Modelka Evelyn Nesbit: Od 16 let se jí v posteli střídali starší muži, obsese skončila vraždou

Evelyn Nesbit měla tvář, kterou si pamatovala celá Amerika. Objevovala se všude, na obálkách časopisů, v reklamách, na uměleckých plátnech. Byla obdivovaná, inspirativní, pro mnohé téměř nedotknutelná. Jenže za úsměvem, který si každý pamatoval, se skrývala temnota. Ovládání, ponižování a nakonec vražda, která šokovala veřejnost.

Florence Evelyn Nesbit přišla na svět na Boží hod 1884 v malém městečku v Pensylvánii. Štěstí jí ale dlouho nevydrželo. Když jí bylo deset, zemřel jí otec, právník, který rodinu živil. Matka zůstala sama se dvěma dětmi a bez jediného dolaru.

Přestěhovali se do Filadelfie, kde čtrnáctiletá Evelyn našla práci v obchodním domě. Dřela dvanáct hodin denně za pár centů. Osud jí ale připravil zvrat. Jedna umělkyně si jí všimla a oslovila ji. Pět hodin pózování za jeden dolar. To byla pro chudou rodinu malá výhra v loterii.

„Když jsem viděla, že jako modelka umělců mohu vydělat více peněz než v obchodě, nedala jsem matce pokoj, dokud mi nedovolila pózovat pro živobytí,“ vzpomínala později Evelyn.

V roce 1900 se Evelyn s matkou přestěhovala do New Yorku. Tady na ni čekaly skutečně velké peníze. Stala se oblíbenou modelkou u fotografů i malířů. Charles Dana Gibson, nejslavnější umělec té doby, z ní udělal svou „Gibson Girl“ - ideál americké krásy. Její tvář zdobila prestižní časopisy jako Vanity Fair nebo Cosmopolitan. Za půldenní focení inkasovala pět dolarů, za celý den deset, podle dnešních měřítek by to byly stovky dolarů.

„Práce byla docela v pohodě. Pozice nebyly nic strašného. Většinou chtěli jen mou hlavu. Malovali mě třeba jako malou východňačku v tureckém kostýmu, všechno plné barev, s řetězy a náramky z nefritových korálů na krku a rukách,“ říkala Evelyn o pózování.

V červenci 1901 zkusila štěstí na jevišti. Dostala se do sboru slavného muzikálu Florodora v Casino Theatre. Herečky ji přezdívaly „Flossie the Fuss“, to se jí ale vůbec nezamlouvalo. Proto si začala říkat Evelyn Nesbit. V muzikálu The Wild Rose už hrála cikánku Vashti. Noviny o ní psaly jako o nové hvězdě divadla.

Do Evelynina života vstoupil muž, který všechno změnil. Jmenoval se Stanford White a byl to uznávaný architekt, který navrhl řadu slavných budov v New Yorku. Byl mu šestačtyřicet, měl ženu a syna. A měl slabost pro mladé dívky.

Nejdřív to vypadalo nevinně. Pozval Evelyn na oběd do svého luxusního bytu vedle hračkářství FAO Schwarz. Ukázal jí pokoj s obrovskou červenou sametovou houpačkou. Choval se jako otec, kterého neměla. Kupoval jí dárky, platil bydlení, staral se o její rodinu.

„Vykonával téměř otcovský dohled nad tím, co jsem jedla. Všichni o něm mluvili tak dobře a byl génius ve svém umění,“ důvěřovala mu Evelyn.

White přesvědčil Evelyninu matku, aby odjela navštívit příbuzné v Pensylvánii, a ujišťoval ji, že bude na dceru dohlížet. Jakmile matka odjela, pozval Evelyn na „večírek“ do svého bytu, kde byla jediným hostem.

„Dal mi šampaňské, které bylo hořké a divně chutnalo. Když jsem se probudila, všechny mé šaty byly stažené. Viděla jsem krev na prostěradlech,“ popsala tu hrůznou noc.

Probudila se nahá v posteli vedle rovněž nahého Whitea. Bylo jí šestnáct. Nestačila pochopit, co se stalo. White ji předtím omámil a znásilnil. Navzdory tomuto útoku se White stal jejím pravidelným milencem a blízkým společníkem na další rok.

Evelyn mezitím randila s hercem Johnem Barrymorem a dalšími muži. Ale do jejího života vstoupil někdo mnohem nebezpečnější. Harry Kendall Thaw. Dědic železniční říše za čtyřicet milionů dolarů. Thaw trpěl duševními poruchami už od dětství. Stanford White mu byl trnem v oku už roky předtím, než Evelyn vůbec poznal. Thaw si namlouval, že mu slavný architekt schválně zavírá dveře do nejlepší newyorské společnosti.

Thaw si při prvním setkání říkal „Mr. Munroe“. Evelyn dlouho netušila, kdo vlastně je. Nosil jí květiny, kupoval drahé dárky, dokonce jí pořídil piano. Peněz měl dostatek, na to si nemohl stěžovat. Horší bylo něco jiného. Thaw byl nebezpečný psychopat.

V roce 1903 Evelyn onemocněla a musela na operaci. Thaw jí navrhl, že by se měla zotavovat v Evropě. Matku přemluvil, aby s nimi jela. Tvářil se jako starostlivý nápadník, ale chystal past. V Paříži začal tlačit na Evelyn, ať si ho vezme. Ona nechtěla. Thaw se nedal a otravoval ji pořád dokola. Nakonec mu řekla, co se stalo s Whitem. Thaw se rozzuřil, ale paradoxně ji začal chtít ještě víc.

Matku poslal domů a Evelyn odvezl do Rakouska na pustý hrad Katzenstein. Tady ukázal, jaký doopravdy je. Zavřel ji do pokoje a celé dva týdny ji týral. Bil, znásilňoval, dělal si s ní co chtěl.

„Jeho oči byly plné vzteku a ruce svíraly surový bič,“ vypovídala později Evelyn u soudu. „Chytil mě, strkal mi prsty do úst a chtěl mě uškrtit. Pak mě bez důvodu začal bít bičem, tak silně, že mi rozřezal kůži a udělal modřiny.“

Po návratu do New Yorku se Evelyn svěřila přátelům se svým trápením. Dozvěděla se od nich i nepříjemné věci o Thawovi, o jeho sklonech k návykovým látkám a podivném chování. Několik mužů jí bez obalu řeklo, že Thaw bere morfium a že je duševně narušený.

Evelyn si uvědomovala, že její vztah s Whitem už poškodil její pověst. Kdyby se o jejich minulosti dozvěděla širší veřejnost, žádný vážený muž by si ji nikdy nevzal. Touha uniknout z chudoby, která její rodinu sužovala celé roky, v ní narůstala.

Thaw ve svých námluvách nepolevoval. Slíbil jí, že po svatbě povede život benediktýnského mnicha. Se zvláštním smyslem pro spravedlnost a předstíranou štědrostí jí opakovaně ujišťoval, že jí odpouští minulost s Whitem. Evelyn nakonec souhlasila, že si ho vezme.

Vzali se 4. dubna 1905. V novinách se objevily titulky, že nová paní Thawová je teď „Paní milionů“. Ve skutečnosti si ale koupila jen zlatou klec.

Po svatbě se Thaw choval ještě hůř. V noci Evelyn budil a pořád po ní chtěl, aby mu vyprávěla, co dělala s Whitem. Najal si dokonce detektivy, kteří Whitea sledovali na každém kroku. Psal dopisy různým spolkům, které bojovaly za mravnost, a snažil se Whitea očernit.

Thaw si začal namlouvat, že White proti němu najal nějaký gang a chce ho zabít. Byl to nesmysl. White si z Thawa nic nedělal. Považoval ho za hlupáka a říkal mu „pennsylvánský mops“ kvůli jeho dětinským rysům.

25. června 1906 přijeli Thaw a Evelyn do New Yorku. Večer šli na premiéru muzikálu ve střešním divadle Madison Square Garden, které navrhl Stanford White. Před představením se zastavili na večeři. Náhodou tam potkali Whitea. Thaw měl přes smoking černý kabát, přestože bylo horko. Evelyn tomu nevěnovala pozornost.

Kolem jedenácté večer, během závěru představení, si White sedl ke svému stolu. Thaw vstal, přešel k němu a třikrát vystřelil. Jednou do hlavy, dvakrát do zad. White se sesul na podlahu.

„Bylo slyšet hlasitou ránu! Druhou! Třetí! Stanford White se pomalu sesunul v křesle a groteskně sklouzl na podlahu!“ popsala Evelyn tu hrůznou chvíli.

Thaw křičel na vyděšený dav: „Udělal jsem to, protože mi zničil ženu! Měl to zasloužené!“

Následoval nejslavnější soud v americké historii. „Proces století“, jak ho nazvaly noviny. Evelyn se stala hlavní svědkyní. Poprvé v dějinách amerického soudnictví byla porota izolována kvůli mediálnímu tlaku.

Evelyn musela před soudem vyprávět intimní detaily. O znásilnění, o mučení, o všem. První proces skončil nerozhodně. Druhý proces v roce 1908 poslal Thawa do blázince a soud ho uznal za nepříčetného.

V roce 1910 Evelyn porodila syna Russella. Říkala, že ho počala s Thawem během návštěvy v blázinci. Thaw ale odmítal, že by byl otcem. Roku 1915 se konečně rozvedla. Vzala si tanečníka Jacka Clifforda, ale ani s ním to nevydrželo. Clifford ji v roce 1918 opustil. Evelyn tak zůstala sama s malým synem.

Slávy bylo konec. Evelyn se živila, jak mohla. Hrála v klubech, kabarefech, všude, kde ji vzali. Neustálý stres a bída ji donutily sáhnout po alkoholu a morfiinu. Peníze se jí mizely před očima, závislost ji stahovala stále hlouběji.

Na Silvestra 1925 už nevydržela tlak a chtěla skoncovat se životem, proto vypila dezinfekci. Přežila, ale pád pokračoval. Ve třicátých letech už dělala striptýz a burleskní show. Roku 1939, v pětapadesáti, se smutně svěřila novinářovi: „Přála bych si být striptérka. Nemusela bych se obtěžovat s tolika šaty.“

Po Thawově smrti v roce 1947 se Evelyn přestěhovala za synem do Kalifornie. Usadila se v Los Angeles a začala znova. Učila se sochařství, následně učila keramiku na umělecké škole.

„Teď, když jsem Russella dobře vychovala, už si nemyslím, že můj život byl k ničemu,“ napsala ve svých pamětech.

Zemřela 17. ledna 1967 v domově důchodců v Santa Monice. Bylo jí dvaaosmdesát let. Z nejkrásnější ženy Ameriky se stala zapomenutá stařenka. Její příběh ale přežil a stal se předmětem knih, filmů, legend.

Evelyn Nesbit zůstává symbolem času, kdy krása mohla být požehnáním i prokletím zároveň. Byla obětí mužů, kteří ji chtěli vlastnit. A třeba i trochu manipulátorkou, která dokázala přežít v brutálním světě. Každopádně ženou, jejíž život změnila jedna vražda na střešní terase divadla.

Zdroje: www.youtube.com, stoplusjednicka.cz, en.wikipedia.org, allthatsinteresting.com