Článek
„Měl jsem ji rád. Byl to kus mého štěstí,“ řekl v jednom ze svých rozhovorů majitel opice, který si myslel, že už ji nikdy neuvidí. Když byl Bert malý chlapec, vypadal sebejistě a velmi spokojeně. Ale to jen do té doby, než se k vládě dostalo nacistické Německo, které nemělo v lásce Židy. Vše se rozpoutalo v listopadu 1938 během tzv. Křišťálové noci, kdy nacisté ničili, rabovali a zapalovali židovské obchody, školy a obydlí. „Pamatuji si, že když jsem vyšel na ulici, bylo tam spousta skla. Slyšeli jsme sirény. Synagogy byly vypálené,“ vzpomínal na tuto hroznou dobu. Možnosti, jak opustit Německo, se postupně zmenšovaly.
Existovala však jedna cesta ven, a to především pro děti. Jednalo se o tzv. Kindertransport, což byla jakási podzemní železnice zaměřená na záchranu nevinných dětí před nacistickým režimem. Tisíce dětí byly odesílány vlaky do různých zemí, kde našly nový domov u pěstounských rodin. Většina těchto dětí směřovala vlakem do Anglie, avšak malý Gert skončil ve Švédsku. Tím však jeho problémy nekončily, ale naopak začínaly.
Plyšová opička jako symbol rodiny
Když mu bylo 14 let, musel se rozloučit se svými rodiči, které nacisté násilně odeslali do koncentračního tábora v Osvětimi. Gert tušil, že je situace velmi špatná a obával se, že už je nikdy neuvidí. A jeho tušení bylo správné, protože jeho rodiče byli v koncentračním táboře zavražděni. Gert se však zachránil a nastoupil v Berlíně do vlaku směřujícího do města Kalmar na pobřeží Baltského moře. Měl s sebou jen malou tašku, do které ukryl svůj talisman.
When he fled the Nazis as a child, Gert Berliner packed a stuffed monkey. He kept it for more than a half-century before donating it to a museum, an act that led to a remarkable discovery: family he didn't know he had. https://t.co/hPCHlE3kQm pic.twitter.com/F3lTDdzS1z
— NPR (@NPR) November 14, 2018
Tím byla malá plyšová opička, která mu navždy připomínala jeho rodiče a domov, který měl tak rád. Když vystoupil z vlaku, cítil se svobodný. „Najednou jsem se mohl nadechnout. Bylo to jako jiný vzduch,“ řekl ve svých vzpomínkových pamětech. Ve Švédsku strávil několik měsíců v náhradní pěstounské rodině, která ho měla ráda. Když mu bylo 20 let, rozhodl se cestovat dále. Odjel do New Yorku, kde však byl úplně sám. Ale ne tak zcela, jak si myslel. Po celou dobu s ním cestovala jeho malá opička, která mu připomínala rodiče.
Rodinná tajemství i návrat domů
V New Yorku Gert pracoval jako fotograf a výtvarník. Svou opičku schovával v tajných zásuvkách. Co je zajímavé je fakt, že o ní neřekl ani svému milovanému synovi. „Byla to jen jedna z mnoha věcí, které jsem o otcově minulosti nevěděl. Po celé mé dětství a v dospělosti jsme o tom, čím si prošel, mluvili jen zřídka. Nemluvili jsme o vraždě jeho rodičů, o tom, jaké měl dětství. Většinu našeho společného času provázelo nepříjemné ticho,“ řekl posléze v jednom ze svých rozhovorů jeho syn Uri, který netušil, jak silnou hodnotu a pouto pro jeho tatínka měla tato malá a na první pohled nezajímavá opička.
Nová rodina i přátelství
Změna přišla v roce 2003, kdy Gerta navštívil pracovník berlínského Židovského muzea a zeptal se ho, zda nemá na tuto dobu nějakou materiální vzpomínku. Chtěl něco, co by mohl ve svém muzeu prezentovat a ukázat tím lidem nástrahy dřívější doby. Předmět měl připomínat dobu, kdy jako malé židovské dítě žil v nacistickém Německu a zažíval hrůzy, které se odehrávaly. Chtěl předmět, ke kterému by si návštěvníci muzea mohli vytvořit osobní vztah a poznat věci i z jiné a osobní stránky. Proto se rozhodl darovat muzeu svou plyšovou opici. Ačkoliv Gertova manželka nesouhlasila, opička se nakonec vrátila zpět do Berlína.
Na jedné z návštěv berlínského muzea byla i Erika Petterssonová, která narazila na výstavu věnovanou životům židovských dětí během nacistického režimu. Před sebou objevila několik krabic, které mohla otevřít, aby se dozvěděla více o příbězích konkrétních dětí. A právě ona jedna krabice byla Gertova. „Byla tam opička na hraní a fotografie malého dítěte jménem Gert Beliner. Myslela jsem si, že je to jen náhoda. Koneckonců i moje matka se jmenuje Berlinerová,“ prozradila Erika. Jak Erika, tak její matka Agneta jsou Švédky, ale obě mají své rodinné kořeny v Německu. Agneta se nemohla zbavit myšlenek na toto spojení.
Opička znázorňuje symbol přežití
Agneta proto začala na internetu pátrat po tom, komu tato krásná opička patří. Našla si jméno Gert Berliner. Později, když začala bedlivě hledat, našla na internetu jeho e-mailovou adresu a Gertovi napsala, zda náhodou nejsou příbuzní. Zjistilo se, že Gertův otec, Paul Berliner, měl bratra Carla, který měl dva syny. Tyto syny rovněž poslal za bezpečím do Švédska. Avšak místo toho, aby byli přijati náhradní rodinou, byli umístěni na práci v izolovaných farmách v odlehlých oblastech švédského venkova.
A právě díky této malé a celkem špinavé opičce se sešly dvě rodiny, které doposud byly odloučené. Gertův syn dokonce odcestoval, aby svou ztracenou rodinu našel. Gert Berliner už se nemohl vypravit na cestu do Švédska, neboť zemřel v roce 2019. Avšak jeho dar muzeu, nejcennější věc, kterou vlastnil, mu na konci života umožnila zjistit, že má rodinu. Je tedy vidět, že i malý obyčejný plyšák může ostatním pomoci poznat celou svou rodinu.
Zdroje: jmberlin.de, artsy.net, gertberliner.com
