Článek
Věděla jsem to dlouho. Že ji tahá za nos, že si z ní dělá služku a hromosvod nálad, že se za ní venku skoro stydí a doma s ní zametá jak s hadrem. Věděla jsem, že ona to taky ví. Ale mlčela. A já taky. Až do toho dne, kdy jsem si řekla – dost. Tohle už není mlčení z respektu. Tohle je tichá účast na jejím ponižování.
Seděly jsme u vína. Ona už třetí skleničku, já druhou. Hleděla před sebe, zoufale se smála a pak z ní vypadlo: „Víš, on je prostě takovej, no. Složitej. Možná bych ho měla víc chválit, víc nechat bejt.“ A v tu chvíli mi praskla pojistka. Už nešlo dál dělat, že to nevidím.
Nechceš to slyšet?
Řekla jsem to. Bez obalu. Že se k ní chová jako k věci. Že si s ní hraje na tichou domácnost, kdykoli si dovolí říct mu svůj názor. Že mu dělá šaška, taxikářku, služku, ale on jí neřekne ani „děkuju“. A že se z jejího života vytrácí ona sama, protože se snaží vyhovět člověku, který nikdy spokojený nebude.
Ztuhla. Chvíli mlčela. Pak si nalila další skleničku. A řekla: „Tohle mi ještě nikdo neřekl.“
Upřímnost není krutost. Je to poslední pokus vytáhnout někoho z bahna
Vím, že jsem šla přes čáru. Ale víte co? Někdy potřebujete přejít čáru, aby se někdo konečně zastavil. Roky jsme spolu seděly a řešily, co má udělat. A stejně se k němu vracela jako pes, co doufá, že tentokrát ho už nepraští novinama. Jenže on vždycky praštil – slovem, tichem, pohrdáním.
Já už nemohla být svědkem jejího rozpadu. Ať si to klidně odnese i náš vztah. Ale já zůstanu pravdivá.
Od té doby jsme se neviděly. Dva týdny. Pak mi přišla SMS. Jediná věta:
„Díky, že jsi mě konečně probrala.“
A bylo to. Od té chvíle se věci daly do pohybu. Začala být ostřejší. Přestala se omlouvat za vlastní pocity. Přestala se bát říct mu „ne“. A já věděla, že jsem udělala dobře. Protože říct pravdu neznamená ztratit přítelkyni. Znamená dát jí šanci, aby znovu získala samu sebe.
A víš co? On zmizel. Ne hned. Ale odešel. Protože pravda mu neseděla do scénáře.
Už ji nevidím brečet na záchodě. Nečtu zprávy plné výčitek sobě samé. Neposlouchám ty věčné „já vím, ale…“ Už se směje. Jinak. Nehystericky. Opravdově. A náš vztah? Silnější než kdy dřív.
Řekla jsem jí pravdu. Drsnou, nepříjemnou, nestravitelnou.
Díky tomu máme klid obě. Ona doma. A já v sobě.
Protože někdy je to právě přítelkyně, kdo musí zatřást klecí, ve které se druhá zavřela. I kdyby to mělo znamenat, že na čas bude ticho.
Ticho je lepší než život ve lži.
