Každou noc s obnaženými dívkami v jedné posteli: Co se odehrávalo za dveřmi Gándhího ložnice

Fotografové ho zachytili tisíckrát ve stejné pozici. Jeho vychrtlá postava byla zahalená do bílé dhótí, v ruce držel hůl a na tváři měl klidný pohled. Vždy ho doprovázely dvě mladé ženy. Ty mu kladly ruce na ramena a podpíraly ho při chůzi. Říkával jim, že jsou jeho dvě berle. Byly to jeho příbuzné Manu a Abhá. Ve dne ho doprovázely na každém kroku a v noci s ním nahé sdílely společnou postel.

Gándhí se spaním s nahými ženami nikdy netajil a obhajoval ho jako součást svého duchovního programu v rámci takzvaných experimentů s brahmačarjou. Tyto pokusy patří k nejkontroverznějším kapitolám života jednoho z nejvlivnějších politiků dvacátého století. Jedni v nich vidí projev čistého sebezapření i přísné kázně a druzí zneužití moci vůči ženám, které nemohly říct ne.

V roce 1906 dospěl osmatřicetiletý právník Móhandás Karamčand Gándhí v Jižní Africe k zásadnímu rozhodnutí. Věřil, že plně sloužit lidstvu a být dokonalým bojovníkem za pravdu dokáže jedině tehdy, když se vzdá veškerého majetku i sexuality. Složil proto slib dobrovolného celibátu, kterému hinduisté říkají brahmačarjá a který zahrnuje nejen pohlavní zdrženlivost, ale i přísnou kontrolu stravy, myšlenek a všech tělesných impulzů. O tomto záměru se svou manželkou Kasturbaí předem nemluvil a seznámil ji s ním až ve chvíli, kdy byl slib hotovou věcí. Kasturbaí sice nic nenamítala, přesto mnoho pozdějších autorů v tomto kroku vidělo projev jeho sklonu rozhodovat o druhých bez jejich vědomí.

Kořeny jeho rozhodnutí vzdát se sexuality sahaly hluboko do mládí. Když tehdy ošetřoval nemocného otce, jedné noci nedokázal odolat touze a od otcova lůžka odešel za svou manželkou. Právě v tu chvíli otec zemřel. Tento pocit viny v něm doutnal celá desetiletí a nakonec vyústil v jeho rozhodnutí složit slib. Touha po vnitřní čistotě se stala celoživotní posedlostí a sahala daleko za hranice pouhé pohlavní zdrženlivosti. Jedno ale brahmačarjá Gándhímu nezakázala. Blízkost žen.

Byl jí obklopen celý život. Profesor Vinay Lal ve své analýze Gándhíovy sexuality napsal: „Gándhí zavrhl sex, který vnímal jako hru s konečným cílem, ale byl mistrovským hráčem sexuality, jenž si liboval v nekonečných rozkoších dotyku a lidské blízkosti.“ V posledních letech života toto napětí ještě zesílilo.

Experimenty s brahmačarjou se začaly formovat po Kasturbině smrti v únoru 1944. Zpočátku Gándhí nechával ženy spát ve stejné místnosti, ale na oddělených lůžkách. Postupně přecházel ke společnému lůžku a nakonec ke spaní bez oblečení. V dubnu 1945 psal o těchto zkušenostech ve svých dopisech. Na podzim roku 1946 odjel Gándhí do Noakhali, bengálské oblasti zmítané masakry, a právě tam experimenty nabraly svou nejintenzivnější podobu. Komunální masakry si v Bengálsku i v Biháru vyžádaly tisíce obětí. Gándhí prožíval toto násilí jako osobní selhání a dospěl k závěru, že jeho brahmačarjá není dostatečně silná a že ji musí posílit novými zkouškami.

V díle Mahatma Gandhi: The Last Phase jeho osobní sekretář Pyarelal Nájjar zaznamenal, proč Gándhí považoval brahmačarji za nezbytný základ satjágrahi, tedy bojovníka, který prosazuje pravdu bez násilí. „Bez brahmačarji nebude mít satjágrahi žádný jas ani vnitřní sílu, aby mohl stát ozbrojen proti celému světu. Jeho síla ho v pravý okamžik zradí.“ Ženy, které s ním sdílely lůžko, mu nebyly cizí. Patřila k nim i osmnáctiletá Manu, dcera jeho synovce. Gandhi ji přijal do své hinduistické duchovní komunity neboli ášramu krátce po smrti její matky. Dívka se v jeho blízkosti postupně vypracovala a stala se jeho osobní pečovatelkou i sekretářkou. Další byla Abhá, manželka Gándhího příbuzného. Patřila k nim také Sušila Najarová, jeho osobní lékařka a sestra sekretáře Pyarělála.

Nešlo o žádné tajné noční schůzky za zavřenými dveřmi. Gándhí o experimentech mluvil otevřeně, psal o nich dopisy i kázal svým stoupencům. V únoru roku 1947 napsal jednomu ze svých nejbližších spolupracovníků: „…Má mysl denně nevinně spí s miliony žen a také Manu, která je má pokrevní příbuzná, se mnou spí jako jedna z těchto milionů.“

Bez Manu Gándhíové by naše znalosti o těchto experimentech byly mnohem chudší. Na Gándhíův pokyn si od svých patnácti let vedla podrobný deník v gudžarátštině, přičemž první zápis vytvořila v dubnu 1943. Tyto záznamy, dnes uložené v Národním archivu Indie, představují jeden z nejcennějších pramenů k posledním letům Mahátmova života. Historik Tridip Suhrud připravil odborné vydání prvního dílu těchto deníků, které vyšlo v nakladatelství Oxford University Press. V rozsáhlém úvodu pak interpretuje Gándhího pokusy jako součást hlubokého duchovního hledání, nikoli jen jako prosté testování sexuální zdrženlivosti.

Z jejích deníků poznáváme mladou ženu, která v Gándhím viděla nejvyšší autoritu. „Bapu je mou matkou, pomáhá mému duchovnímu a mravnímu povznesení prostřednictvím experimentů s brahmačarjou, jež jsou součástí jeho velkého úsilí o budování charakteru. Jakékoli volné řeči o těchto experimentech jsou zcela odsouzeníhodné.“

Gándhí sám ale svému anglickému příteli experimenty vysvětloval jinak. Historik Suhrud v úvodu k deníkům cituje Gándhího slova: „Celé to vycházelo z potřeby podrobit dívku zkoušce a ověřit její tvrzení, že je zcela prostá jakýchkoli sexuálních pocitů.“ Situace byla o to složitější, že o Manu usiloval Gándhího sekretář Pyarélál, který si ji chtěl vzít. To, že Manu sdílela lůžko s Gándhím, mělo tedy dokazovat její duchovní čistotu a zároveň i to, že pro sekretáře není k mání.

Žádná z žen, které sdílely Gándhího lůžko, nikdy nepopsala nic, co by se podobalo sexuálnímu obtěžování. Sušila Najarová v rozhovoru pro publicisty vypověděla, že místo sexuálního pocitu zažívala dojem, jako by ležela vedle vlastní matky.

Gándhíovi nejbližší spolupracovníci ale situaci vnímali zcela odlišně než ženy, které experimenty zažily na vlastní kůži. Akademická studie z časopisu Journal of Gender Studies z roku 2022 cituje jednoho z Gándhího někdejších osobních sekretářů, který u žen zapojených do experimentů zaznamenal emocionální nestabilitu hraničící s neurózou. Indická autorka a genderová aktivistka Rita Banerji studovala téma v archivech a popsala ženy z ášramu jako skleslé i plačící a plně závislé na Gándhíově vůli. „Je to fakt. Gándhí měl ve svém ášramu mladé ženy a některé z nich byly ještě náctileté. Jedna z nich byla jeho vlastní praneteř…“

Gándhíův osobní zapisovatel opustil ášram poté, co Gándhí odmítl tyto experimenty ukončit. Dva redaktoři Gándhího vlastních novin odmítli vytisknout části kázání, v nichž Gándhí popisoval spaní s nahými ženami, a vzápětí podali výpověď. Sardar Vallabhbhai Patel, jeden z nejvýznamnějších indických politiků a Gándhíův dlouholetý spolupracovník, vyjádřil v dopise z 25. ledna 1947 hluboké obavy z toho, že celá záležitost může podkopat Gándhího morální autoritu v očích veřejnosti. I Džaváharlál Néhrú, první indický premiér po získání nezávislosti a Gándhíův dlouholetý politický spojenec, označil jeho názory na sexualitu za nepřirozené a abnormální, přestože ho veřejně kritizoval jen zřídka.

Po Gándhíově zavraždění v lednu 1948 se záležitost na dlouhá desetiletí vytratila z veřejné diskuse. Životopisy ho představovaly jako asketického světce a experimenty s brahmačarjou se do hlavního proudu historiografie dostávaly jen pomalu a s velkou opatrností. Britská historička indického původu Kusoom Vadgamová spustila v roce 2014 petici proti vztyčení Gándhího sochy na Parlamentním náměstí v Londýně. V rozhovoru pro britská média tehdy prohlásila: „Gándhí byl posedlý sexem a všechny ty roky se o tom mlčelo. Měl ve zvyku spát nahý s ženami včetně své praneteře a dalších vdaných žen, aby zjistil, zda se dokáže ovládat. Považuji za naprosto odporné, že využíval ženy pro své vlastní experimenty.“

Nejpodrobnější Gándhího životopis z roku 2018 od historika Ramachandry Guhy tyto experimenty dokumentuje jako součást jeho duchovní cesty. Guha však zároveň dokládá, že nesouhlas a kritika ze strany Gándhího nejbližších spolupracovníků nakonec přispěly k rozpadu jeho komunity. Gándhí přitom patřil k několika málo tehdejším politikům, kteří s ženami jednali jako s rovnocennými partnery. Právě tento pokrokový přístup dělal jeho osobní vztahy v ášramu ještě složitějšími.

Ani po desetiletích historiografického bádání neexistuje odpověď, na níž by se akademici shodli. Byl Gándhí mužem, který skutečně překonal sexuální pud a v nahém ženském těle vedle sebe viděl jen zkoušku vlastní mysli? A i kdyby ano, může být souhlas se sdílením lůžka skutečně svobodný tam, kde jedna strana drží takovou moc?

Žádná z žen tato setkání nikdy neoznačila za sexuální ani nevznesla jakékoli obvinění. Zároveň ale akademici připouštějí, že Gándhí byl po celý život mužem posedlým napětím mezi dotykem a odříkáním. Brahmačarjá mu tělesnost nezakázala. Pouze změnila jazyk, kterým o těle mluvil. Jeho touha nezanikla, jen ji přejmenoval na duchovní zkoušku a sebeobětování.

Manu Gándhíová zemřela v roce 1969 ve dvaačtyřiceti letech a po celý život hovořila o experimentech jako o duchovním daru. Nevíme, zda to byla její skutečná víra, nebo jediný pohled na svět, který jako dítě v Gándhího ášramu poznala.

Zdroje: areviewofbooks.org, theindiaforum.in, southasia.ucla.edu, mkgandhi.org, tandfonline.com, ritabanerjisblog.wordpress.com