Jak žil Mengele po útěku z Osvětimi: Jeho dopisy ho odkryly jako zahořklého, v bídě a plného strachu

Josef Mengele (1911-1979) byl nacistický lékař SS, který se stal jedním z nejhledanějších válečných zločinců 20. století. Přezdívaný „Anděl smrti“ působil v koncentračním táboře Osvětim-Březinka, kde prováděl brutální pseudomedicínské experimenty především na dvojčatech, dětech a lidech s fyzickými anomáliemi. Je obviněn z odpovědnosti za smrt až 400 000 lidí.

Mengele pocházel z katolické rodiny v bavorském Günzburgu. Jeho otec Karl založil úspěšnou firmu na výrobu zemědělských strojů. Josef vystudoval medicínu a antropologii, v roce 1935 získal doktorát z antropologie a v roce 1938 z medicíny. Před válkou pracoval jako asistent genetika Otmara von Verschuera, který se specializoval na výzkum dvojčat.

Do nacistické strany vstoupil v roce 1937 a do SS v roce 1938. Po vypuknutí války sloužil jako lékař na východní frontě, kde byl vyznamenán Železným křížem první třídy za záchranu dvou německých vojáků z hořícího tanku. Po zranění u Rostova na Donu byl v roce 1943 převelen do Osvětimi.

V Osvětimi Mengele sloužil jako vrchní lékař cikánského rodinného tábora a později jako senior lékař v Březince. Účastnil se selekcí na rampě, kde rozhodoval o životě a smrti nově příchozích vězňů. Na rozdíl od ostatních lékařů SS prováděl selekce s viditelným potěšením, často si přitom pískal nebo se usmíval.

Jeho experimenty se zaměřovaly především na dvojčata, odhaduje se, že jich „studoval“ až tisíc párů. Vězni podstupovali bolestivé procedury bez anestezie, včetně injekcí do očí, amputací a záměrných infekcí. Po experimentech byli obvykle zabiti injekcí fenolu do srdce a jejich těla pitvána. Mengele také zkoumal lidi s heterochromií (různobarevnýma očima) a trpaslíky.

Přeživší lékař z Osvětimi o něm řekl: „Byl schopen být k dětem tak laskavý, přinášel jim cukroví, staral se o maličkosti v jejich každodenním životě… A pak, hned vedle toho… kouř z krematorií, a tyhle děti, zítra nebo za půl hodiny, je tam pošle.“

Když se Rudá armáda blížila k Osvětimi, byl Mengele 17. ledna 1945 převelen do koncentračního tábora Gross-Rosen. Vzal s sebou dokumentaci svých experimentů. Po kapitulaci Německa se mu podařilo uniknout americkému zajetí, neměl tetování krevní skupiny SS a nebyl identifikován jako válečný zločinec.

Pod falešnými jmény „Fritz Ulmann“ a později „Fritz Hollmann“ se čtyři roky ukrýval na farmě poblíž bavorského Rosenheima. V dubnu 1949 s pomocí sítě bývalých nacistů uprchl přes jižní Tyrolsko do italského Janova, odkud se nalodil na loď do Argentiny. Mezinárodní výbor Červeného kříže mu nevědomky poskytl pas na jméno „Helmut Gregor“.

V Buenos Aires zpočátku pracoval jako truhlář a bydlel v penziónu v předměstí Vicente López. Postupně se zapojil do rodinného podniku, firma Karl Mengele & Sons mu zajistila práci regionálního obchodního zástupce. Jeho rodina z Německa mu pravidelně posílala 100 až 170 dolarů měsíčně.

V roce 1956 si díky falešným dokladům troufal na cestu do Evropy. Ve Švýcarsku se setkal se svým synem Rolfem na lyžařské dovolené, dvanáctiletému chlapci řekli, že „tichý, přátelský muž“ je jeho strýc. Téhož roku získal argentinské dokumenty na své pravé jméno.

V roce 1958 se oženil s Marthou, vdovou po svém bratrovi Karlovi. Koupili si dům v Buenos Aires a Mengele získal podíl ve farmaceutické společnosti Fadro Farm. Jeho poměrně klidný život však skončil v roce 1959, kdy západoněmecké úřady vydaly mezinárodní zatykač. Varován svými kontakty rychle uprchl do Paraguaye.

V Paraguayi získal Mengele díky úplatkům občanství pod jménem „José Mengele“. Pracoval jako veterinář pod pseudonymem „Francisco Fischer“ v pohraničním městě Hohenau, kde žila početná německá komunita. Jeho pobyt zde byl však krátký.

V roce 1960 definitivně opustil Paraguay a s pomocí bývalého pilota Luftwaffe Hanse-Ulricha Rudela se dostal do Brazílie. Zde mu pomáhal nacistický sympatizant Wolfgang Gerhard. Mengele používal různá jména včetně „Dr. Fausto Rindón“ a „S. Josi Alvers Aspiazu“.

V Brazílii se Mengele usadil u maďarských emigrantů Gézy a Gitty Stammerových. Společně koupili farmu v Nova Europa a v roce 1962 kávovou a dobytčí farmu v Serra Negra, kde Mengele vlastnil poloviční podíl. Když Stammerovi v roce 1963 zjistili jeho pravou identitu, Wolfgang Gerhard je přesvědčil, aby ho neudali.

Od roku 1974 se jeho situace zhoršovala. Stammerovi koupili dům v São Paulu, ale Mengeleho s sebou nevzali. Pronajali mu pouze malý bungalov v Eldorado, chudé čtvrti města Diadema. Gerhard se v roce 1971 vrátil do Evropy kvůli nemocné rodině a zanechal Mengelemu svůj průkaz totožnosti.

Izraelská tajná služba Mossad se několikrát pokusila Mengeleho dopadnout. V roce 1960, po úspěšném dopadení Adolfa Eichmanna v Buenos Aires, ředitel Mossadu Isser Harel osobně vedl pátrání. Agenti sledovali adresy spojené s Mengelem, ale vždy přišli pozdě.

V roce 1962 tým vedený Zvi Aharonim vypátral muže poblíž São Paula, o kterém se domnívali, že by to mohl být Mengele. Kvůli nedostatku prostředků a politické podpory operace skončila neúspěšně. Ironií osudu bylo, že Mengele tehdy skutečně žil jen několik kilometrů od místa pátrání.

Mengele udržoval pravidelnou korespondenci se synem Rolfem. V padesáti dopisech napsaných mezi lety 1968 až 1978 neprojevil žádnou lítost. „Nikdy nemohl pochopit, proč by si někdo mohl myslet, že by se měl cítit provinile za to, že se chce zbavit toho, co nazýval nehodnými životy,“ vzpomínal jeho syn.

V jednom dopise Mengele napsal: „I když nemohu doufat, že pochopíte nebo soucítíte s průběhem mého života, zároveň nemám sebemenší důvod se snažit ospravedlňovat nebo omlouvat jakákoli svá rozhodnutí, činy nebo chování.“

Jeho rasistické přesvědčení zůstalo nezměněno. V dopisech hovořil o „nepříjemných“ důsledcích míšení ras a chválil jihoafrický apartheid. Když četl paměti Alberta Speera, pohrdavě poznamenal: „Znevažuje se, projevuje pokání, to je politováníhodné.“

Pro kulturní úspěchy Židů měl zvláštní vysvětlení, připisoval je tomu, že „vždy žili s lidmi na vysoké kulturní úrovni… jako Mojžíš v Egyptě, Einstein ve Švábsku, Mendelssohn v Německu nebo Disraeli v Anglii.“

V květnu 1977 Rolf konečně navštívil svého otce v São Paulu, poprvé od lyžařské dovolené v roce 1956. Našel „vyděšeného, pronásledovaného tvora, plného strachu, depresivního a často myslícího na sebevraždu.“ Mengeleho obydlí byla jen dřevěná bouda u prašné cesty.

„Otec se třásl vzrušením, se slzami v očích,“ vzpomínal Rolf. „Musel jsem skrývat svůj podivný neklid.“ Během dvoutýdenní návštěvy diskutovali o možnosti, že by se Mengele vzdal úřadům. Syn však našel „nekajícího nacistu,“ který tvrdil, že nikdy nikomu osobně neublížil a pouze plnil povinnosti důstojníka.

Od roku 1972 se Mengeleho zdravotní stav zhoršoval. Trpěl intenzivními bolestmi břicha způsobenými bizarní komplikací, ze strachu z odhalení si okusoval kníry a chomáč chlupů mu zablokoval střeva. V roce 1976 prodělal mrtvici, měl vysoký krevní tlak a ušní infekci ovlivňující rovnováhu.

V lednu 1976 si do deníku zapsal: „Co se stane? Teď se cítím osamělý, nebo spíš opuštěný, bolestněji než kdy jindy.“ Stěžoval si, že si nemůže dovolit ani cestu do Ria kvůli nedostatku peněz na benzín.

V jiném zápisu napsal: „Všechno v životě má svou cenu.“

Sedmého února 1979 navštívil Mengele své přátele Wolframa a Liselotte Bossertovy v přímořském letovisku Bertioga. Během plavání v moři dostal infarkt a utopil se. Bylo mu 67 let. Pohřben byl pod jménem Wolfgang Gerhard na hřbitově Nossa Senhora do Rosário v Embu das Artes.

Syn Rolf o otcově smrti mlčel šest let. „Moje tolerance má skutečně přesnou hranici, a to tehdy, když jde o nesporné tradiční hodnoty a když se musím obávat o ty, kteří jsou mi blízcí,“ napsal Mengele v jednom z posledních dopisů synovi.

Teprve v roce 1985, když západoněmecké úřady objevily stopy vedoucí k Mengeleho úkrytu, byly ostatky exhumovány. Forenzní testy s vysokou pravděpodobností potvrdily Mengeleho identitu, definitivní potvrzení přinesly DNA testy v roce 1992.

Historik Norman Stone po prostudování Mengeleho dopisů popsal nacistického lékaře jako „hloupého, pedantického a humoru nenápadného starého muže žijícího v Brazílii.“ Gerald Posner, právník specializující se na Mengeleho případ, vyjádřil zklamání nad banalitou jeho exilu: „Místo toho, aby byl velkým intelektuálem s palčivým vědeckým posláním, se z něj stává všední, humoru nenávistná postava, nekajícná a poněkud ubohá postava.“

Mengeleho deníky a dopisy byly později prodány v aukcích, což vyvolalo protesty organizací přeživších holocaustu. Prodej byl označen za „cynický akt vykořisťování zaměřený na zisk ze spisů jednoho z nejohavnějších nacistických zločinců.“ Jeho ostatky dodnes zůstávají v São Paulském institutu soudního lékařství, kde slouží jako učební pomůcka. Rodina opakovaně odmítla jejich repatriaci do Německa.

Zdroje: nytimes.com, washingtonpost.com, theguardian.com