Článek
Josefína Napravilová se narodila 21. ledna 1914 v Plzni. Svého tatínka téměř nepoznala, protože když jí bylo necelého půl roku, odvedli ho na frontu do první světové války. Domů už se nikdy nevrátil a Josefína bez jeho přítomnosti velmi strádala. Nebylo to však tak, že by na frontě zemřel. Nikdy už se nechtěl vrátit do své rodné vlasti a zůstal v italském městě Tersto. Svou dceru od té doby nikdy neviděl. Malá Josefínka proto vyrůstala jen se svou maminkou, kterou nadevše milovala.
V životě měla jednoho muže, ke kterému vzhlížela jako ke svému tatínkovi. Byl to její dědeček. Ten v té době vlastnil opravdu velký majetek a ani po finanční stránce na tom nebyl vůbec špatně. Svou dceru spolu s vnučkou dokázal zajistit a poskytnout jim pevné a rodinné zázemí. Josefína se následně začala učit hru na klavír, která ji nadchla. Každý možný večer chodila se svou maminkou do divadla a svět umění ji naplno pohltil. Už jako pětiletá dokázala zpaměti odrecitovat Jana Nerudu a jiné slavné básníky.
Josefína Napravilová v době, kdy jí bylo necelých 20 let. Stala se čestnou obyvatelkou Lidic a na svou rodnou Plzeň nikdy nezapomněla.
Místo promocí přišly zásnuby
Josefína v roce 1933 odmaturovala s vyznamenáním a patřila mezi nejchytřejší dívky třídy. Původně chtěla studovat na vysoké škole, jenže její tehdejší přítel, herec a student práv Miroslav Matas, ani dědeček ji do Prahy nechtěli pustit. Obávali se, že pokud by vypukla druhá světová válka, zůstala by v neznámém městě zcela sama. Proto zůstala doma a začala se učit anglický jazyk, ze kterého později úspěšně odstátnicovala. K anglickému jazyku nakonec přibyla ještě němčina a francouzština, která se v tehdejší době opravdu hodila.
A udělala správně, protože svou znalost jazyků následně využila při doučování dětí švédského velvyslance, které občas hlídala. Když na podzim roku 1939 začala druhá světová válka nabírat na obrátkách, Josefíně hrozilo nasazení do práce v říši. Udělala si proto zdravotnický kurz a prohlašovala, že je zdravotní sestra. To pro nacisty byla v té době velmi žádaná práce a tito lidé měli alespoň malou jistotu, že si zachrání svůj život. Od práce v říši ji posléze zachránila i nabídka k sňatku. Ta přišla od Karla Napravila, ředitele tehdejší banky Union. Toho poznala krátce předtím. Sňatek považovala za rozumový a žádné city v něm nebyly. Alespoň z její strany ne.
„Za to, že jsem válku přežila bez úhony, vděčím svému muži,“
Kurz využila při náletech a začala pátrat v Terezíně
Svůj zdravotnický kurz využila při náletu spojeneckých vojsk na Prahu, ale také při Pražském povstání. Jen několik metrů od svého domu pomáhala raněným, kteří potřebovali akutní první pomoc. Během Pražského povstání strávila několik dnů i nocí v nemocnici na Karlově náměstí, kde se starala o vážně zraněné. Po několika letech bezmoci, kterou za protektorátu prožívala, ji poválečné období přimělo k činům, kterými změnila život několika lidí. Zamířila do Terezína a přes riziko epidemie tyfu tam hledala svého přítele, doktora Souhradu.
Joefína Napravilová jako malá dívka. Již tehdy o ní všichni věděli, že jednoho dne dokáže velké věci. Nikdy nezapomněla na svou maminku ani dědečka, kteří se pro ni stali vzorem.
Zážitky z Terezína na ni měly opravdu hluboký a silný dopad. Po svém návratu do Prahy se věnovala pomoci vězňům, kteří se vraceli z koncentračních táborů. Věděla, že tito lidé potřebují speciální pomoc, nejen zdravotní, ale především psychickou. V roce 1945 přišla osudová nabídka. Švédské velvyslanectví Josefínu požádalo, aby uplatnila své znalosti švédštiny a pomáhala s repatriací českých dětí, které jejich rodiče za války ukryli ve Švédsku, a tím jim zachránili život. Toho se mladá dívka ráda ujala a odjela do Mnichova. Jako úřednice obcházela rodiny a místa, kam byly koncem války děti přesunuty.
Ne abys mě nenáviděla, chtěla jsem tě vychovat, milovala jsem tě a měla jsem tě ráda
Vašek jí říkal maminko
Zde přicházela do styku s lidmi, kteří si na ulici bezmyšlenkovitě vzali dítě, ze kterého chtěli udělat člověka hodného německé rasy. Nemysleli to zle, ale zároveň si neuvědomovali, že tyto děti mají někde své rodiny. Když jednoho dne odebírala malou holčičku, Němka plakala a prosila, aby se dívka měla dobře. Josefína chodila po městě a ptala se dětí, kdo umí česky. Ti, kteří se ozvali, následně vzala a odvezla zpět do jejich domovů. Celkově se jí podařilo zachránit přes 40 dětí, které se díky ní mohly vrátit do svých domovů a ke svým rodinám. Na jedno setkání však nikdy nezapomene. V hloučku dětí hledala posledního, kdo by mohl umět česky. Najednou se z davu ozvalo – jmenuji se Vašek, Vácslav.
Tohoto chlapce si také Josefína chtěla adoptovat, ale vzápětí se objevila jeho teta, která si ho vzala do péče. Jeho tatínka zastřelili a maminka zemřela v koncentračním táboře. Sama své děti mít nemohla, ale několika z nich zachránila život a stala se pro ně maminkou zachránkyní. Konec života strávila v Kanadě a vízum do České republiky nikdy nedostala. Nebylo jí umožněno dojíždět ani za svou těžce nemocnou maminkou. Když skončil komunistický režim, vrátila se do Čech. Stále však vzpomínala na malého Vaška a přemýšlela, zda si na ní chlapec pamatuje.
Životní setkání s Vaškem
Jednoho dne však o sobě našla článek, který napsal Václav. Josefína ihned zavolala na číslo pod článkem a ozvala se Jaroslava Hanfová, tajemnice a Václavova dcera. Po 55 letech se shledali a slzy tekly proudem. Stále jí říkal maminko a stále ji miloval. Ona poznala celou jeho rodinu a všichni společně trávili veškerý možný čas. V roce 2009 ji postihl infarkt a podstoupila operaci srdce. Ten samý rok ji prezident Václav Kalus udělil medaili za zásluhy. Josefína Napravilová zemřela 19. února 2014, jen několik týdnů po svých stých narozeninách. Krátce po ní, jen o dva roky později, zemřel i její skoro syn Václav.
Zdroje: ČR Dvojka, Wikipedia, Památník Lidice, iDNES, Radio Prague International, Reportermagazin.cz, LF Hradec Králové.
kniha Josefína Napravilová - Sny a vzpomínky, ISBN: 978-80-260-3509-1
Město Lidice - osobní návštěva archivu
