Legendární hlasatelka Marta Skarlandtová: Ovdověla, přesto si našla nové poslání a vypadá úžasně

Když sedmnáctiletá Marta Heinová jela s tatínkem na boxerský turnaj do Ostravy, vůbec nečekala, že právě tam se rozhodne o jejím dalším životě. Otec pracoval jako mezinárodní rozhodčí boxu a dcera ho běžně doprovázela na zápasy po celé republice.

Místo sledování zápasů však její pozornost upoutal zcela jiný plakát. Televizní studio hledalo nové hlasatelky.

„Tatínek byl mezinárodní rozhodčí boxu a já byla velkou fanynkou. Jela jsem s ním na box do Ostravy, vystoupili jsme na nádraží a uviděla jsem plakát, že se ke Dni tisku na Černé louce koná konkurz na hlasatelku ostravského studia. Řekla jsem tatínkovi, že tentokrát box oželím, protože se půjdu podívat na konkurz,“ vzpomíná dnes sedmasedmdesátiletá bývalá hlasatelka.

Původně chtěla být pouze pozorovatelem, ale organizátoři s ní začali zacházet jako s adeptkou. Přestože si říkala, že bude mít alespoň spolužačkám co vyprávět, postupovala až do třetího kola výběrového řízení. Vedoucí hlasatelek z Prahy se jí ptala, co chce dělat dál. Marta odpověděla, že má podanou přihlášku na vysokou školu v Praze.

„Ozvala jsem se, pozvala mě na další konkurz a bylo to,“ popisuje zlomový okamžik svého života.

V roce 1965 nastoupila do tehdejší Československé televize jako externistka při studiu. Pracovní smlouvu získala až o čtyři roky později, v roce 1969, kdy byla v posledním ročníku vysoké školy. V té době bylo neobvyklé kombinovat studium s řádným zaměstnáním, proto musela získat výjimku od ministerstva školství.

„Byla jsem v posledním ročníku vysoké školy a studia jsem zanechat nechtěla, ale smlouva také nepřijde každý den. Nakonec jsem dostala výjimku ministerstva školství, ve které stálo, že vzhledem k pracovní době můžu přes den chodit do školy a večer hlásit,“ vysvětluje.

Práce v éře živého vysílání byla náročná. Neexistovala čtecí zařízení, všechny výstupy probíhaly naživo pouze s poznámkami na deskách. Televize dokonce prováděla výzkum zátěže hlasatelek.

„Probíhal dokonce nějaký výzkum, jehož kompletní výsledky jsme nikdy neviděli. Při něm nám měřili tepovou frekvenci a zjistili, že je stejná jako u pilota při startu letadla. To je jediné, co se k nám z toho výzkumu doneslo,“ říká s odstupem let.

Příprava na večerní směnu začínala odpoledne. Hlasatelky si musely den předem vyzvednout takzvanou plachtu, což byl vysílací scénář. V běžný den docházela na Kavčí hory kolem třetí hodiny odpoledne, aby stihla maskérnu a přípravu před prvním vstupem po Večerníčku v sedm večer.

Znalost několika jazyků Martu Skarlandtovou předurčila k moderování mezinárodních akcí. První příležitost dostala na televizním festivalu, kde potřebovali někoho, kdo ovládá češtinu i cizí jazyky. Tehdy takových lidí v televizi nebylo mnoho.

„Těch, kteří uměli tři jazyky, tehdy nebylo moc,“ konstatuje. Přechod mezi češtinou, angličtinou a němčinou zvládala s lehkostí, často musela improvizovat. Vedla přenosy ze soutěží společenského tance i televizních festivalů, překládala pro zahraniční hosty.

„Duševní box to ale byl. Zahájení bylo v pohodě, ale překládat někdy komunistické funkce do angličtiny nebylo zase tak úplně jednoduché. A závěr byl o nervy,“ vzpomíná na náročné chvíle.

Nejsložitější okamžiky přicházely při živém moderování závěrů festivalů, kdy až do poslední chvíle nevěděla, kdo vyhraje. Měla pouze několik vteřin na doplnění jména vítěze do připraveného textu.

Na svou éru v televizi vzpomíná jako na dobu, kdy hlasatelé tvořili důležitou spojku mezi pořady a diváky. Jejich výstupy byly bezprostřední a vytvářely důvěrný vztah s publikem.

„Doba v televizi byla úplně jiná. Zaprvé nás hlasatelů a hlasatelek bylo málo. A za druhé naše vstupy byly vlastně takovým zklidněním vysílání. Dneska se to na vás nahrne, zpravodajství odšumí, všichni to sbalí a jdou domů. Tehdy divák věděl, že jsme s ním ten večer od začátku do konce,“ srovnává tehdejší a současnou televizi.

Hlasatelky udávaly poklidný rytmus televizního večera. Když došlo k výpadku nebo zkrácení pořadu, do programu se zařadila například sekvence s koťaty hrajícími si s klubíčkem.

„Mezi tři koťata dali klubíčko vlny a ona si s ním hrála. Dnes je nepředstavitelné, že by se nedodržela stopáž. A když se to náhodou stane, narve se tam reklama. Tenkrát byla na programu koťata. Nastoupila, když třeba dřív skončil hokej. Bylo to úsměvné,“ vzpomíná na tehdejší způsob řešení technických problémů.

Rozvrh služeb v televizi psal kolega Miloš Frýba, který o Vánocích a jiných významných dnech dával přednost stranicky angažovaným zaměstnancům. Marta jako bezpartijní sloužila na Štědrý večer jen dvakrát: v roce 1969 a 1989.

„No jasně. To bylo úplně super. Ale v televizi se s tým dělala velká věda. Hlasatelka vypadala třeba jako sněhová vločka. Dělaly se také slavnostní záběry s jakoby hollywoodskými opary. Při nich byl objektiv kamery pomatlán špekáčky, aby se zdál být zamlžený. Kluci kameramani byli úžasně vynalézaví,“ vzpomíná na vánoční vysílání.

V anketě TýTý se nejlépe umístila v roce 1991, kdy v kategorii Hlasatel/Hlasatelka dne skončila na třetím místě.

Marta Skarlandtová se nikdy nesmířila s propagandistickými texty, které dostávala k přednesu. Často je upravovala, což vedlo ke konfliktům s redakcí.

„Každý redaktor si tam honil triko, do textu naflákal vždycky kilo socialismu, nastavování zrcadel a já nevím čeho všeho, a mně se to strašně příčilo. Takže jsem s režiséry dne, kteří úpravy schvalovali, měla dost často názorové rozepře,“ přiznává.

Jednu z nejabsurdnějších situací si pamatuje dodnes. Při moderování televizního festivalu dostala scénář, který začínal obvyklým socialističtým oslovením „Dobrý večer, soudruzi a soudružky“. Problém byl v tom, že Marta měla pořad překládat do angličtiny.

„Jenže v angličtině tohle prostě říct nemůžete. Řekla jsem tedy Good Evening Ladies and Gentlemen a už jsem musela na koberec. Spustila jsem tam lingvistickou přednášku o tom, že tak Angličany nemůžu oslovovat obecně, protože u nich se tak oslovují jen odboráři, a hosté by se mohli urazit. Nakonec mi byla oficiálně schválena výjimka,“ vzpomíná na incident, který vyžadoval vysvětlování na nejvyšších místech.

Méně úsměvné byly jiné okamžiky. Například při Palachově týdnu v televizi hlídali i to, jestli na diácích, které se pouštěly o přestávkách, není oheň. Ani z dálky nesměl problikávat. Nesměla být vidět ani boží muka, třeba na fotografii.

Krátce po sametové revoluci se Marta Skarlandtová pokusila o politickou kariéru. Ve volbách v červnu 1990 byla zvolena do Federálního shromáždění za Občanské fórum v Jihočeském kraji. Politika ji však neudržela.

„Na plénu vystoupila jen jednou a již v červenci 1990 na mandát rezignovala,“ uvádějí oficiální zdroje. Epizoda v politice trvala pouhý měsíc.

S hlasatelstvím skončila v roce 1994, ale na obrazovce zůstala jako autorka a moderátorka pořadu Nedělní ráno, který běžel až do roku 2000. Pro ni to byla první příležitost k vlastní tvorbě.

„Zažila jsem to prvně v životě a byla jsem naprosto odvázaná z toho, že si ho můžu naplnit, čím chci. Psala jsem scénáře, a koho jsem si vymyslela, že tam bude, ten tam prostě byl. Nikdo neschvalovat scénáře slovo od slova, bylo to tematické. Bylo to úžasné,“ vzpomíná s nadšením.

Pořad byl výjimečný dramaturgickou svobodou. Pozývala výtvarníky, hudebníky, literáty i vědce, kteří často neměli v mainstreamových médiích prostor. Po přelomu tisíciletí se však přístup k pořadu změnil a nakonec byl zrušen. Pro Martu to byl jasný signál, že éra tvůrčí svobody v televizi definitivně skončila. Rozhodla se opustit veřejnoprávní média a vrátit se k oboru, kterému se chtěla věnovat už dříve.

Návrat k překladatelství nebyl náhodný. Už během práce v televizi si udržovala kontakt s jazyky a systematicky se vzdělávala. Vystudovala translatologii a dějiny německé literatury, měla přehled a smysl pro detail. Překládala nejen literaturu, ale také televizní dokumenty a divadelní hry. Své jazykové dovednosti si udržovala pravidelným čtením originálních publikací. Zajímavé byly knihy z obchodu Sovětská kniha, které obsahovaly anglické texty s ruským komentářem.

„Vždycky ty knihy byly s ruskými vysvětlivkami a s předmluvou na téma, co si o nich máte myslet. Ale byl to originál,“ vzpomíná na tehdejší možnosti.

Překládala také pro divadlo Ungelt, které vede její bratr Milan Hein. Věnovala se překladům her pro děti a mládež, často z produkce britských autorů.

Zároveň psala scénáře a texty pro kapelu Kamarádi táborových ohňů, kde hrál její manžel Zdeněk Skarlandt. V roce 1975 se za něj vdala a společně byli téměř 45 let, až do jeho smrti před šesti lety. Po odchodu Waldemara Matušky do USA v roce 1986 skupina nesměla veřejně vystupovat.

„Když Walda utekl, co udělal bolševik? Potrestal ty, kteří tu zůstali. KTO s ním spolupracovali třináct let. Žádný oficiální zákaz sice nikdy neměli, ale hrát nemohli,“ popisuje politické důsledky emigrace slavného zpěváka.

Kapela si musela postavit nový program. Najatý scénárista a režisér Zdeněk Podskalský připravili program, ale scénář třikrát neprošel schválením na Pragokoncertu. Marta se rozhodla napsat scénář sama. Ani to však nebylo jednoduché. První dva pokusy byly rovněž zamítnuty. Když byl třetí scénář konečně schválen a program nastudován, začala další fáze šikany. Pragokoncert sice program schválil, ale potenciálním pořadatelům tvrdil, že umělci nemají čas. Situace byla beznadějná, dokud nepřišla revoluce.

Dnes žije Marta Skarlandtová na chalupě na Domažlicku, překládá, píše scénáře i texty. Z mediálního prostoru se téměř úplně stáhla, občas se objeví na společenských akcích. Před devíti lety přijala pozvání do pořadu Na plovárně, kde diváky překvapila svým hlasem, který poznamenalo dlouholeté kouření. Tehdy však dala jasně najevo, že návrat do médií neplánuje. Ani se svými bývalými kolegyněmi už není v kontaktu.

„Holky se scházejí, ale já ne. Mám pocit, že už jsem jinde,“ uzavírá žena, která třicet let mluvila k národu z obrazovky.

Když se dívá na seriál Volha, který před dvěma lety vysílala Česká televize a který zachycuje atmosféru normalizace, považuje jej za věrné zobrazení doby.

„Z devadesáti procent ano. Když se na něj dívám, vrací se mi mé tehdejší pocity beznaděje. Ale je dobře, že se vysílá,“ hodnotí retrospektivní pohled na éru, kterou sama prožila.