Článek
Jarka (54) poznala svého manžela zhruba ve dvaceti, po pár letech randění se vzali, postavili dům, vychovali dvě děti. Při první mateřské si Jarka dodělala maturitu, nechtěla zůstat jen vyučená. Při druhé se pak pustila rovnou do vysoké. I když studovala, zvládala se starat o rodinu a i její dnes už dospělí synové vzpomínají, že měli hezké dětství. Její tchyně si to ale nemyslela – studia jí neodpustila.
Tchyni jsem nesedla od prvního dne
„Když mě Karel poprvé vzal na večeři ke svým rodičům, měla jsem z toho smíšené pocity. Měla jsem pocit, že mě budoucí tchyně svléká pohledy do naha, provrtává mě do morků kostí a svými dotěrnými dotazy se na mě snaží najít něco, za co mi vrazí kudlu do zad,“ vzpomíná Jarka. „Karel to tenkrát komentoval slovy, že je máma prostě taková.“
Naštěstí se Jarka nemusela s Karlovými rodiči vídat moc často. To se ale změnilo, když se rozhodli, že se vezmou. Karel totiž už dávno před svatbou koupil parcelu sousedící s domem rodičů, a tak nebyl moc prostor pro diskuze, kde stavět. „Když bylo spoustu zařizování kolem domu a moře práce, tak musím říct, že jsme se docela stmelili. Tchánovci nám pomáhali, co to šlo, abychom mohli co nejdříve bydlet. Když jsem pak otěhotněla, tchyně dokonce převzala roli kuchařky pro dělníky a dělala za mě i těžké práce, které už jsem dělat nemohla. Sice mezi námi nebyly úplně vřelé vztahy, že bychom si padaly kolem krku, ale dokázaly jsme vedle sebe existovat.“
Zlom nastal kvůli škole
Možná i těšení se na budoucí vnouče Jarčinu tchyni trochu obměkčilo a snažila se být nápomocná. Během prvního roku malého Tomáška dokonce chodila každý den vozit v kočárku, jak ale začal chodit, přestalo ji hlídání bavit – už to bylo moc práce a starostí. A vztahy začaly pomalu chladnout. Zásadní zlom nastal ve chvíli, kdy se Jarka rozhodla dodělat si maturitu. „Naši nikdy neměli moc peněz, a tak jsem byla ráda, že mě udrželi aspoň na učňáku. Jak jsem ale trochu zestárla, došlo mi, že bych v životě chtěla víc, a tak jsem se rozhodla dodělat si maturitu. Karel byl nadšený, sám byl vystudovaný inženýr, tak pro něj asi bylo i trochu balzámem na duši, že bude mít vzdělanější manželku,“ vzpomíná Jarka.
Jarka maturitu zvládla s přehledem a zvládala se starat i o rodinu, byť k tomu měla tchyně spousty připomínek a výtek. Když ale při druhé mateřské přišla s tím, že si dodělá ještě vysokou, tchyně se do ní pustila a vyčetla jí první poslední. „Tenkrát jsme se strašně pohádaly, vadilo mi, že mi mluví do života. Vyčetla mi tenkrát kde co a řekla mi, že jestli nastoupím na školu, tak se mnou končí.“ A opravdu skončila – nemluvila s Jarkou po celé roky studia. Výjimku neudělala ani tehdy, když zemřel Jarčin tchán. Dokonce nechtěla, aby Jarka šla na pohřeb.
Vše změnila nemoc
Období nevraživosti přetrvávalo i poté, co Jarka získala titul, s tchyní se vídaly jen o narozeninách či Vánocích, kdy se scházela celá rodina. I když se Jarka snažila tchyni si udobřit, nemělo to žádný efekt. Zlom nastal až ve chvíli, kdy tchyně vážně onemocněla. „Když se tchyně dozvěděla, že má rakovinu v pokročilém stádiu, psychicky ji to položilo. Po operaci musela nastoupit na chemoterapie. Ještě během nich se v ní držely její bojovné nálady, které se střídaly se záchvaty bolestí, zoufalství a pláče. Její stav se ale bohužel nelepšil, spíš naopak. Došlo to tak daleko, že se z ní stal ležák a nebyla už schopna se o sebe postarat. Až tehdy mi přišlo, že konečně pochopila, že jediní příbuzní, kteří jsou schopni se o ni postarat, jsme já a Karel,“ vzpomíná Jarka.
Problém byl ale v tom, že Karel často v rámci svých pracovních povinností pobýval v zahraničí, za což měl dobré peníze, které by jim v rozpočtu chyběly, kdyby přestoupil na jinou pozici. Zároveň ale měli jasno v tom, že tchyni nedají do žádného ústavu, kde by umírala sama. A tak se Jarka rozhodla, že opustí svou vysněnou práci, kterou díky vysoké škole získala, a bude se o tchyni naplno starat sama.
Až na smrtelné posteli jsme vše urovnaly
Pro Jarku bylo toto rozhodnutí bolestivé, mnohdy potají brečela v noci do polštáře, ale na druhou stranu cítila jako svou povinnost postarat se o tchyni. „Já bych taky nechtěla, aby mě jednou kluci šoupli někam do léčebny dlouhodobě nemocných a já umírala sama. A tak jsem to neudělala ani tchyni, i když bych k tomu měla milion důvodů. Ale jen díky tomu, že jsem se odhodlala nastěhovat si ji domů a být s ní v těch nejtěžších chvílích, jsme si aspoň na její smrtelné posteli vyříkaly vše, co nás celé roky trápilo a ona odcházela s klidem na duši.
V její poslední chvíli jsem ji držela v náručí a obě jsme plakaly. Bylo to strašně náročné, ale krásné zároveň. Dnes už vím, že kdybych měla šanci prožít svůj život znovu, snažila bych se s tchyní víc mluvit, víc jí naslouchat, víc chápat její pocity a víc jí vysvětlovat zase ty mé. Kdybychom se možná obě tenkrát o trochu víc snažily, mohly jsme se mít rády už mnohem dřív, nejen posledních pár měsíců. Čas už ale nevrátím,“ uzavírá Jarka.
