Článek
Jesle v padesátých letech přibývaly spolu s tím, jak stát posílal do práce čím dál víc žen, a matkám sliboval, že se o jejich děti postará lépe, než by to zvládly samy doma. Vedle běžných denních zařízení vznikala počátkem padesátých let i zařízení týdenní, kde batolata trávila celý pracovní týden mezi cizími dospělými, daleko od matky i otce. Zatímco dobová propaganda mluvila o pokroku a osvobození ženy, odborníci nejen u nás, ale v celé Evropě si začínali všímat, že se s vývojem takto vychovávaných dětí děje něco nedobrého. Nejdůkladněji se těmto signálům věnoval Zdeněk Matějček.
Jesle a ženy budující republiku
Poválečné Československo se pustilo do mohutného rozvoje průmyslu a továrny potřebovaly každou ruku. Do práce měli nastoupit všichni, muži i ženy, a novopečené matky nebyly výjimkou. „Ve společné práci s muži dokazují ženy nejlépe svou rovnoprávnost.“ Slova prezidenta Antonína Zápotockého z roku 1949 vystihovala ducha celé dekády. Zaměstnaná žena se stala ideálem, obrazem údernice a budovatelky, která zvládá směnu u stroje stejně dobře jako muž.
Aby mohly matky pracovat, musel někdo převzít péči o jejich děti. Tuto úlohu na sebe vzal stát. Stavba jeslí a mateřských škol patřila k důležitým úkolům národních výborů, které na ni dohlížely. Kolektivní zařízení nebyla prezentována jako nouzové řešení pro rodiny bez jiné možnosti, ale jako viditelný projev péče státu o pracující rodinu.
Osmnáct týdnů a zpátky k soustruhu
Mateřská dovolená trvala v padesátých letech pouhých 18 týdnů. Žena tak odevzdávala do cizí péče dítě, kterému nebyl ani půlrok, a vracela se ke svému stroji, do kanceláře nebo za pult. Pomoc širší rodiny přitom často chyběla, plně zaměstnané byly i ženy ve věku babiček, které by dříve vnoučata hlídaly. Rodina závislá na dvou příjmech tedy mnoho možností neměla a jesle se pro ni stávaly jedinou cestou.
Ženy navíc nesly dvojí břemeno. Po směně v práci na ně čekala neplacená směna doma, vaření, praní a úklid, na kterých se muži podíleli jen okrajově. O otcích se v souvislosti s výchovou mluvilo sporadicky, a když už, tak jako o nositelích autority a kázně. Ulehčit měly ženám nové spotřebiče, strojky na maso, vysavače nebo pračky, jenže větší přístroje si běžné rodiny nemohly dovolit a původně se ani nepočítalo s tím, že je bude vlastnit každá domácnost. Měly být společné pro celý dům. Výrobci přitom hlásali, že díky jejich strojům se domácí práce udělá skoro sama, a přiživovali tak rozšířenou představu, že o žádnou skutečnou práci vlastně nejde.
Československé demografické výzkumy později doložily, jak vyčerpané tehdejší matky z kloubení plného úvazku a domácnosti byly. A vyčerpaný začínal být i samotný stát. Budování a provoz jeslí a školek se ukázaly jako finančně velmi náročné a na počátku šedesátých let se objevovaly hlasy, že by se ženy měly vrátit k rodině a zůstávat s dětmi doma déle.
Šest set šedesát šest dětí v jednom výzkumu
Do této atmosféry vstoupil dětský psycholog Zdeněk Matějček, rodák z Chlumce nad Cidlinou, který společně s Josefem Langmeierem zavedl do odborného slovníku pojem psychická deprivace. Chápali ji jako strádání, které vzniká, když dítěti chybí uspokojení základních citových potřeb, především pevné pouto k jednomu blízkému člověku. Takový nedostatek podle nich vážně narušuje citový i rozumový vývoj a jeho následky mohou být nenapravitelné. Příčin nacházeli více, od prostředí bez lásky a mateřské péče přes umělé ústavní podmínky až po odloučení od blízkých a dlouhou izolaci. Všechny vedly ke stejnému výsledku, k dítěti, kterému chybí nejdůležitější jistota života.
Na začátku šedesátých let Matějček sledoval 666 dětí ve věku od sedmi do patnácti let, které vyrůstaly v kolektivní výchově. Byly mezi nimi děti z dětských domovů i děti, které prošly ústavní péčí od kojeneckého věku. Velká většina z nich se ve škole učila špatně, přestože v inteligenčních testech dosahovala průměrných a mnohdy i nadprůměrných výsledků. Nechyběl jim rozum, ale zázemí, které se nedá vyjádřit v číslech.
Svá zjištění oba badatelé shrnuli v knize Psychická deprivace v dětství, která vyšla v roce 1963 a vzbudila značný ohlas i v odborných kruzích. Popsali v ní, jak se citové strádání projevuje. Děti vystavené dlouhému pobytu v kolektivních zařízeních, od kojeneckých ústavů přes dětské domovy až po celotýdenní i celodenní jesle, byly citově ploché nebo nevyrovnané, úzkostné, nedůvěřivé a nejisté. Když netrávily dost času s jedním člověkem, který by na ně soustředil pozornost a dal jim pocit ochrany a bezpečí, vznikala v nich zranění, která už se nikdy úplně nezahojila.
Děti bez lásky rozvířily debatu o jeslích
Odborná kniha by možná zůstala jen v knihovnách univerzit, kdyby ve stejném roce nevznikl film. Režisér Kurt Goldberger natočil v roce 1963 dokument Děti bez lásky, na kterém spolupracoval právě s Matějčkem. Spolu se Svatoplukem Malým objel desítky kojeneckých ústavů, jeslí a mateřských škol a mluvil s lékaři, ošetřovatelkami, rodiči i vychovateli. Točili kontaktní kamerou, bez aranžování a rekonstrukcí, které byly do té doby v dokumentu běžné.
Snímek přinesl divákům pohled, jaký do té doby neznali. Kamera zabírala sály s řadami postýlek a děti, které se dožadovaly pozornosti jediné sestry a nemohly se jí nabažit. Vedle nich stály záběry dětí z milujících rodin a rozdíl byl zdrcující. Goldberger otevřel téma, které režim pokládal za nedotknutelné, vždyť jesle a ústavy vydával za jeden ze svých výdobytků. Sám přitom patřil k nejvýraznějším tvůrcům českého vědeckého a populárně vědeckého filmu padesátých a šedesátých let a jeho snímek zapadl do širší vlny dokumentů, které tehdy začaly otevřeně zkoumat skutečný život ve společnosti. Rozruch, který Děti bez lásky vyvolaly, ovšem dalece překročil hranice žánru. Při debatách o strádání dětí, které vyrůstaly v dětských domovech, se k němu odborníci vracejí dodnes.
Když se stát zalekl vlastních jeslí
Šedesátá léta přinesla vystřízlivění. Odborníci už měli k dispozici data o dopadech kolektivní péče na nejmenší děti a varovali před umisťováním kojenců do celodenních jeslí. K tomu se přidala čísla, která režim znepokojovala možná ještě víc. Porodnost povážlivě klesala. Zatímco v roce 1956 připadaly na jednu ženu v průměru tři děti, o deset let později to bylo 2,3 dítěte a v českých zemích dokonce jen 2,01. Ve společnosti sílil pocit, že se to s emancipací v padesátých letech přehnalo, a stále víc hlasů volalo po návratu k tradičnímu rozdělení rolí v rodině.
Stát reagoval postupnými ústupky. Mateřská dovolená se prodloužila na 22 týdnů, matky dostávaly do jednoho roku dítěte finanční příspěvek a od roku 1964 měl zaměstnavatel povinnost držet ženě pracovní místo po celý rok. Postupně se také zkracovala týdenní pracovní doba, ze 48 hodin klesla přes několik mezistupňů až na 40 hodin, které platí dodnes. Diskuse, kterou spustil film spolu s Matějčkovými výzkumy, se tak promítla přímo do zákonů. Týdenní jesle postupně mizely a péče o nejmladší se vracela do rodin.
Vývoj se nakonec přehoupl do opačného extrému. Během normalizace se Československo stalo zemí s jednou z nejdelších rodičovských dovolených na světě, jenže spolu s tím se proměnilo i to, co se od žen čekalo. Míst v jeslích a školkách zůstávalo málo a s pomocí státu už matky počítat nemohly. Odborná debata se během let přiklonila k přesvědčení, že úlohou ženy je především být matkou, a péče o malé děti tak ležela hlavně na nich. Matka, která nezvládala vše sama, se najednou musela obávat, že svému dítěti ubližuje. Z poznatku, který měl původně dětem pomoci, se stalo další břemeno na ženských bedrech.
Zdeněk Matějček zůstal dětem bez rodinného zázemí věrný po celý zbytek života. Pracoval na rozvoji náhradní rodinné péče, stál u zrodu prvních SOS dětských vesniček a přičinil se o zlepšení poměrů v ústavech po celé zemi. Zemřel v roce 2004 a pojem psychické deprivace, který spolu s Langmeierem kdysi zavedl, patří k české psychologii dodnes. Stejně jako poznání, ke kterému došel mezi postýlkami týdenních jeslí. Malé dítě potřebuje jednoho blízkého člověka, který mu věnuje pozornost a dá mu pocit bezpečí, a žádné sebelépe vybavené zařízení mu ho nenahradí.
