Článek
Paní Petra (36) pracuje pro svého zaměstnavatele už od vysoké školy. Vždy záviděla těm, kteří mohli alespoň jeden dva dny v týdnu pracovat z domova. V její firmě to ale možné nebylo – až do doby covidové. Když jí s počátkem pandemie šéf řekl, že musí dělat z domu, byla šťastná. A jelikož se jí i ostatním kolegům dařilo i z domu plnit veškeré cíle, rozhodlo se vedení, že tento režim zachová i po skončení pandemie.
Až do začátku letošního roku jsem žila svůj sen
„Když jsem se dozvěděla, že už se nemusím vracet do kanceláře, odpadne mi každodenní dojíždění, které mi zabralo hodinu a půl denně, a navíc ještě dostanu nějakou tu korunu navíc jako příspěvek na energie, byla jsem šťastná jak blecha. Měla jsem pocit, že se mi vše daří. Doma jsem navíc svou práci zvládala ještě rychleji než v kanceláři, nikdo mě nerušil, měla jsem klid. Vše šlo jako po másle. Až do letošního ledna,“ vzpomíná Petra.
Na začátku letošního roku měl její manžel nehodu. Kolega, který řídil, se vyhýbal vozidlu jedoucímu v protisměru, strhl řízení a narazil do stromu. Naštěstí se nestalo nic vážného, jen Petřin manžel odnesl srážku poraněním nohy. „Manžel pracuje manuálně a jeho zranění vyžaduje několikaměsíční rekonvalescenci, než se bude moct vrátit zpět ke svému fyzicky náročnému zaměstnání. Takže je doma. Prvně jsem si myslela, že to bude super, že se aspoň postará trochu o domácnost, uvaří třeba něco k jídlu a odpoledne pak budeme mít čas na sebe. Ale to jsem se spletla.“
Role oběti s sebou nese věčné hádky
Petřin manžel však upadl do stavu, kdy dává své zranění za vinu kolegovi, a začal ze sebe dělat oběť. „Neustále jen chodí, lituje se, jak je vážně nemocný, jak trpí, zatímco kolegovi se nic nestalo a pracuje vesele dál. Je vzteklý, odmítá cokoliv dělat, jen leží u televize a komanduje mě, co mu mám donést a udělat. A já už začínám být zoufalá. Odmítá pochopit, že já jsem v práci, že potřebuju mít klid. Nejhorší je, že i když mám jednání přes videohovor, je schopný na mě řvát tak dlouho, že něco potřebuje, dokud nepřijdu. Dokonce jsem se musela už při těchto hovorech začít ve své malé pracovně zamykat, protože mi tam xkrát vtrhnul a dělal mi akorát ostudu. I tak ale kolikrát buší na dveře, že se musím zákazníkovi omluvit, jít mu udělat, co po mně chce, a pak se teprve můžu vrátit ke své práci.“
Problém je v tom, že Petřin manžel nemá své zranění natolik vážné, aby si nemohl veškeré věci, které chce po manželce, obstarat sám. A Petra už ztrácí nad celou situací kontrolu. „Snažila jsem se to s ním řešit po dobrém i po zlém, ale je to marné. Jen se pořád hádáme, protože já jsem přeci ta, která má mlčet a šoupat nohama, protože jsem zdravá a mám práci, kdežto on je minimálně válečný invalida, který dle svého chování přišel minimálně o obě nohy, ruce i ledvinu. Vím, teď přeháním, ale on se tak vážně chová, přitom může normálně fungovat. Nebere ani žádné léky… Ještě může začít pít a bude to už dokonalé…“
Návrat do kanceláře není možný
Petra už proto začala zvažovat, že se vrátí do kanceláře, ale šéf jí v tom moc nepomohl. Oznámil jí, že to není možné. „Moje jediná naděje pro to, abych to psychicky ustála, padla. Ještě před půl rokem jsme plánovali, že bychom se začali snažit o dítě, ale když teď vidím, jak se manžel chová, vůbec nevím, jestli chci s takovým člověkem, který připomíná rozmazlené dítě, zůstat, natož s ním mít potomka. Svou poslední kartu jsem vsadila na tchyni – sice nejsme kdovíjak spřízněné duše, ale manžel na ni aspoň trochu dá. Bydlí daleko, ale ze zoufalství jsem jí zavolala a požádala, jestli může přijet na návštěvu a pomoct mi s ním, aby se vzpamatoval. Pokud to ani ona nezvládne, tak už se opravdu asi zblázním, nebo sbalím kufry a uteču…“ uzavírá Petra.
