„Kdo nekrade, okrádá svou rodinu“ aneb Jak jsme žili v éře veksláků, front a bonů v šedi normalizace

Již brzy po nástupu Gustáva Husáka se ve společnosti začalo šířit rčení, které přesně vystihlo novou realitu: „Kdo nekrade, okrádá svou rodinu.“ Věta, kterou byste ještě v šedesátých letech považovali za nemyslitelnou, se stala neoficiálním mottem sedmdesátých a osmdesátých let. Vyjadřovala rezignovaný postoj k morálce a ospravedlňovala drobné krádeže ze státního majetku jako nutnou součást přežití, jak později vysvětlil Ivo Možný ve své knize „Proč tak snadno“ (1991).

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy a po čistkách režim nabídl občanům zvláštní dohodu: nebudete-li se plést do politiky, zajistíme vám základní životní standard a klid. Michal Pullmann v knize „Konec experimentu“ popisuje, jak většina lidí tuto tiše nabízenou smlouvu přijala. Vnitřně se stáhli do soukromí, kde si budovali své malé oázy relativní svobody – chalupy, chaty a byty, v nichž se mohli alespoň částečně realizovat.

V obchodních domech Prior i v mrazivých zimních frontách před řeznictvími se tak zhmotňovala „konzumní normalizace“ – systém, kdy režim sázel na materiální uspokojení obyvatel výměnou za politickou pasivitu. Životní úroveň v Československu byla sice vyšší než v mnoha jiných zemích východního bloku, avšak za cenu mentální rezignace a morálního rozkladu společnosti.

„Kdo tam stojí? Na co je ta fronta?“ Tyto otázky zazněly v ulicích československých měst nesčetněkrát. Stačilo zahlédnout shromážděné lidi před obchodem a přidat se, aniž by člověk tušil, co se bude prodávat. Možná banány, možná toaletní papír nebo zázračně dodaný nábytek. Sbírka vzpomínek pamětníků zachycuje typickou situaci: „Když se objevily pomeranče, mandarinky nebo banány, rychle se rozneslo, kde je mají, a okamžitě se tam vytvořila fronta. Lidé si stoupali do fronty, aniž by vůbec věděli, na co fronta je.“

Postavení ve společnosti se neměřilo ani tak oficiálním postavením, jako spíše sítí známostí. „Máš známého řezníka?“ ptali se sousedé mezi sebou. „Já mám zase známou v drogerii, můžu ti sehnat toaletní papír.“ Vznikal tak rozsáhlý systém protekce a vzájemných služeb nazývaný lidově „já na bráchu, brácha na mě“. Prodavačky, skladníci, řezníci – to byli skuteční vládci všedních dnů většiny lidí.

Ivo Možný ve své sociologické analýze odhaluje, jak tyto vztahy zkameněly do podoby zvláštní ekonomické závislosti. „Svůj řezník“ či „svá prodavačka“ byli často důležitější než oficiální příjem nebo postavení v zaměstnání. „Vznikla paralelní ekonomika vzájemných závazků, která částečně nahrazovala nefunkční oficiální distribuci,“ píše Možný v knize, která později pomohla pochopit, proč se systém nakonec zhroutil tak snadno.

Projděme se na chvíli normalizační Prahou. Na Václavském náměstí zahlédneme výlohu, která se nápadně liší od ostatních. Je plná barevného zboží – džíny Levi's, kazety, elektronika, kosmetika západních značek. Před ní postávají mladí muži s ostražitýma očima. Vstoupili jsme do světa Tuzexu a veksláků – jednoho z nejpozoruhodnějších fenoménů socialistického Československa.

Tuzex představoval podivný hybrid v socialistické ekonomice. Síť prodejen, kde se platilo zvláštními poukázkami – bony, a kde občan mohl získat nedostupné západní zboží. Pro mnohé to bylo okno do jiného světa. Barevné reklamní letáky s nedostižitelnými produkty kontrastovaly s šedí běžných obchodů a vytvářely představu o životě za železnou oponou.

Před tuzexovými prodejnami, u hotelů International nebo Jalta byste pravidelně narazili na veksláky – mladé muže, kteří vám tiše nabídli výměnu korun za bony nebo dolary. Poznali jste je na první pohled – džíny, kožené bundy, cigareta v koutku úst a charakteristický pohled zkušeného obchodníka. Nabízeli kurz výhodnější než banka, ale stále velmi výhodný pro ně samotné. Přestože jejich činnost byla nelegální, stali se nepostradatelnou součástí systému. Paradoxně tak tyto postavy z okraje společnosti patřily k jejím nejbohatším členům.

Sobota ráno na Hlavním nádraží v Praze. Davy lidí nastupují do vlaků směr Budapešť, Berlín nebo Varšava – začíná víkend nákupní turistiky. V Maďarsku koupí koženou bundu, v NDR elektroniku a v Polsku kosmetiku. Každá země východního bloku měla díky své specializaci jiné zboží, a tak se běžní občané stali sběrateli a lovci z ekonomické nutnosti. Vraceli se s plnými kufry a nacpanými batohy, pyšní na své úlovky, které nebylo možné doma sehnat.

Mezitím na českém venkově kvete jiný fenomén – kutilství a chataření. Otec rodiny vyměňuje pracovní oděv za montérky a vyráží na chalupu, kde volné chvíle tráví rukodělnou prací. Chalupy a chaty se staly zhmotněním českého úniku do soukromí. Lidé zde mohli realizovat svou kreativitu, budovat a opravovat, mimo dohled režimu. Stovky tisíc rodin každý pátek večer opouštěly paneláková sídliště a mířily do svých víkendových útočišť.

Kutilství se stalo národním koníčkem i nutností. Heslo „udělej si sám“ nebylo jen volnočasovou aktivitou, ale strategií přežití. V chalupářských koloniích byste nalezli neobyčejnou koncentraci řemeslných dovedností. Lidé si vyráběli nábytek, opravovali auta, pletli svetry – vše vlastníma rukama a z materiálů získaných často systémem „sehnat a zachránit“.

V normalizačním Československu existovala rozsáhlá šedá zóna práce „na černo“. Centrálně plánovaná ekonomika nedokázala zajistit dostatek služeb, a tak vznikl celý paralelní systém neoficiálních služeb a výpomocí.

Řemeslníci všeho druhu si po večerech a víkendech přivydělávali tzv. „melouchy“ – opravovali, stavěli, malovali. Předávaly se kontakty na zručné elektrikáře, instalatéry či automechaniky, kteří po práci poskytovali kvalitnější služby než oficiální podniky. Tato neoficiální ekonomika vzkvétala a vyplňovala mezery v systému. S tím souviselo i systematické rozkrádání materiálu ze státních podniků. Stavební materiál, nářadí, součástky – to vše putovalo z oficiálních pracovišť do garáží a domácích dílen, kde se přeměňovalo na hodnoty v soukromém vlastnictví.

Michal Pullmann ve své analýze normalizačního režimu k tomu trefně poznamenává: „Režim o těchto praktikách věděl, ale tiše je toleroval, pokud nepřekročily určitou míru. Byla to součást nepsané dohody – my vám budeme přivírat oči nad drobnými ekonomickými přestupky, vy se nebudete angažovat politicky.“ Tak vznikl zvláštní stav rovnováhy, kdy obě strany – režim i občané – věděly, že systém není funkční, ale předstíraly, že funguje.

Představte si běžného občana normalizačního Československa. V pondělí ráno v práci zvedá ruku při hlasování o podpoře mírové politiky Sovětského svazu, odpoledne stojí frontu na maso, večer doma vypráví politické vtipy. V sobotu se účastní povinné brigády, v neděli sleduje s rodinou zakázaný západní seriál. To je typický obraz dvojího života, který charakterizoval tuto éru.

V archivech najdeme nesčetné vzpomínky na tuto dvojakost. Na jedné straně stál oficiální svět schůzí, průvodů, nástěnek s budovatelskými hesly a politických školení. Na straně druhé existoval svět soukromí – chaty, rodina, přátelé a tajně poslouchaný Hlas Ameriky. Tento dvojí život vedl k morální schizofrenii, která poznamenala celou společnost. Veřejně člověk opakoval fráze, kterým nevěřil, v soukromí si z nich tropil posměch.

V době normalizace platilo nepsané pravidlo, že přežití a relativní pohodlí vyžadovalo přizpůsobení. Mladší generace, která nezažila rok 1968 a následné čistky, často přijímala tuto podvojnost jako normální stav věcí. Nepsaná pravidla hry se předávala z rodičů na děti jako návod na přežití: „Ve škole říkej jedno, doma víš, jak to je doopravdy.“

Když sociolog Ivo Možný psal svou knihu „Proč tak snadno“, musel si klást otázku, jak je možné, že režim, který se zdál tak pevný, se zhroutil tak rychle. Jeho odpověď nastiňuje hluboké stopy, které normalizace zanechala v duši české společnosti. Dvě desetiletí života v šedi a přetvářce vytvořila společnost s velmi specifickými rysy – nedůvěrou k oficiálním strukturám, mistrovskou schopností improvizovat, ale i jistou rezignací a tolerancí k drobným podvodům.

I po letech od sametové revoluce můžeme v české společnosti pozorovat vzorce chování a myšlení, které mají svůj původ právě v normalizační době. Pullmann trefně poznamenává, že podstata režimu tkvěla v tom, že „normalizační režim nepotřeboval, aby lidé věřili jeho ideologii – stačilo, že se podle ní chovali.“ Tato forma vnitřní emigrace a formálního přizpůsobení vytvořila model chování přenositelný i do jiných systémů.

První televizor, dovolená v Bulharsku, nová škodovka po deseti letech čekání – tak vypadaly životní milníky mnoha rodin v normalizačním Československu. Husákův režim vytvořil systém, který nabízel základní jistoty výměnou za loajalitu. Většina obyvatel tuto směnu mlčky přijala a přizpůsobila se životu ve stínu kompromisu.

Projděte se dnes s pamětníky po ulicích a poslouchejte jejich vyprávění. Uslyšíte pozoruhodný paradox – mnozí z nich, navzdory všem popisovaným absurditám a nedostatkům, vzpomínají na normalizační dobu s jistou nostalgií. „Měli jsme se líp,“ říkají, „bylo víc jistot, dostupnější bydlení, bezpečnější ulice, lidé drželi při sobě.“ Jsou to především zástupci starší generace, kteří v té době prožívali produktivní léta a zakládali rodiny. Jejich vzpomínky se navíc často zintenzivňují v časech ekonomických nejistot, kdy se obracejí k minulosti jako ke zdánlivému přístavu stability.

Zatímco ekonomické a politické struktury se po roce 1989 radikálně proměnily, mentalita formovaná dvaceti lety života v šedé zóně se měnila jen pozvolna. Jako řeka, která po změně svého koryta stále nese stejnou vodu, i česká společnost vstoupila do demokracie s návyky a reflexy vybudovanými během normalizace. V kolektivním vědomí můžeme dodnes zaslechnout ozvěny tiché rodičovské rady: „nevěř jim, doma si můžeš říkat co chceš, ale venku raději mlč.“

Procházíte-li dnes typickými panelovými sídlišti postavenými v sedmdesátých letech, na první pohled už neuvidíte fronty před obchody ani ženy s taškami na kolečkách spěchající zamluvit maso. Ale mezi betonovými zdmi stále přebývají neviditelné stopy doby, která utvářela celé generace. Sametová revoluce možná svrhla komunistický režim, ale nemohla přes noc změnit mentalitu, kterou dvě dekády života v šedivém pragmatismu vypěstovaly. Studovat a chápat normalizaci proto není jen akademickým cvičením – je to klíč k pochopení současné české společnosti, jejích reflexů, obav i nadějí.

Pokud bychom hledali paralely mezi normalizační dobou a dneškem, najdeme je překvapivě mnoho. Zatímco tehdy lidé stáli fronty na banány, dnes se řadí před obchody při výprodeji nových modelů iPhonů. Místo veksláků před Tuzexem máme influencery na sociálních sítích propagující nedostupný luxus. Tehdy si lidé vytvářeli soukromé útočiště na chatách, dnes se stahují do soukromých skupin na sociálních sítích. Ještěže máme připojení k internetu, které nám umožňuje komunikovat svobodně s celým světem, podobně jako tehdy, kdy si lidé montovali na střechy antény, aby zachytili rakouskou televizi.

Někdejší sběratelství tuzexových bonů vystřídalo sbírání lajků na Instagramu, honba za mízou blatouchu byla nahrazena hledáním dobré Wi-Fi. A zatímco dříve se lidé dělili na ty, kdo vlastní a nevlastní auto nebo chatu, dnes je dělítkem nejnovější model telefonu nebo počet sledujících. Možná jsme o dost dál, možná vůbec ne – ale určitě jsme jiní a přesto stále stejní.

Zdroje:

PULLMANN, Michal. Konec experimentu: přestavba a pád komunismu v Československu. Praha: Scriptorium, 2011.

MOŽNÝ, Ivo. Proč tak snadno: některé rodinné důvody sametové revoluce. Praha: Sociologické nakladatelství, 1991.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Normalizace, www.dejepis.com, www.totalita.cz, www.ustrcr.cz, magazin.pametnaroda.cz

autorský článek