Článek
Jihokorejská sekta Sinčchondži v Česku působí déle než deset let. Přesto o ní většina lidí neslyšela. Utajení není vedlejší produkt jejich práce, ale její základ.
Metody manipulace a tajný nábor v ulicích Prahy
Pavla Hanušová má devětatřicet let, pracuje jako zdravotní sestra a po celý profesní život se živí tím, že rozpoznává, co lidé skrývají. Ví, kdy je pacient v bolesti a kdy hraje, kdy rodina říká pravdu a kdy zatajuje. Přesto se jí málem podařilo uvěřit skupině cizích žen, které od začátku lhaly. Stejně jako desítkám mladých Češek před ní.
Kontakt přišel nenápadně. Setkání, rozhovor o víře, pozvání na další schůzku. „Základem pro jejich nábor je navázání velmi blízkých přátelských vztahů a zjišťování důvěrných informací,“ řekla Hanušová v rozhovoru pro HateFree Culture. Ta osobně laděná manipulace přišla potom, postavená přesně na tom, co o sobě sama prozradila. Stejný postup sekta používá u každého. Témata jako seberozvoj a vlastní hodnota se od začátku prolínají s psychologickými dotazníky, které slouží k tomu, aby si o novém člověku zjistili co nejvíce. Dívky zastavují na ulici pod záminkami průzkumů pro animovaný film nebo sběru podnětů pro novou knihu.
Sekta vznikla v Jižní Koreji v roce 1984, její název v překladu znamená Nové nebe a nová země. Její zakladatel Man Hee Lee prošel desetiletími putování různými sektami a náboženskými hnutími, ze kterých čerpal. Lee, narozený roku 1931, se dnes považuje za posla Ježíše Krista a jediného, kdo dokáže správně rozluštit Bibli. Věřící mu navíc připisují nesmrtelnost. V Česku hnutí působí přibližně od roku 2015 a odborníci odhadují počet místních příznivců na více než dvě stě lidí, přesné číslo ale nezná nikdo, protože sekta svou přítomnost dlouhá léta úzkostlivě tají. Celosvětově má podle různých odhadů mezi sto dvaceti tisíci a třemi sty tisíci členy.
Biblické kurzy v utajení a izolace obětí od okolního světa
Než se Jana, studentka, jejíž příběh zachytil Katolický týdeník v roce 2018, dostala na samotný kurz, scházela se s misionářkou dva měsíce v pražských kavárnách. „Misionářka znala Bibli velmi dobře a přišlo mi, že v ní jsou odpovědi na mé otázky,“ řekla Jana Katolickému týdeníku. Pak přišlo pozvání na biblický kurz.
Sešli se v domě na pražské Palmovce bez jakéhokoli vnějšího označení. Kdo přijde, musí zazvonit. U vchodu hlídá kamera. Ve třídě dostal každý přesně určené místo. Kurz vedla jedna misionářka, za zády studentů stály další dvě. Někteří studenti byli od začátku nápadně nadšení, Jana záhy zjistila, že jde o nastrčené členy, kteří měli strhnout ostatní svým nadšením. Hlavní bylo stále se usmívat a na vše odpovídat sborovým amen. Z první hodiny odešla s brekem. Přesto se vracela — celkem pět týdnů, třikrát každý týden večer. Za tu dobu stačila omezit brigádu, nestíhala školní povinnosti a přestala mít čas na kamarády. O tom, kam chodí, nesměla nikomu říkat. Když začala Janina rodina pátrat po tom, kde tráví večery, misionářky ji nabádaly, aby rodičům nalhala, že na kurz přestala chodit. „Říkaly mi, že jinak satan bude působit skrze moji rodinu. Biblickými verši dokonce odůvodňovaly, že je naprosto v pořádku rodině lhát.“
Rozvrácené rodiny a náboženský fanatismus v Česku
Religionista Zdeněk Vojtíšek z Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy se sektami a novými náboženskými hnutími zabývá desítky let. „Nebezpečí spatřuji v jejich tajemnosti, uzavřenosti a v tom, že při náboru lidí manipulují a lžou.“ Na setkání pro rodiny zasažených, které uspořádal v lednu 2020, přišlo dvacet zoufalých lidí.
„Naší dcerku ta děvčata ulovila v naprosto katolickém prostředí, dokonce víme, ve kterém kostele,“ řekl na tom setkání muž, jehož dcera studovala v Praze architekturu. Jedničkářka, která za sebou zavřela byt, přestala jezdit domů a přerušila veškeré kontakty. Je to rok, co se od nás odstěhovala. Pětkrát domluví schůzku a jednou se skutečně ukáže. Na stejném setkání seděla dívka, která neviděla kamarádku dva roky. Vojtíšek vysvětluje, proč k tomu zákonitě dochází. V biblických kurzech se opakuje, že vše mimo Sinčchondži je špatné. Rodiče a přátelé, kteří od víry odvádějí, jsou nástroji satana. „Buď přijmete učení Sinčchondži, nebo vás čeká konečná anihilace, věčná záhuba, v jezeře hořící síry.“
Zasáhnout je přitom pro úřady mimořádně obtížné. Dokud se nepodaří prokázat přestupek nebo trestný čin, nelze nic zakázat. A manipulovat dospělé, aby žili v sektě, trestné není.
Zpověď obětí o rituálech a vyčerpání v sektě
Misionáři a misionářky si mezi sebou říkají Tajní andělé. Na akce jiných církví chodí v nenápadném oblečení a mlčí o tom, koho zastupují. Uvnitř hnutí se náboru říká sklízení ovoce. Je to konkrétní úkol, který má každý člen plnit, a jejich výsledky se sledují.
Být členem Sinčchondži znamená přijít o svůj dosavadní život. To je závěr reportérky Kristiny Cirokové ze Seznam Zpráv, která v roce 2023 zveřejnila tajně pořízené audionahrávky ze seminářů hnutí. Na jednom ze záznamů varuje člen ostatní věřící před novinářskými články, ty jsou prý dílem satana a lze se jimi otrávit jedem. Co přesně takový život obnáší, popsaly dvě ženy, se kterými Ciroková mluvila. Eva a Marie, obě kolem pětadvaceti let, vstoupily do Sinčchondži s nadšením a odcházely po čtyřech letech s vyčerpanými těly a zdravotními problémy. Spaly tři až čtyři hodiny denně. Absolvovaly večerní fyzická cvičení, při nichž musely nosit kamarádku na zádech a běžet s ní do kopce lesem po tmě, a to vše proto, aby si ukázaly, jak je těžké nést hřích. Podstupovaly rituál, při němž si napsaly na papír ty nejhorší věci, které o sobě kdy slyšely, načež jim lektorka nasadila na hlavu papírovou krabici. Pak chodila kolem nich, do krabice bila pěstmi a křičela napsané věty zpátky na ně.
„Říkala jsem si, jestli nebude lepší skočit pod auto nebo si něco udělat, protože už jsem tak nechtěla žít,“ řekla Marie Cirokové. Eva to popsala podobně. „Řekla jsem si, že kdyby mě dneska srazilo auto, jsem s tím úplně v pohodě, to pro mě bude naopak vysvobození.“
Hluboké trauma a pocity úplného vnitřního zhroucení
Pavla Hanušová nepřekročila práh plného členství a stihla odejít dřív, než Tajní andělé odhalili svou identitu. Ani předčasný odchod ji ale nezachránil od psychických následků.
„O Sinčchondži jsem nikdy předtím neslyšela, jejich jméno ani záměry mi neřekli,“ popsala pro HateFree Culture. Když konečně zjistila, s kým skutečně jednala, zhroutila se. Připadala si jako oběť sexuálního násilí, řekla. Právě takhle svůj zážitek popsaly skoro všechny ženy, které o Sinčchondži promluvily.
„Velmi mě bolelo, když mi někdo říkal, že se mi vlastně nic tak hrozného nestalo.“ Teprve svědectví dalších žen se stejnou zkušeností pomohlo Pavle pochopit, že to, co prožívala, není slabost ani hloupost, ale předvídatelná reakce na předvídatelný útok.
Cílený lov na věřící ženy a zneužívání upřímné víry
Skoro automaticky se nabízí otázka, jak je možné, že tomu uvěřily. Zdravotní sestra. Studentka práv. Dívka vychovaná v katolické rodině, která zná Bibli a chodí na bohoslužby.
Vojtíšek tuto otázku odmítá jako mylnou. „Sektáři nikdy nejsou takoví, jak si je představujete,“ dodává. A cílová skupina Sinčchondži nebyla vybrána náhodně, sekta se zaměřuje právě na ženy s křesťanským základem, na ty, které hledají hlubší porozumění víře, na ty, pro které Bible není cizí slovo. Přesně takový člověk je vůči nim nejzranitelnější, protože se pohybuje ve stejném světě víry a nemá důvod pochybovat o dobrých úmyslech těch, kteří s ním o Písmu mluví zasvěceně a s láskyplným zájmem.
Katka, dvaadvacetíletá studentka práv z Brna, byla přesně tím typem, na který sekta cílí, věřící žena s upřímným hledáním víry. Po pokřtění v protestantské církvi narazila v lednu 2021, uprostřed pandemie, na lidi, kteří na ulici oslovovali kolemjdoucí a zajímali se o jejich víru. Teprve po měsících poznala, o koho jde. Odchod byl těžký a zanechal stopy. Nakonec oslovila Zdeňka Vojtíška a zjistila, že není zdaleka sama. Pavla Hanušová věděla v té chvíli totéž.
Ztráta vlastní identity a obtížná cesta zpět do reality
Pavlu Hanušovou sekta zocelila a naučila ji hlídat si, komu dává důvěru, a rozumět mechanismům manipulace. Psychicky je na tom výrazně lépe než těsně po odchodu, záchvěvy ale přicházejí stále. Pro zdravotní sestru, která s lidmi pracuje celý život, to je možná nejhorší způsob, jak takové znalosti získat. Desítky dalších žen, které Sinčchondži zasáhla, sektu dosud neopustily. Jiné z ní sice odešly, ale cestu zpět k sobě zatím nenašly. Některé jsou stále uvnitř. Jejich rodiny čekají na telefon, který nepřichází.
Od roku 2021 se sekta v Česku registrovala jako nezisková organizace a slíbila větší transparentnost, podle svědectví ale funguje stejně jako dřív. Pod hlavičkou mírové organizace HWPL, napojené na stejného zakladatele, se jí podařilo uspořádat výstavu v Senátu a navázat spolupráci s českými senátory, kteří podle vlastních slov nevěděli, s kým jednají.
Vojtíšek poukazuje na jeden důsledek, který se obtížně pojmenovává. Členové jsou vedeni k tomu, aby nevěřili vlastním myšlenkám ani vlastním pocitům. Jediným spolehlivým vodítkem má být výklad sekty. Když pak odejdou, nemusí se vzpamatovávat jen ze ztráty přátel nebo z vyčerpání. Musí se znovu naučit věřit sami sobě.
