Sladká náhražka a hořká debata: Proč se věda o umělých sladidlech pořád hádá?

Náhražky klasických cukrů mají zvláštní schopnost rozdělovat lidi na dva tábory. Jedni je berou jako rozumný kompromis – chuť sladkého bez cukru. Druzí jako tichého sabotéra zdraví, který se jednou ozve. A pak je tu třetí skupina, nejistá, zmatená, zahlcená titulky, které si navzájem odporují.

Jednou čteme, že sladidla pomáhají s hubnutím. Podruhé, že zvyšují riziko obezity, cukrovky nebo dokonce úmrtí. Člověk má pocit, že věda sama neví. Jenže tahle nová studie naznačuje něco jiného: věda možná ví, jen často špatně hodnotí.

Studie publikovaná v roce 2025 se nevydala obvyklou cestou. Neptala se, zda jsou umělá sladidla „dobrá“ nebo „špatná“. Místo toho se podívala na desítky už hotových přehledových studií a položila jinou otázku:

„Záleží více na sladidlech samotných, nebo na tom, jak jsou ve studiích porovnávána?“

Autoři analyzovali systematické přehledy a metaanalýzy jak kontrolovaných experimentů, tak dlouhodobých populačních studií. A klíčové bylo, že si všímali rozdílů v přístupu k datům. Tedy jestli výzkumníci porovnávali sladidla se vším možným dohromady – nebo jestli sledovali, co přesně nahrazují.

Do finálního přehledu autoři nakonec zahrnuli 11 velkých přehledových prací. Šest z nich vycházelo z kontrolovaných experimentálních studií a pět z dlouhodobých populačních sledování.

Nešlo tedy o jednotlivé pokusy, ale o souhrn 11 původních studií studií, které dohromady zahrnovaly více než dva a půl milionu sledovaných lidí. Právě tahle šíře dává výsledkům váhu – nejde o jeden názor, ale o způsob, jakým se celé téma dlouhodobě vyhodnocuje.

Přehled přehledů (tzv. umbrella review) přikládám zde, nebo je také pod článkem.

V kontrolovaných studiích je obrázek celkem jasný (a nepřekvapivý). Pokud lidé nahradí cukr nízkoenergetickými sladidly, přijmou méně energie. To dává smysl i bez grafů.

S nižším energetickým příjmem pak přichází i drobné, ale opakované změny napříč různými analýzami: mírný úbytek hmotnosti, o něco nižší BMI, trochu méně tělesného tuku. Ne dramatické proměny, sladidla nejsou zázračná dieta. Ale v kontextu nahrazení cukru mohou přispět k lepší energetické bilanci.

Zajímavé je (nebo vlastně ani není), že když sladidla nenahrazují cukr, ale třeba vodu nebo placebo, rozdíly se téměř rozplynou. Jinak řečeno: pokud někdo pije vodu a nahradí ji nápojem se sladidlem, žádný výrazný přínos se nekoná.

Většina obav kolem umělých sladidel pochází z observačních studií. Tedy z dlouhodobého sledování lidí v běžném životě. A právě tady často vzniká chaos.

Když se data vezmou jednoduše – kdo sladidla používá a jak je na tom zdravotně – vyjde často nepříjemný obrázek. Vyšší riziko obezity. Cukrovky. Mrtvice. Předčasné smrti.

Jenže tady přichází zásadní problém: příčina a následek. Lidé totiž většinou nezačínají pít light limonády proto, že jsou zdraví. Často je to naopak. Sladidla volí proto, že už mají nadváhu, metabolické potíže nebo se snaží něco změnit.

Tomu se říká obrácená kauzalita. A dokáže výsledky převrátit naruby.

Jakmile autoři vzali v úvahu, co sladidla nahrazují, a zohlednili výchozí hmotnost i změny v čase, vyšel jiný příběh.

V těchto pečlivějších analýzách byla sladidla spojena s:

Tato studie se netýká pouze hubnutí. Autoři sledovali i kardiometabolické zdraví – tedy riziko cukrovky 2. typu, srdečně-cévních onemocnění, mrtvice a úmrtnosti.

Důležité ale je, jakým způsobem. Když se na data díváme jen povrchně (jednoduchými analýzami), mohou sladidla působit jako rizikový faktor. Jakmile se ale započítá kontext (viz kapitoly výše) a způsob jejich používání (metodicky propracovanějšími přístupy), tyto obavy se většinou rozplývají.

Tedy ve chvíli, kdy sladidla nahrazují cukr, vychází jejich obraz podstatně příznivěji.

Tato práce se nicméně (bohužel) nezabývá střevním mikrobiomem. Hodnotí výhradně vztah ke kardiometabolickým ukazatelům a nemocem na základě dostupných populačních a intervenčních dat.

Autoři jsou v hodnocení opatrní. Přiznávají, že kvalita důkazů kolísá. U experimentálních studií je většinou střední, u populačních často nízká. Data jsou místy nejednotná, dávky sladidel se často ani neuvádějí.

A přestože se používají lepší analytické metody než dříve, stále nejde o dokonalé zachycení reality. Studie tak nenabízí definitivní verdikt. Spíše „mapu terénu“.

Závěry této studie jdou částečně proti tomu, jak k umělým sladidlům přistoupila Světová zdravotnická organizace. WHO ve svých doporučeních vycházela hlavně z jednoduše analyzovaných populačních studií, které ale podle autorů této studie snadno zkreslují realitu. Právě tyto přístupy totiž často přehlížejí, proč lidé po sladidlech sahají a co jimi vlastně nahrazují.

Jakmile se použijí metodicky propracovanější analýzy, rozpor mezi studiemi mizí. Výsledky kontrolovaných experimentů i lépe zpracovaných populačních dat se začínají shodovat. V takovém kontextu sladidla nevypadají jako zdravotní hrozba, ale jako nástroj, který může dávat smysl – pokud nahrazuje cukr a s ním i kalorie.

Autoři proto naznačují, že by stálo za to současná doporučení přehodnotit. Ne proto, aby se sladidla bezvýhradně podporovala, ale aby se při hodnocení více zohledňovalo, v jakém kontextu jsou používána. Jiný dopad má sladidlo, které nahradí slazený nápoj, a jiný, které se ke stravě jen přidá navíc.

Pokud sladidla opravdu vytlačí cukr, nevypadají podle dat jako zdravotní problém. Naopak se spojují s o něco nižším rizikem obezity, srdečních potíží i úmrtí. Zároveň se nezdá, že by sama o sobě tyto zdravotní ukazatele zhoršovala.

Autoři ale zůstávají opatrní. Upozorňují na nedostatek dat o dávkách, typech sladidel i některých zdravotních výstupech a zdůrazňují potřebu dalšího, metodicky kvalitnějšího výzkumu.

Hlavní sdělení je přesto poměrně jasné: rozpor kolem umělých sladidel není ani tak v samotných datech, ale v tom, co s nimi uděláme.

Zdroj:

Reconciling conflicting evidence on low- and no-calorie sweeteners and cardiometabolic outcomes: an umbrella review using naïve and bias-adjusted methods