manžel byl dobrým tátou – do doby, než se začalo rozhodovat o vzdělání
Když se nám Honza narodil, měli jsme ohromnou radost. Byl prvorozený, ale snažili jsme se k jeho výchově přistupovat, jak nejlépe jsme uměli. Myslím, že se nám to do jeho 15 dařilo. Byl to spokojený kluk, který měl spoustu koníčků, kamarádů, rád se smál. Zlom ale nastal, když nastoupil na střední. Dobře se učil a sám chtěl jít na gympl, což jsme s manželem kvitovali – přeci jen v patnácti ještě člověk mnohdy neví, čím chce v dospělosti být, tak měl další čtyři roky na rozhodování. To by do toho ale nesměl vstoupit manžel.
Na základce měl Honza samé jedničky, bylo spíš výjimkou, když přinesl nějakou dvojku. To se ale na gymplu změnilo. Mě to nepřekvapilo, však je to změna a na děcka jsou kladené mnohem vyšší nároky, takže chvíli trvá, než se to srovná. Ale v manželovi se otevřela nějaká Pandořina skříňka a začalo zle.
Buď práva, nebo si mě nepřej
Začal na syna vyvíjet nátlak, že se musí učit, protože takto ho na práva rozhodně nevezmou. To bylo vlastně poprvé, kdy otevřeně řekl nahlas, že chce, aby byl ze syna právník. Honza na něj koukal docela vykuleně, protože právničina opravdu nebyla tím, co by chtěl dělat. Vždycky ho lákala spíš technika, snažil se přicházet věcem na kloub a vymýšlel, co by se jak dalo „vytunit“. Tátovi se tenkrát vysmál, že on právník fakt nebude. A tehdy manžel třískl do stolu a začal na něj křičet, že to teda bude, protože když nemohl on, tak aspoň jeho syn bude prvotřídním právníkem.
Já i Honza jsme zůstali chvíli sedět s otevřenou pusou – nikdy jsme manžela takto nezažili, byl vždy kliďas a jen tak něco ho nerozhodilo. Po prvotním šoku jsem se to snažila zahrát do outu a uklidnit ho. Marně – prý buď práva, nebo bude zle.
Psychický nátlak syn nevydržel
Od toho dne na Honzu den co den tlačil, kontroloval mu žákovskou, úkoly, zkoušel ho. Když přinesl domů horší známku než dvojku, dával mu zaracha, zakazoval mu chodit ven, spolužáci mohli jen k nám domů, aby se s Honzou učili. Snažila jsem se s manželem mluvit, po dobrém i po zlém, ale vše bylo marné. Prostě se rozhodl, že Honza bude právník – a přes to nejede vlak. Začalo to být dost nepříjemné i mně, ale větší problém jsem pozorovala u Honzy. Z veselého kluka se najednou stal uzavřený smutný klučina. Už nevyprávěl historky, nezajímal se o svět kolem, chodil do školy a po návratu z ní byl zavřený v pokoji. Manžel byl spokojený, já ne.
Po pár týdnech jsem si všimla, že Honza hodně zhubnul. Nedalo mi to a začala jsem trochu pátrat. Zjistila jsem, že nechodí na obědy, doma se ve večeři vždy jen pošťoural a zalezl zpátky do pokoje. Zkoušela jsem o tom mluvit s manželem, ale odstrčil mě s tím, že kluk je v pubertě.
Museli jsme vyhledat psychologickou pomoc
Jednou v noci jsem nemohla spát a měla žízeň, tak jsem se šla napít do kuchyně. Honzův pokoj je hned vedle a slyšela jsem odtamtud divné zvuky. Šla jsem potichu dovnitř a viděla ho, jak sedí na posteli a má záchvat pláče. Měla jsem najednou pocit, jako by se mi zastavilo srdce. Seděla jsem s ním v pokoji až do rána a řešili jsme, jak se cítí, proč se táta chová tak, jak se chová… Přiznal se mi, že dokonce plánoval, že si něco udělá, jen aby měl od táty pokoj.
Začala jsem si strašně vyčítat, že jsem to nechala zajít tak daleko. Věděla jsem ale, že sama to nezvládnu, a tak jsem domluvila návštěvu u psychologa. Honza souhlasil, ale museli jsme tam nakonec tajně, protože když jsem o tom řekla manželovi, udělal hroznou scénu, že z kluka dělám blázna a jen mu zničím kariéru.
Situace se změnila, ale jen na chvíli
Nakonec jsem šla s pravdou ven a manžela po dlouhém přemlouvání přesvědčila, aby šel alespoň na jedno rodinné sezení s námi. Vypadalo to, že mu psycholog trochu otevřel oči. Na pár týdnů se zklidnil a nechal syna žít. Jenže teď už začíná znovu – sice ne s takovou intenzitou, ale bojím se, že dřív nebo později to spadne do stejných kolejí. A já vůbec nevím, co mám dělat.
Už jsem i zvažovala, že si najdu nějaký pronájem, a i s dětmi odejdu. Jenže vím, že mladší dcera by s námi nešla – je to tatínkova holčička, která může všechno. A možná má i radost z toho, že se táta vozí po bráchovi a ona od něj má pokoj. Láme mi srdce, když si představím, že bychom si „půlili“ děti. Ale na druhou stranu vím, že pokud neudělám zásadní krok a Honzu nezachráním, bude mít zničený život. Nebo existuje jiné řešení? Já ho v tuto chvíli nevidím…
