Článek
Pět let. Pět let vstávám do stejné kuchyně, pět let chodím do stejné koupelny, pět let spím pod stejnou střechou a stejně mi to umí napálit do obličeje jako facku: „Neroztahuj se tady.“ V tom tónu není prosba ani pravidlo. Je v něm jediné: jsi tu navíc.
A to je na tom největší absurdita. My tam nejsme týden. Nejsme „dočasně“. Žijeme tam už pět let. Jenže v hlavě tchyně jsem pořád návštěva, která má být malá, tichá a hlavně vděčná, že vůbec smí existovat.
„U nás doma“ je zbraň, ne věta
Tchyně má svůj slovník moci: „U nás doma se to dělá takhle.“ „U nás doma se tohle nedělá.“
Je to geniální, protože „u nás doma“ není o pořádku. Je to o tom, kdo je pán a kdo host. I když ten host už pátým rokem platí životem v režimu dočasnosti.
A „neroztahuj se“ není o tom, že mám svetr na židli nebo hrnek na lince. Je to pravidelná připomínka, že tenhle prostor mi nikdy nebude patřit. Že tu můžu být, ale jen tak, aby to nezavánělo tím, že bych se tu cítila doma.
Dočasnost jako systém: aby mi nedošlo, že mám právo existovat
Za pět let se dá vytvořit domov. Ale v některých rodinách se za pět let nepodaří vytvořit ani jednu jedinou věc: respekt.
Protože když vás drží v roli hosta, můžou vás kdykoli usměrnit. Kdykoli napomenout. Kdykoli vám připomenout, že jste jen přivandrovalec. A vy pak chodíte po špičkách a přemýšlíte, jestli si vůbec smíte odložit věci, otevřít skříň, říct svůj názor.
Tohle není soužití. To je psychologická klec.
A partner? Někde mezi „nech to být“ a „ona to tak nemyslí“
Klasika. Partner to slyší, vidí, ale zvolí si pohodlnější cestu: minimalizaci.
„Neřeš to.“ „Ona je prostě taková.“ „Ty si to bereš moc osobně.“
Jasně, že si to beru osobně. Říká to osobně mně. A jestli po pěti letech pořád poslouchám, že se „roztahuju“, pak problém není ve mně. Problém je v tom, že mě někdo odmítá přijmout jako součást rodiny.
