Článek
Zlatá legendární silvestrovská zábava 80. let
To tenkrát byly časy… Silvestr trávený na gauči v obýváku u černobílé televize. Zábava, ve které účinkovali ti nejlepší baviči, z nichž už bohužel většina není mezi námi. Ostatní populární herci seděli jako diváci v hledišti a bavili se nad skvělými výkony svých kolegů.
Celé silvestrovské veselí se neslo v duchu opravdové zábavy, která měla silnou uměleckou stránku. Vše bylo postaveno na přirozené lehkosti nenásilného humoru s variací vtipných scének bez vulgarit a sprostostí a každý se od srdce zasmál. Každý účinkující mistr umělec měl navíc nezaměnitelný styl vystoupení a nikoho nenapodoboval ani neparodoval.
Herci hráli, baviči bavili
Všichni předrevoluční herci uměli svoje umění na výbornou. Samozřejmě mezi nimi byli i herci malých rolí a i ti, kteří takzvaně dělají kroky vzadu, ale každý pořad musel mít pestrost, a přesto vyváženost, aby byl pro diváky zajímavý.
Baviči opravdu bavili národ a spousta pamětníků vzpomíná jejich legendární hlášky dodnes. Baviči minulé doby totiž používali ve vtipech nadčasový rámec humoru. Diváci se však museli i trochu soustředit, aby pochopili souvislosti děje, a samotný vtip pak vyplynul sám. Spousta vtipů měla také hlubší myšlenku, ale naopak některé scénky byly absolutně absurdní. Ať tak či tak, celkově byla zábava velmi kultivovaná – což se o dnešní době říct nedá…
Nejsi ve straně? Máš problém a už si nezahraješ
Předrevoluční totalitní režim byl nekompromisní, umělci jím byli sešněrováni a museli poslouchat. Kdo vystoupil z komunistické strany a chtěl kopat do ideologického systému, prostě nehrál. Kdo se bránil systému neustále, byl donucen k emigraci.
Výroba zábavných pořadů se tak musela dělat velmi opatrně, aby se nehanil ideologický systém. Politická satira se vedla velmi rafinovaně, aby na první pohled jako satira nevypadala, ale divák hned věděl, o co jde. Vystoupení umělců se muselo schvalovat, aby nedošlo k pošpinění daného systému. Umělecký svět byl izolovaný od západního světa a jen ti nejodvážnější si dovolili zmínku o nějakém západním umělci. Ten, kdo emigroval, byl v té době zapomenut, a ještě před tím pošpiněn.
Dnešní svět televizní zábavy může vše. Je to ale dobře?
Přestože byl umělecký život v totalitním režimu hodně svázaný, vznikala kvalitní umělecká produkce s celkem jasnými mantinely. Byly zakázány vulgární výrazy, nešikovné výroky tehdejších politiků a politická témata jako taková. Nahota, akční nebo hororové záležitosti byly zcela tabu.
Dnes máme vše – vše je dovoleno. Nikdo se nemusí ohlížet vlevo vpravo, brát si servítky, každý může říkat, co chce, protože je přeci demokracie. Je to tak ale správně? Desítky kanálů, stovky pořadů, stačí přeladit na správný program a okamžitě můžeme sledovat, co se nám líbí. Ale jak se říká, všeho moc škodí a vše se také přejí.
Takže i když díky moderním technologiím a neustálému vysílání můžeme sledovat cokoliv kdykoliv, osobně mám pocit, že méně bylo více. A musím říct, že mi chybí ta čistota, plynulost a výkon od srdce, které byly součástí předrevoluční tvorby. Dnešní rádoby zábavné pořady plné vulgarit, urážek či trapného humoru mi opravdu nic neříkají. Takže mám vše, ale vlastně nemám nic… Tedy mám – naštěstí stále existují archivy staré televizní zábavy, která pohladí po duši a zpříjemní život.
