Vladimír Remek 48 let po letu do vesmíru: Co dnes dělá exkomunista, první kosmonaut východního bloku

Odpoledne 2. března 1978 stála na kosmodromu Bajkonur raketa Sojuz 28 připravená ke startu. V kabině seděli dva muži, sovětský velitel Alexej Gubarev a vedle něj devětadvacetiletý Vladimír Remek. Technici dokončili svou práci a jeden po druhém opustili rampu. Remek si byl vědom osudů těch, kteří se z podobných cest nevrátili, přesto už za několik okamžiků pod posádkou zabraly motory. Stal se tak prvním Čechoslovákem, který spatřil Zemi z vesmíru. Navíc byl vůbec prvním člověkem, kterého do kosmu vyslala jiný stát než Sovětský svaz nebo Spojené státy. Československo se tím zařadilo do historie světového kosmického výzkumu jako teprve třetí země v pořadí.

Vyrůstal v Českých Budějovicích v rodině vojenského pilota a o své profesní dráze měl jasno od dětství. Jeho otec Jozef byl slovenský generál letectva a matka Češka. Právě tento původ se při výběru prvního kosmonauta ukázal jako zásadní výhoda. Vladimír Remek díky němu ideálně splňoval politický požadavek, aby mise symbolizovala jednotu obou národů ve společném státě.

Zájem o kosmonautiku se u něj naplno projevil v dospívání. Během studií na střední škole v Čáslavi docházel v letech 1962 až 1964 na brněnskou hvězdárnu na Kraví hoře a tam získal první hlubší znalosti o astronomii. Po maturitě v roce 1966 zamířil na letecké učiliště v Košicích. Profesní dráhu zahájil roku 1970 jako poručík u 1. stíhacího leteckého pluku, kde pilotoval stroje MiG-21.

Od roku 1972 do roku 1976 studoval na Gagarinově vojenské letecké akademii v Moninu u Moskvy a právě tam navázal kontakty a získal důvěru sovětského leteckého velení, která ho o pár let později přivedla do programu Interkosmos. Ten byl sovětskou iniciativou umožňující pilotům ze spojeneckých zemí východního bloku absolvovat let do vesmíru po boku sovětských kosmonautů.

V roce 1976 vojenští lékaři povolali na prohlídky osmdesát pilotů. Hustým sítem lékařských prohlídek prošli čtyři, Remek byl jedním z nich. Tito čtyři pak tvořili dvě posádky: hlavní vedl Remek se sovětským kosmonautem Alexejem Gubarevem, záložní Oldřich Pelčák s Nikolajem Rukavišnikovem. Po mnohaměsíčním výcviku obou posádek rozhodla Praha jen několik dní před startem a výsledek byl jednoznačný. Poletí Remek.

Loď Sojuz 28 měla původně odstartovat 25. února 1978, na výročí komunistického převratu z roku 1948. Kvůli technickým závadám se start posunul a loď odstartovala 2. března 1978 z Bajkonuru v kazašské stepi.

„Nebál jsem se o svůj život, ale samozřejmě mi šlo něco hlavou – i to, že před námi byli lidé, kteří zahynuli. Předstartovní horečka ale nemůže přerůst ve strach, který by vám bránil ve vykonávání smysluplné činnosti, pro kterou jsem byl určen,“ vzpomínal pro ČTK.

Vladimír Remek později vzpomínal, že největší nápor na psychiku nepředstavovalo přetížení při stoupání ani nebezpečný návrat atmosférou. Nejsilněji ho zasáhly okamžiky přímo v kabině těsně před odletem, kdy už s velitelem Alexejem Gubarevem dokončili všechny technické úkoly a zbývalo jen ležet v křesle a čekat na zážeh. „Lidově řečeno nemáte do čeho píchnout. Pak člověka napadají různé myšlenky. Ale jak se odstartuje, opadne to.“

Za necelých devět minut se Sojuz 28 dostal na oběžnou dráhu. „Celou dobu, zhruba devět minut, vás tlačí přetížení různou silou do sedačky. Najednou utnete motor a subjektivně vnímáte, že vás to vrhne proti palubní desce. Když jsme byli v beztížném stavu, tak jsem to vyhodnotil tak, že teď jsem kosmonaut – dostali jsme se do stavu, že i kdybychom spadli na zem, tak jsem tam byl,“ řekl pro CNN Prima NEWS. Tím myslel, že samotné dosažení oběžné dráhy pro něj znamenalo stát se kosmonautem, i kdyby se loď ihned vrátila zpět. Gubarev ho vzápětí okřikl a řekl mu, ať s jásotem počká, dokud se nenapojí na stanici Saljut 6.

Napojení lodi na orbitální stanici proběhlo o den později za ztížených podmínek, řídicí středisko totiž změnilo plán na poslední chvíli a posádka musela manévrovat v jiných světelných poměrech, než na jaké se cvičila. Přesto se dvě vesmírné lodě spojily s přesností na tři a půl centimetru.

Hlavním cílem mise bylo spojení se sovětskou orbitální stanicí Saljut 6. Ta se v té době nacházela na oběžné dráze ve výšce několika set kilometrů a její posádku tvořili kosmonauti Jurij Romaněnko a Georgij Grečko. Oba muži tam pracovali již dva a půl měsíce a pozemní kontrola měla zprávy o tom, že trpí bolestmi zubů. Vladimír Remek a Alexej Gubarev proto ještě před odletem z Bajkonuru absolvovali rychlokurz zubařství. Měli být připraveni ošetřit své kolegy přímo v beztížném stavu.

Když se po úspěšném spojení Gubarev zeptal na bolavé zuby a zmínil vrtačku, Grečko se zajímal o délku jejich lékařské přípravy. Jakmile uslyšel, že výcvik trval pouhých deset dní, raději se rozhodl bolest zubů přetrpět. Remek si s sebou vezl figurku dobrého vojáka Švejka. Původně ji hodlal přivézt zpátky na Zem, ale Romaněnko byl vášnivým milovníkem Haškovy klasiky a mluvil o Švejkovi s takovým nadšením, že mu Remek figurku nakonec přímo na palubě věnoval. Ta pak na oběžné dráze pobývala déle než sám Remek a dnes stojí na poličce v bytě rodiny Romaněnkových. Jako suvenýr si kosmonaut odvezl jen sovětské mechanické hodinky Strela, které mu po letu mohli ponechat.

Vedle těchto lidských příhod se na palubě Saljutu 6 odehrávala také vědecká práce. Remek se podílel na experimentech připravených československými vědci a zkoumal účinky beztíže na lidský organismus. Po osmi dnech na oběžné dráze přišel čas na návrat. „Vlet do hustých vrstev atmosféry při přistání mne zaskočil. Naprosto jsem nečekal tak silné vibrace přistávacího modulu – bylo to, jako kdyby byla kabina tažena po železničních pražcích.“ Ve vesmíru strávil celkem sedm dní, 22 hodin a 17 minut a byl 87. člověkem, který se tam podíval. Před ním se do vesmíru podívalo 43 sovětských kosmonautů a 43 amerických astronautů.

Po návratu na Zem čekalo Vladimíra Remka okázalé přijetí. Absolvoval nekonečné návštěvy továren, slavnostní recepce a oficiální setkání s generálním tajemníkem KSČ Gustávem Husákem na Pražském hradě. Jako uznání za úspěšnou misi obdržel spolu s Alexejem Gubarevem titul Hrdina Sovětského svazu. Celá mise však měla od počátku silný politický podtext a sloužila jako manifestace tehdejšího přátelství a spolupráce se Sovětským svazem. Mnozí tehdy let vnímali jako snahu o symbolické usmíření po srpnové invazi z roku 1968. Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy stále zůstávala v živé paměti a společný let do vesmíru měl světu i domácí veřejnosti ukázat, že vzájemné vztahy jsou v naprostém pořádku. Kosmický program se tak stal nástrojem propagandy, který měl překrýt následky dřívější agrese.

Politické úvahy provázely misi od samého začátku. Druhý kandidát v záloze Oldřich Pelčák později v rozhovoru otevřeně vysvětlil, proč Československo dostalo přednost před východním Německem. Podle něj „by to byl pěkný bordel, kdyby dřív letěli Němci, kteří prohráli válku!“

Vladimír Remek propagandistický rozměr letu nikdy nepopíral, ale svůj profesionální výkon si vždy hájil. S odstupem času vzpomínal, že si jen splnil svůj klukovský sen. „Nikdy jsem nebyl Superman, který kráčí přes spáleniště a krvavé řeky. Člověk trochu musí pochybovat, aby ho to hnalo k výkonu,“ řekl v jednom z pozdějších rozhovorů.

Remek sice letěl jako kosmonaut, ale v kabině neměl právo samostatně ovládat loď, to bylo výhradně v rukou sovětského velitele Gubareva. Kolovala proto celá řada vtipů o Čechoslováku, který se do vesmíru podíval, ale na nic nesáhl. Remek to sám komentoval s humorem a říkal, že Gubarev by mu srazil ruce z ovládacích prvků, kdyby se k nim bez dovolení přiblížil.

Slavné přivítání rychle vystřídala armádní rutina. Remek prošel řadou velitelských funkcí, v roce 1988 absolvoval Vorošilovovu akademii sovětského vojenského letectva a ujal se funkce zástupce velitele divize protivzdušné obrany na Moravě.

Sametová revoluce jeho kariéru zlomila. Komunistická minulost se stala zátěží a z velitelské funkce byl přesunut do role ředitele Muzea letectví a kosmonautiky v Praze-Kbelích, navenek čestný post, fakticky úkrok stranou. V roce 1995 armádu opustil v hodnosti plukovníka.

Místo odchodu do ústraní se vydal tam, kde se pohyboval léta a kde měl přátele. V Rusku zastupoval českou zbrojovku ČZ a ke konci devadesátých let přešel na české velvyslanectví v Moskvě jako obchodní rada. V roce 2001 přežil pád vojenského vrtulníku při služební cestě, ve kterém seděl vedle amerického astronauta Eugena Cernana. Oba vyvázli bez závažných zranění.

Vojenskou a diplomatickou kariéru později vystřídala politika. V roce 2004 Vladimír Remek kandidoval do Evropského parlamentu za KSČM a do Bruselu nastoupil v červenci téhož roku jako druhý zvolený zástupce na kandidátce. Svůj mandát obhájil i v roce 2009 a v evropských strukturách působil celkem přes devět let až do konce roku 2013.

V Evropském parlamentu Vladimír Remek konečně propojil kosmonautiku s politikou. Jako aktivní zastánce vesmírného programu Unie prosazoval zejména navigační systém Galileo. Varoval, že průtahy při jeho budování otevírají prostor pro konkurenční čínský systém BeiDou. Výrazně se podílel na tom, aby sídlo agentury pro správu systému Galileo získala Praha, a podporoval také vstup České republiky do Evropské kosmické agentury. „Za těch sedm let jsem už několikrát dostal otázku, co je těžší – jestli letět do vesmíru, nebo prosazovat vesmírnou politiku. Řekl bych, že to druhé, protože ani u nás někteří politici nechápou, že nejde jen o ‚nějaké létání na oběžnou dráhu‘, ale že se jedná o důležité ekonomické i strategické odvětví,“ řekl pro magazín 100+1.

Při třicátém výročí jeho mise mu francouzský astronaut Jean-François Clervoy v Bruselu složil nečekanou poklonu. Prohlásil tehdy, že teprve Remkův start ho definitivně přesvědčil o začátku éry mezinárodních posádek. Pro Vladimíra Remka znamenalo takové uznání od kolegy z oboru mnohem víc než jakékoliv oficiální vyznamenání nebo formální pocta.

V prosinci 2012 rezignoval na post českého velvyslance v Rusku Petr Kolář a prezident Miloš Zeman se rozhodl pro jmenování Vladimíra Remka. Tehdejší ministr zahraničí Karel Schwarzenberg se proti tomu jmenování otevřeně postavil. V Remkově osobě se totiž střetávala jeho komunistická minulost i úzké vazby na Moskvu se Zemanovou tehdejší zahraniční politikou.

Funkce se oficiálně ujal v lednu 2014 a jeho působení se téměř okamžitě krylo s prudkým zhoršením česko-ruských vztahů po anexi Krymu. Česká republika se tehdy přidala k evropskému odsouzení ruského postupu, což pro velvyslance s takovou historií znamenalo diplomaticky velmi složité období. Remek se k tehdejší situaci veřejně příliš nevyjadřoval a svou misi v Moskvě ukončil po čtyřech letech. V lednu 2018 předal úřad Vladimíru Pivoňkovi a definitivně odešel do důchodu.

Vladimíru Remkovi je dnes sedmdesát sedm let. Je podruhé ženatý, z prvního manželství má dceru Annu. Se svou druhou manželkou Janou vychoval dceru Janu. Kdykoliv se blíží výročí jeho historického letu, vrací se k němu i zájem veřejnosti. Vladimír Remek tato pozvání stále přijímá a ochotně se o své zážitky dělí. Pravidelně přednáší, poskytuje rozhovory a dodnes vystupuje jako živá paměť československé kosmonautiky.

O svém letu nikdy nepřestal vyprávět. Nejvíce ho fascinoval pohled na planetu jako na jeden celek bez hranic nakreslených na mapách. „Z mého pohledu je stav beztíže fantastická věc. Člověku dává pocit naprosté svobody. Je to unikátní zkušenost i proto, že ho v pozemských podmínkách nelze dlouhodobě napodobit,“ uvedl v rozhovoru pro časopis 100+1.

Jako připomínka jeho mise nese od září 1978 jméno asteroid 2552 Remek, který objevil astronom Antonín Mrkos. U pražské stanice metra Háje, která se do roku 1990 jmenovala Kosmonautů, dodnes stojí sousoší Vladimíra Remka a Alexeje Gubareva od sochaře Jana Bartoše.

K těmto poctám přibyl po roce 2004 ještě jeden významný titul. Jako jediný český kosmonaut je Vladimír Remek považován za prvního občana Evropské unie ve vesmíru. Toto prvenství mu oficiálně přisoudila Evropská kosmická agentura ESA poté, co Česká republika vstoupila do Unie. Žádná jiná současná členská země totiž svého občana na oběžnou dráhu dříve nevyslala.

Česká republika na dalšího vlastního kosmonauta stále čeká a Vladimír Remek tak zůstává jedinou postavou domácí historie v tomto oboru. Zájem mladých lidí o vesmír ho však viditelně těší a dlouhodobě podporuje vzdělávací projekt Expedice Mars. Ten zapojuje středoškoláky do simulovaných kosmických misí a pomáhá rozvíjet jejich technické nadání. Zápal, se kterým o kosmonautice mluví, se u něj za uplynulá desetiletí nijak nezměnil.

Zdroje: en.wikipedia.org, ct24.ceskatelevize.cz, cnn.iprima.cz, seznamzpravy.cz, dvojka.rozhlas.cz, stoplusjednicka.cz