Krása na úkor zdraví: Bezpečné či zdravé opalování je protimluv - nic takového neexistuje

Kdysi dávno platilo, že opálená pokožka byla výsadou robotníků či dělníků a chudších vrstev, zatímco bledá pleť byla symbolem vznešenosti.

Dnes je to ale spíše naopak — bronzová barva kůže působí (nebo podle opalovacího průmyslu má působit) jako vizitka zdraví, atraktivity a životního stylu.

Je to celkem klasika. První teplý slunečný den, krátké rukávy, lehké šaty, nebo rovnou plavky. Slunce na kůži, příjemné teplo, pocit klidu. A pak ten lehce naléhavý vnitřní hlas: „Chce to trochu barvy, ať nevypadám jako sejra.“

Opalování pro někoho není jen estetická záležitost. Je to i zážitek, asociace s volnem, s dovolenou, prostě s relaxem. A některé studie dokonce ukazují, že na tom může být něco jako závislost [1, 2]. Jako by si člověk šel pro další dávku dobré nálady.

Ultrafialové (dále jen UV) záření má totiž krom jiného jednu zvláštnost — nutí nás cítit se dobře. Tělo při jeho vystavení vyplavuje endorfiny, hormony štěstí. A možná právě proto spousta lidí chodí do solárií pořád dokola, i když dobře ví, že to není zrovna zdravá záliba.

Opálení není známka zdraví. Hnědá kůže nevzniká proto, že by byla zdravější. Naopak — je to známka toho, že tělo spustilo poplach. Je to obranná reakce kůže na poškození DNA, způsobené UV zářením.

UV záření tedy poškodí DNA v kožních buňkách a tělo na to zareaguje: vyšle melanocyty, aby vyprodukovaly melanin. Ten pak působí jako jakýsi přírodní sluneční krém, který se snaží ochránit buňky před dalším poškozením.

Hnědnutí kůže je tedy spíše alarm, ne kosmetické vylepšení.

UV záření není jen jedno. Rozděluje se na tři typy: UVA, UVB a UVC. To třetí, UVC, nás naštěstí moc trápit nemusí — většinu z něj pohltí atmosféra (ozonová vrstva) dříve, než stihne dopadnout na naši kůži. Zato UVA a UVB jsou jiný příběh.

UVB záření je to, co způsobuje klasické spálení od slunce. UVA zase proniká hlouběji do pokožky a podepisuje se na jejím stárnutí.

A i když mají oba typy záření trochu jiný účinek, jedno mají společné: poškozují DNA našich buněk. A právě tím otevírají cestu ke vzniku rakoviny kůže [3].

Je tedy potřeba říct to jasně: UV záření je prokázaný karcinogen [4]. A čím více ho během života „nasbíráme“, tím vyšší je riziko. Nejde jen o to, jestli se spálíme na pláži. I opálení je signálem, že kůže byla poškozena. Záleží na celkové dávce záření — a jak brzy s tím začneme.

Zejména opalování v dětství (a o to více časté spálení v dětství) je velmi silným rizikovým faktorem [5, 6]. Kůže má totiž paměť. Možná to na ní hned nepoznáme, ale každé opálení / spálení zůstává zapsané. A tenhle „zápisník“ se nikdy nemaže. Poškození, které kůže utrpí v dětství, se může ozvat klidně až o desítky let později.

Zajímavé přitom je, že lidé, kteří tráví spoustu času na slunci pracovně, například zemědělci či lidé na různých stavbách apod., na tom nebývají podle některých studií [7, 8, 9] tak špatně jako rekreační opalovači o dovolené. To se týká i ostatních lidí, kteří se běžně pohybují venku v krátkém tričku a šortkách.

Důvod? Zřejmě intenzita a nárazovost. Pokožka má ráda předvídatelnost, nikoliv šokové dávky záření z občasného opálení (především na trupu).

Při pravidelné, mírnější expozici u profesního opálení si kůže do jisté míry „zvykne“ a rozvíjí adaptační mechanismy (např. produkci melaninu pro ochranu a zesílení rohové vrstvy kůže). Tyto mechanismy sice nezabrání poškození úplně, ale mohou ovlivnit jeho typ a rozsah. Naopak u nárazových dávek u klasického sezónního opalování nemá kůže dostatek času se adaptovat a dochází k jejímu „přetížení“.

Nicméně žádná forma nechráněného vystavování se UV záření není bez rizika. Jak chronická, tak nárazová expozice zvyšuje celkové riziko rakoviny kůže, jen se může projevit jinými typy nádorů (třeba méně agresivními formami u profesního opálení).

Tady je odpověď rychlá: ne, nejsou bezpečnější. Solária využívají převážně UVA záření, často ve vyšší intenzitě než polední slunce [10]. UVA sice pokožku nespálí, ale způsobuje hlubší poškození.

Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny (IARC) zařadila solária mezi karcinogeny 1. třídy – tedy stejně jako tabák nebo azbest [11].

A přesto solária zůstávají populární. Zejména mezi mladými ženami. Marketing těchto opalovacích zařízení totiž „šikovně“ používá nenápadnou manipulaci – mluví o „přirozeném zdroji vitamínu D“, „bezpečném opalování pod dohledem“ a „krásné pokožce bez rizika“.

Jenže za tím vším se skrývá jasné riziko. A na rozdíl od opalování venku, kde alespoň cítíme a vidíme varovný signál v podobě zarudnutí, v soláriu často žádné varování nedostaneme.

Takzvaný proces „předopálení“ u některých lidí probíhá typicky před letní dovolenou, aby se předešlo spálení od slunce při pobytu třeba u moře na pláži. Nicméně myšlenka, že nás opálení ze solária připraví na slunce a ochrání před spálením (jak tvrdí provozovatelé solárií), je pouhý mýtus.

Jak už bylo řečeno, solária používají hlavně UVA záření, které sice rychle ztmaví naši pokožku, ale tato „umělá“ bronzová barva poskytuje jen minimální ochranu proti slunci (ekvivalent ochranného faktoru 1 - 3). Spoléhat na „předopálení“ je proto nebezpečné – může vést k delšímu pobytu na slunci, což jen zvyšuje riziko rakoviny kůže.

Tady také stručně: Ne.

Ani malé dávky UV záření nejsou zcela bezpečné.

Každá minuta bez ochrany je riziková, i když si to neuvědomujeme. Poškození DNA nebolí. A právě to je zrádné.

Opalovací krémy nejsou dokonalé, ale pravděpodobně fungují [12, 13]. Moderní krémy s širokospektrální ochranou proti UVA i UVB záření snižují riziko spálení, fotostárnutí i vzniku některých typů rakoviny.

Jen je potřeba je používat správně: dostatečné množství, pravidelná aplikace, a nevnímat je jako neviditelný štít, díky kterému se můžeme „smažit“ do sytosti.

Ideální (ale asi i extrémní) kombinace? Krém + stín + oblečení + rozumný čas venku. Nicméně tohle asi nikdo v praxi dělat nebude :-).

Každopádně také záleží na fototypu - každý je jinak ohrožený.

Lidé se světlou pletí, zrzaví, blond, s pihami nebo mnoha znaménky.

Ale rakovina kůže si nevybírá. Stačí nevědomost, lhostejnost nebo falešný pocit bezpečí — a riziko roste pro každého.

Mnozí lidé si lámou hlavu, jestli opalovací krémy nebrání tvorbě vitamínu D. Věda ale říká, že podle všeho nebrání [14, 15].

Navíc málokdo z nás používá opalovací krém tak, jak by se mělo. Kdybychom ho aplikovali správně a důsledně, pravděpodobně by tvorbu vitamínu D opravdu omezil.

Jenže my si ho často namažeme málo, nepravidelně, nebo zapomeneme na opakované aplikace. A právě proto se i s krémem na těle v reálném životě většinou dostatečné množství UV záření k naší kůži dostane, a tím se šance na tvorbu vitamínu D úplně nezablokuje.

Pokud však má někdo obavy z nedostatku vitamínu D, spoléhat na opalování není ideální cesta. Získat ho dostatek jen z jídla je pravda celkem těžké, nicméně existuje efektivní a bezpečná alternativa - doplňky stravy. Ty nám dodají potřebnou dávku bez rizika, které s sebou nese slunění.

Čili kvůli „déčku“ nemusíme v zimě chodit do solárka.

Pro mnoho lidí, hlavně mladých žen, je bronzový odstín pleti symbolem zdraví, krásy a letní pohody. Jenže tělo si o tom myslí své.

Ve skutečnosti je opálení spíše výstražným znamením než známkou zdraví. Je to způsob, jak nám kůže říká: „Dost! Byla jsem poškozená.“ Sluneční paprsky – ať už přirozené, nebo z umělého solária – totiž umí být pěkně zrádné.

Vědci mají jasno. UV záření výrazně zvyšuje riziko rakoviny kůže, včetně té nejzákeřnější formy – melanomu. A čím více se vystavujeme slunci, tím více trpí naše pokožka. Ztrácí pružnost, rychleji stárne a oslabuje se její přirozená ochrana. Což je vlastně opak toho, co většina opalujících se lidí chce - zdravý, mladý a atraktivní vzhled.

Zvlášť nebezpečné je „nárazové“ opalování celého těla – typicky dovolená u moře, kdy se celý den válíme na pláži, i když jinak celý rok sedíme v kanceláři. Naproti tomu pravidelný pobyt na slunci – třeba když pracujeme venku v tričku a kraťasech – se zdá být o něco méně škodlivý. Ale úplně bezpečné to samozřejmě není nikdy.

A co opalovací krémy? Ty moderní a kvalitní opravdu pomáhají, ale mají jednu podmínku – musíme je používat správně. Nešetřit, pořádně rozetřít, a hlavně nezapomínat je během dne znovu nanášet. Jenže i ten nejlepší krém nás neochrání, pokud se budeme na slunci cíleně „péct“ celé odpoledne, jen kvůli hezčí barvě kůže.

Co se týče vitamínu D, tak ten nemusíme nutně získávat opalováním ze slunce – klidně si ho můžeme doplnit třeba z kvalitních doplňků stravy.

A co solária? Bezpečné „předopálení“ (například před dovolenou u moře na pláži), nebo jakékoli jiné opálení neexistuje. Zdravotní rizika výrazně převyšují přínosy. Proto odborníci doporučují, aby solária vůbec nepoužívali mladiství, a některé země už tento zákaz zavedly.

Cílem tohoto článku nebylo vám zkazit léto. Nicméně je dobré vědět, s čím máme tu čest. Slunce je životodárné, ale může být i ničivé.

Spousta lidí toto všechno v článku zmíněné určitě ví. Ale možná se najdou tací, ke kterým se to ještě nedoneslo a kteří to třeba nevědí - to jsou především děti či mladiství.

Zdroje: