Článek
Kamila pochází z rodiny, kde nad láskou vždy převažovaly peníze. Rodina svým způsobem měla vše, ale chyběla v ní pohoda, čistá radost, něha, láska. Už jako dítě záviděla všem svým kamarádkám, které šťastně skočily tátovi kolem krku a daly mu pusu, nebo s kterými táta chodil k rybníku, učil je jezdit na kole, nebo s nimi vyrazil na dobrodružnou přespávačku pod stanem. To ona nikdy nezažila.
Táta se honil jen za mamonem. Sekundovalo mu ego
„Táta byl celoživotně ředitel. A to jak funkcí v práci, tak svou povahou. Vždycky všechno muselo být podle něho. A na prvním místě byly prachy. Všechno se vždycky točilo kolem byznysu. Ego mu rozhodně nechybělo, takže i když sám mnohým věcem nerozuměl, vždy si k sobě našel někoho, po kom šlapal a řval na něj tak dlouho, až to ten dotyčný dotáhl do úspěšného konce,“ vzpomíná Kamila.
Rozkazy a příkazy byly na denním pořádku i doma. Děti mu buď byly na obtíž, když po něm něco chtěly a on na ně neměl čas ani náladu, nebo naopak byly v první řadě, když po nich něco potřeboval. „Naše dětství se ségrou nebylo zrovna to nejšťastnější. Sice nám děcka z okolí záviděla, protože jsme měly hračky, o kterých si ostatní mohli nechat zdát. Jezdili jsme na dovolené, táta byl dokonce jeden z prvních, který měl v širokém okolí první mobilní telefon – na tu ohromnou kraksnu v kufříku, který tahal s sebou a tvářil se důležitě, asi nikdy nezapomenu,“ dodává Kamila. Jenže zatímco z hlediska majetku a zabezpečení měla její rodina první poslední, to nejdůležitější jí i sestře chybělo – čas strávený s rodiči, klid, pohoda, radost, láska…
Máma se stala služkou bez vlastního úsudku
Zatímco otec Kamily je egoista, její maminka je tichá a poslušná. „Přijde mi, že máma raději potlačila všechny svoje pocity, přání a tužby a ujala se role poslušné hospodyňky, která udělá všechno, co se po ní chce, jen aby měla klid. Tátovi snad v životě nevzdorovala, vždy byla na jeho straně, obdivně k němu vzhlížela. Až když jsme byly se ségrou dospělé, přiznala nám, že všechno bylo trochu jinak a dělala to jen proto, aby byl doma klid. Kdyby šla do práce, jak chtěla, nebo si prosazovala svou, byl by oheň na střeše. A tak radši tátovi posluhovala, skákala, jak on pískal – on sám si neuvařil kafe, neodnesl ponožky do koše na praní a kdyby ráno neměl nachystanou kupičku s oblečením, co si vzít na sebe, spadl by řevem jeho dům.“
Žít otcův život nechci
Není tedy divu, že Kamila se svým otcem neměla nikdy žádný hezký vztah. Jak sama říká, často ho nenáviděla za to, jaký je, a v pubertě dokonce několikrát zvažovala, že uteče z domu. Odvahu nikdy nenašla, a tak aspoň co nejvíc času trávila u kamarádek. Když mohla po maturitě začít pracovat a opustit rodný dům, byla šťastná. Domů jezdila jen příležitostně a vždy jen na pár hodin. „I když jsem přijela na chvíli, vždy se návštěva po pár zdvořilostních minutách přesměrovala na to, jak si kazím život, jak musím budovat kariéru, jak se takto zakopu, že musím vydělávat peníze, investovat je do nemovitostí a nedívat se vlevo vpravo. A bylo marné vysvětlovat, že já po takovém životě netoužím. Vždy tyto řeči skončily hádkou a naštvaným odjezdem.“
Vše změnila až nemoc
Ani tehdy, když se Kamile narodil první syn, cestu domů nenašla. Vnouče postoje jejího otce nezměnilo. Změna nastala až o pár let později, kdy její otec vážně onemocněl. „Táta podcenil cukrovku 2. typu a došlo to tak daleko, že mu znecitlivěla chodidla a udělaly se mu bércové vředy – prvně na jedné, a pak i na druhé noze. Trpěl šílenými bolestmi, musel užívat i opiáty, aby byl vůbec schopen fungovat. Po pár týdnech léčby se jako mávnutím kouzelného proutku změnil. Najednou z něj byl pokorný, milý, vděčný chlap – táta, po kterém jsem celé roky toužila. Byly to ale také náročné měsíce, neskutečně trpěl a trvalo více než rok, než se doktorům podařilo nohy trochu uzdravit.“
Léčba otce byla úspěšná a on se po skoro dvou letech zdravotních potíží mohl opět vrátit do běžného života – opustily ho bolesti, a i když neuropatické bolesti pokračovaly, nebyly zdaleka tak ničivé jako ty, které prožíval při léčbě vředů. S úlevou od bolesti ale pomalu přicházela zpět i jeho povaha.
Někdy si říkám, že nám všem bylo líp, když byl nemocný
„Jakmile byl táta zase fit, začal se vracet ke svým stereotypům a s nimi se začalo vracet i jeho ego a sklony ředitele zeměkoule. Brzy se z něj zase stal ten nesnesitelný egoista, který jen po všech řve a každého úkoluje. Jsme z něj už zase všichni zoufalí a já si někdy sobecky v koutku duše přeju, aby se mu zase nemoc vrátila a byl jako dřív. Nemyslím to samozřejmě vážně, nemoc mu nepřeju, ale to jeho chování se fakt někdy nedá vydržet, divím se, že nás z něj ještě neranila mrtvice. Jsem ale ráda, že jsem aspoň dva roky mohla mít tátu, kterého jsem chtěla, i když to byly roky plné obav, jeho bolestí a utrpení,“ uzavírá Kamila.
