Článek
Francouzský prezident Emmanuel Macron vyrazil v tomto týdnu na turné po čtyřech středoafrických státech – Gabonu, Angole, Demokratické republice Kongo a Konžské republice – aby posílil francouzský vliv na kontinentu. Před samotnou cestou pak ohlásil změny ve francouzském přístupu ke vztahům s africkými státy, které reflektují fakt, že Afrika je jednou z priorit druhého funkčního období současné francouzské hlavy státu. I kvůli vytlačení francouzských jednotek z Mali či Burkiny Faso jsou tato cesta a nastíněné změny velmi důležité pro další schopnost Francie, a tím pádem z velké míry i Evropské unie, na kontinentu působit v kontextu tlaku Ruska a Číny na vytlačení „západu“.
Historicky se francouzské působení na africkém kontinentu pojí primárně s vazbami na státy, které byly historicky francouzskými koloniemi. Francie před procesem dekolonizace působila nejen v severní Africe, ale i na jejím západě či v Africe střední. V návaznosti na proces dekolonizace se některé státy jako Alžírsko či Guinea od Francie odvrátily silněji, jiné však zůstaly s bývalou koloniální velmocí v užším kontaktu, který se projevoval jak přítomností vojenských základen, jako je tomu v Gabonu či Džibutsku, vojenskou pomocí v období krizí, jako tomu bylo u Středoafrické republiky, nebo ekonomickými vazbami u států platícími na frank a později euro navázaným CFA frankem. Francie se tak často dostávala do pozice jakéhosi „zachránce“, který zasahuje, pokud místní vlády nedokážou vyřešit své bezpečnostní problémy, jako tomu bylo právě například v Mali nebo u Středoafrické republiky. Tento paternalistický přístup, který měl často limitované pozitivní výsledky, částečně vedl k opozici místních populací k francouzské přítomnosti, a právě Macron slíbil formu francouzského zapojení v Africe změnit.
První změnou, kterou Macron zdůrazňuje je navázání silnějších vazeb i na státy, které nejsou bývalými francouzskými koloniemi. Minulý rok tak vedl cestu i do bývalé portugalské Guiney-Bissau a letošní cesta má za jeden z cílů taktéž bývalou portugalskou kolonii Angolu. Už jenom změna v logice navazování vztahů směrem od využívání pouze postkoloniálních vazeb může Francii a dalším evropským státům oslabit primárně ruskou propagandu, která právě na koloniální historii masivně poukazuje a tím pozici Evropanů systematicky znedůvěryhodňuje. Francie se aktivně snaží oprostit od své koloniální minulosti a vybudovat alespoň zdánlivě nový typ vztahů.
Další významnou změnou je proměna podoby vojenského působení na kontinentu. Francie by se neměla v budoucnu tolik přímo zapojovat do řešení afrických konfliktů, ale restrukturalizace (což znamená i částečné stažení) sil na kontinentu by měla posílit prvek výcviku místních armád. Vojenské základny by se pak podle Macrona měly změnit v jisté „akademie“, které budou africkým armádám nabízet podporu a výcvik dle požadavků místních vlád. Zapojení afrických armád by tak mělo být obecně silnější a vojenské základny by měly být více otevřeny přítomnosti místních jednotek. Tím by se posílila schopnost afrických států řešit své vlastní problémy, což by ve výsledku pomohlo stabilizovat situaci v mnoha konfliktních oblastech. Tento přístup by pak byl z dlouhodobého pohledu udržitelnější, než je tomu i přímého zapojení do bojů.
V neposlední řadě budeme nejspíše sledovat i důraz na jiná než tradiční bezpečnostní témata. Například v Gabonu se francouzský prezident účastí konference věnované ochraně životního prostředí a specificky ochraně přírody v okolí řeky Kongo. Gabon je v tomto ohledu jedním z průkopníku systematické ochrany přírody na kontinentu, která je následně spojena i s důrazem na environmentální turistiku jako jednoho z možných zdrojů příjmu. Právě environmentální změny jsou pro velkou část afrického kontinentu výraznou výzvou a Francie a Evropa se v tomto ohledu mohou více aktivně zapojovat.
Macronova cesta jasně ukazuje, že Francie se snaží čelit primárně ruskému tlaku na přerušení vztahů mezi Paříží a africkými státy jako je Mali či Burkina Faso. Francouzská zahraniční politika si začala být evidentně vědoma problémů se svou image u významných částí afrických populací a snaží se o transformaci svého působení tak, aby bylo alespoň částečně odbouráno jisté paternalistické postkoloniální chování v regionu. Na rozdíl od Ruska evropské státy nemohou místním režimům nabídnout ochranu vůči vlastnímu obyvatelstvu či neprůhledné, korupcí těžce zatížené zakázky a být lepšími autoritáři, než jsou autoritářské státy jako Rusko a Čína. Na druhou stranu mohou napomoci budování kapacit místních států a posilovat hodnoty jako jsou transparentnost a udržitelnost, které mohou Francii a Evropské unii celkově pomoci znovu získat jistou míru podpory na kontinentu a napomoci alespoň některým státům k transformaci směrem k větší demokratizaci a stabilitě. Pokud se toto podaří závisí z velké míry i na úspěšné implementaci změny ve francouzské zahraniční politice, kterou Macron v těchto dnech tolik propaguje. Otevřenější a stabilnější Afrika je pro Evropu klíčovým cílem jak v oblasti bezpečnosti, tak třeba i ekonomiky.
