Článek
Krupiéři z nočních kasin sledují zblízka, jak lidé během jediného večera prohrávají miliony i sebeovládání. Důvěrně tento svět zná i Jana, která za hracími stoly stojí téměř dvacet let. Do Prahy přišla po maturitě ze slovenské Čadce a u kasinových stolů zůstala celé roky. „Nestěžuju si, práce mě baví.“ Nejvíc ji na této práci drží adrenalin a rychlost, s jakou u stolu utíká čas. „Někdy je to tak dramatické, že vůbec nevím, jak dvacet minut u stolu uteklo. Po dvaceti minutách střídáme stoly a krupiéři rotují. Je to dobré pro hráče i krupiéry.“
Krupiéři se řemeslu učí týdny pod dohledem
Jana se základním dovednostem učila zhruba 160 hodin pod dohledem zkušeného krupiéra, teprve pak směla poprvé roztočit kuličku před skutečnými hráči. Zácvikem prošla v Praze a nejraději ze všech her má ruletu. „Ruleta je pro mě nejzábavnější. Hodně a rychle počítání, a zároveň práce se žetony, aby zůstaly pod kontrolou. Chce to pravidelný trénink.“ Mzda krupiérů se liší podnik od podniku a pohybuje se zhruba mezi dvaceti a čtyřiceti tisíci korunami. K tomu se přidávají odměny od hráčů. „V kasinech se dávají spropitné. Od klientů, kteří vyhráli větší sumu, může být štědré. Spolu s výkonnostními bonusy tvoří dýško pohyblivou složku mzdy, její většina je fixní.“
Trému z velkých večerů znají krupiéři po celém světě. Jeden z nich zahraničnímu magazínu vyprávěl, jak se v roce 2009 pět měsíců připravoval na slavnostní otevření kasina v Bukurešti, a přesto mu kulička dvakrát vyletěla z rulety. Napotřetí přistála ve sklenici whisky jednoho z hostů a potřísnila mu smoking. Polovina sálu se v tu chvíli dívala jen na něj a měsíce příprav mu v nejdůležitější večer nebyly nic platné.
K řemeslu patří také trpělivost s pověrami hráčů, kteří si ke stolu nosí nejrůznější rituály pro štěstí. Jeden muž házel při každém roztočení kola sůl do popelníku, aby zahnal zlé duchy. Servírka z bukurešťského kasina zase směla přinést bohatému hráči jídlo teprve ve chvíli, kdy se kolo přestalo točit, jinak by mu podle jeho slov přinesla smůlu.
Miliony dolarů mizí během jediné noci
Největší peníze se točí v saloncích pro nejbohatší klientelu. Krupiér ze známého lasvegaského podniku zažívá několikrát do týdne hosty, kteří za večer vyhrají nebo prohrají přes milion dolarů. Nejvíc mu v paměti utkvěl muž, který prohrál devět milionů dolarů za jedinou noc. S takovou ztrátou přitom předem počítal, jednoduše ji měl v rozpočtu své cesty.
Na podobnou částku se za jediný den dostal i host z Malajsie, na kterého vzpomíná krupiér obsluhující výhradně soukromé salonky pro mezinárodní klientelu. Muž hrál v salonku propojeném přímo se svým apartmá. Ke stolu přišel rovnou z postele v pyžamu. Vypil šálek ženšenového čaje, vsadil půl milionu dolarů a vzápětí je prohrál. Stejně dopadlo i dalších šest set tisíc. Onoho dne skončil se ztrátou kolem devíti milionů dolarů a nazítří prohrál dalších deset milionů. Pak podle krupiéra jejich kasino nadobro opustil.
Vedle mužů, pro které jsou miliony předem naplánovaným výdajem, však ke stolům usedají i lidé, které jediná noc dokáže zničit. Krupiér z britského kasina obsluhoval ženu, která mezi boháče rozhodně nepatřila, přesto si vyžádala soukromý stůl na blackjack. „Rozdával jsem jí asi pětačtyřicet minut a díval se, jak prohrává čtrnáct tisíc liber. V slzách se mě ptala, jak jí to můžu dělat. Jenže já hru nijak neovlivním. Nemohl jsem jí říct, ať přestane, ani ji povzbudit, ať pokračuje. Všechno bylo jen na ní.“
Stále vyšší prohry zažívá u svých klientů i takzvaný hostitel, zaměstnanec, který se v Las Vegas stará o pohodlí a přání nejbohatších hráčů. „Moje největší klientka jezdí třikrát nebo čtyřikrát do roka, poslední dobou častěji, protože hodně prohrává. Dřív pokaždé začínala prohrou sto až sto padesát tisíc dolarů. Teď ta částka stoupá.“
Vztek a vyhrožování patří ke každé směně
Peníze dokážou proměnit člověka během jediné karty. Krupiéři tuto proměnu vídají každou noc, do nejmenších detailů ji však zná hostitel z Las Vegas. „Vidíte někoho, jak se usmívá, směje se a dává krupiérům spropitné, protože je šest tisíc dolarů v plusu. Pak prohraje jedinou hru a najednou mlátí do stolu. Jedna karta dokáže úplně změnit, jak se člověk chová.“ Tentýž muž zažil i mnohem horší chvíle. „Viděl jsem záchvaty vzteku, házení věcí, křik. Jeden zákazník mi vyhrožoval vraždou. Krupiérů je mi ale líto, ti u toho musí sedět a všechno snášet.“
Někdy hráči obracejí svůj vztek proti bezpečnostním kamerám u stropu. Muž, který během večera prohrál 56 tisíc dolarů, se zničehonic pustil do křiku směrem k objektivům, nadával ostraze a tvrdil, že v kuličkách jsou magnety a celá hra je zmanipulovaná fraška. Celý večer přitom pil jen nealkoholické nápoje, opilostí se tedy jeho výbuch vysvětlit nedal.
Nejtěžší chvíle ovšem u hracích stolů nezpůsobují rozzuření boháči, ale hráči, kteří tam nechávají peníze na živobytí. Bývalý krupiér vzpomíná na sympatického hráče, kterému v duchu fandil. Muž u blackjacku prohrával kolem dvou tisíc dolarů a štědře dával spropitné. Po jedné velké prohře zařval tak zoufale, že ho muselo slyšet celé kasino. V jeho hlase bylo znát, že takovou ztrátu si nemůže dovolit. Přesto zamířil rovnou k bankomatu pro další peníze.
Mezi vyprávěními zaměstnanců kasin se traduje i vzpomínka na stálého hosta, který u stolů přišel úplně o všechno a neměl ani na letenku domů. Manželka se s ním kvůli hraní rozváděla a on vyhrožoval, že skočí ze střechy hotelu. Kasino mu nakonec letenku koupilo samo a on odletěl domů.
Obtěžování patří k odvrácené straně profese
Nemravné chování, od obnažování po nevítané dotyky, zažívají za hracími stoly muži i ženy. Jeden krupiér mezi historkami, které kolují napříč oborem, vzpomíná na movitou hráčku baccaratu, která si přála výhradně mladé krupiéry a pro štěstí se před nimi obnažovala. Byl jedním z mála v podniku, kdo její představě odpovídal, a tak jí deset nocí po sobě rozdával karty. Erotika ostatně ke světu kasin patří i mimo hrací stoly. Ženy nabízející placený sex se podle hostitele z Las Vegas pohybují hlavně u automatů a některé z nich patří i mezi jeho nejlepší klientky.
Nejtvrdší zkušenost popsala mladá krupiérka z nelegálních nizozemských heren. Při studiu si v nich přivydělávala stejně jako řada dalších studentů. Karty rozdávala v prostorech všeho druhu, od přestavěného skladiště až po střešní byty, kde hosty čekal kaviár a společnice na zavolání. Směny trvaly od půl osmé večer do půl dvanácté následujícího dopoledne a vynesly jí v průměru 250 až 450 liber, k tomu ještě spropitné. Slušný výdělek vykupovala prací v prostředí, kde se obtěžování bralo jako běžná součást večera. „Nejhorší na mé práci je, že mě zákazníci občas obtěžují, a když to nahlásím, pošlou pryč mě. Pro majitele má zákazník vždycky pravdu.“ Jednoho večera zašel host mnohem dál. „Byl tam jeden muž, pasák, který byl celý večer hlasitý, a najednou mě začal osahávat. Řekla jsem mu, ať dá ty pracky pryč. Nejenže mě vyhodili, ale majitel ještě zavolal dalšímu majiteli kasina, pro kterého jsem občas pracovala, ať si rozmyslí, jestli mě bude najímat, protože prý nejsem dost přátelská.“
Jana, pražská krupiérka, která ke stolům nastoupila po maturitě před téměř dvaceti lety, za tu dobu poznala, jak to v kasinu doopravdy chodí. „V kasinu nikdo nezbohatne, ale hlavně ať se kulička volně točí.“ Ruleta pro ni zůstává hlavně prací. Rychlé počítání, kontrola žetonů a po odchodu posledních hostů další směna, která začne stejně jako ta předchozí.
