Článek
Někdy přemýšlím, proč se vlastně říká, že rodina je základ života. Člověk si celý život myslí, že může věřit rodičům, spoléhat na ně a že jejich hlavním cílem je podporovat své děti, aby mohly mít lepší život, než měli oni. No, možná někde ano. Ale u nás doma, tohle pravidlo evidentně neplatí.
Moji rodiče vlastní šest bytů. Ano, šest. Jednu nemovitost si pořídili, aby měli něco na stáří, další na pronájem, pak přišel „výhodný nákup“ chalupy, co teď slouží jako druhý byt, a nakonec ještě přibylo pár dalších investic. Rádi o tom vyprávějí – jaké měli štěstí, jak jsou šikovní, že to všechno stihli po revoluci koupit za směšné ceny. Já u toho samozřejmě sedím, poslouchám a snažím se tvářit nadšeně. Jenže když se rozhovor stočí na téma bydlení a já zmíním, že by mi mohli nějak pomoct, narazím na skálopevné "NE"! Pokaždé.
„To není naše povinnost“
Před pár měsíci jsem sebral odvahu a otevřeně se zeptal, jestli by mi mohli přenechat jeden z těch bytů. Jsem jejich jediný syn, žádné další děti nemají. Bydlím v pronájmu, který mi bere skoro dvě třetiny platu, a ceny bydlení jsou dnes tak šílené, že si vlastní byt nikdy nepořídím. Byl to z mého pohledu logický návrh – pomůžou mi teď, když to nejvíc potřebuji, a já bych se jim za to mohl časem odvděčit, třeba až budou potřebovat, aby se o ně někdo na stará kolena postaral.
Jenže odpověď? „To není naše povinnost, postarej se sám.“ Máma se na mě dívala, jako bych ji právě žádal, aby upsala duši ďáblu. „Pavle, my jsme tě vychovali, dali ti vzdělání a všechno, co jsi potřeboval. Co chceš ještě? My jsme si museli všechno vybudovat sami. Ty to dokážeš taky.“ Táta jen přikývl a dodal něco o tom, jak by to byla chyba, protože neví, co přinese budoucnost, a ty byty jsou jejich „pojistka“.
Pojistka? Na co? Rodiče mají vysoké důchody, našetřené statisíce na účtech, jezdí dvakrát ročně na dovolenou a žijí si na vysoké noze. Ale přenechat mi jediný byt? To by pro ně nebyla žádná oběť.. Prý si ale musím „zvyknout, že dnešní svět není jednoduchý“. Jenže jednoduchý je právě pro ně – všechno koupili za babku v devadesátkách. Dneska bych na ty samé byty potřeboval hypotéku na tři životy.
Zajímají se jen o sebe
Myslel jsem, že má rodina funguje jinak. Že se v ní lidé podporují. Ale pravda je, že rodiče už dávno nevidí nikoho jiného než sebe. Večer si sednou k televizi a s úsměvem probírají, jak je fajn, že už mají všechno zajištěné. A já sedím ve svém přechodném pronájmu, kde se bojím každého zdražení, protože bych mohl skončit na ulici. Když jsem zmínil, že mi to připadá sobecké, máma se rozčílila: „Ty nás chceš o všechno připravit? My máme právo na to, co jsme si vlastnoručně vydělali!“
Právo? A co já? Neměl bych já mít taky právo na to, abych mohl začít svůj vlastní život? Abych nemusel přežívat od výplaty k výplatě a doufat, že mi majitel bytu nezvedne nájem? Kdybych byl cizí člověk, možná bych chápal, že mě odmítli. Ale já jsem jejich dítě. Jediné dítě! Kdo jiný by pro ně měl být větší prioritou než já?
Kde je pravda?
Samozřejmě jsem si vyslechl i názor dalších lidí. „Jsi nevděčný,“ řekla mi kamarádka. „Tvoji rodiče tě vychovali, dali ti vzdělání. Co po nich ještě chceš?“ Jenže když se rozhlédnu kolem sebe, vidím tolik rodin, kde rodiče svým dětem pomáhají. Jeden můj známý dostal od rodičů byt jako svatební dar. Jinému rodiče darovali pozemek, aby mohl začít stavět. Další začali podnikat z peněz, které jim rodiče našetřili. A já? Já dostal jen dlouhé kázání o tom, jak si mám poradit sám.
Tenhle příběh se odehrává nedaleko nás a dost by mě zajímalo na čí straně jste. Já bych tomu rozmazlenci nedala ani korunu, natož byt.
