Článek
Už mě nebaví žít ve světě, kde se z odpovědnosti stala slabost.
Jsem pracující, platím daně, platím pojištění, platím všechno. Ale za odměnu dostanu akorát doporučení, ať se „víc snažím“, když mi něco nevychází.
Zato paní „všechno-mám-zadarmo“ má po mateřské, před mateřskou, uprostřed mateřské, a když už není na co brát, přibude další dítě. Na stát. Na nás.
A ještě si stěžuje, že jí zpozdily dávky.
Nový kočárek? Nový pes? Jasně. My to zaplatíme
Myslela jsem si, že život má být o rovnováze. O tom, že se postaráš o to, co zvládneš. Ale ne.
Dneska se vyplatí být chronicky nezodpovědný. Dítě? Nevadí. Další? Proč ne. Pes? Má ho každé dítě rádo. Auto? Leasing. Nájem? Dávky. Oblečení? Charita.
A kdo na to všechno maká?
Já. A další, co neberou nic, protože „příliš vydělávají“.
Ale hlavně že máme mít „pochopení“.
Nemám. A nechci mít.
Bydlí o patro níž. Vede hlasitý život a ještě hlasitější nároky
Přes strop slyším, kdy vstávají, kdy řvou, kdy běhají. Psy nevenčí, ti dělají potřebu na chodník. A když si stěžuju? Jsem hysterická.
Jednou jsem jí řekla, že by mohla jít do práce. Odpověď?
„A kdo mi bude hlídat děti?“
No… kdo ti je udělal? Kdo si je nechal? Kdo za ně bere prachy?
Ale ne. Místo toho dává moudra, jak by se měl systém zlidštit a jak ji stát „stresuje“.
Stát, co jí platí nájem, jídlo, školku, školu i zábavu. Stát, který nemá na důchodce, ale má na nekonečné dávky pro ty, co se rozhodli nikdy nevzít odpovědnost do vlastních rukou.
Ať si to konečně přizná
Ano. Existují samoživitelky, co bojují jako lvice. Ano. Existují případy, kdy pomoc dává smysl. Ale tohle?
Tohle není nouze.
Tohle je styl života.
Způsob přežití na úkor druhých, které nikdo nikdy neodmění.
My, co se dřeme, máme držet pusu, neptat se, nezávidět.
Ale kde je moje SUV? Kde je můj nový kočár, když já na něj dřela?
Kde jsou moje prémie, když jsem vstávala v šest a končila v devět večer?
Ne. Nezávidím. Prostě už to nechci platit
Nechci jí platit psy, školní výlety, školní pomůcky, nové záclony ani plavky na prázdniny.
Nechci sponzorovat něčí pohodlný život, zatímco sama tahám tři směny v kuse.
A hlavně nechci poslouchat, že jsem bez empatie.
