Článek
Mor v Čechách provázel po několik staletí každou generaci a mezi lidmi, kteří se s ním střetli tváří v tvář, byl i mladý student filozofie Jan František Beckovský. Pocházel z Německého Brodu a po studiích poezie a rétoriky v Brně zakotvil kolem roku 1680 ve Vídni, kterou právě svírala morová nákaza. Padlo jí za oběť přes sedmdesát tisíc lidí a obyčejné pohřbívání už dávno nestačilo. Beckovský pomáhal u hromadných šachtových hrobů, kam se ukládala těla, pro něž už jinde nebylo místo. Ta zkušenost ho poznamenala natolik, že roku 1684 složil řeholní slib v rytířském řádu křižovníků s červenou hvězdou a zbytek života zasvětil víře a psaní. Z chlapce, který zasypával mrtvé, se stal kronikář a autor Poselkyně starých příběhů českých, jeden z těch, díky nimž si dnes dokážeme přiblížit, jak mor v zemi po staletí řádil.
Mor v Čechách se vracel po celá staletí
Nejstarší vyprávění o moru v Čechách patří Václavu Hájkovi z Libočan, v jehož kronice se k roku 1016 dočteme, že „lidé vnenáhle mřelo a živí mrtví pohřebujíce, na ně padali“. Hájkovo líčení připomíná spíše barvitý obraz apokalyptické hrůzy než věrohodný historický záznam. Kníže Oldřich podle něj nechal kolem Prahy kácet a pálit hluboké lesy v domnění, že tím zlomí sílu nakaženého povětří. Samotná nákaza přesto vylidnila celé okolní vesnice. Skutečně doložené a ověřitelné zprávy se v pramenech objevují až s citelným časovým odstupem. Bývají však strohé. Kronikáři tehdy nechávali emoce i osobní dojmy stranou a soustředili se výhradně na holá fakta. Spokojili se s prostou poznámkou, ve kterém roce epidemie město zasáhla a kolik lidí jí podlehlo.
Výjimkou je opat zbraslavského kláštera Ota Durynský, který hladomor a mor let 1281 až 1282 sám prožil. V jeho zápisu stojí věta, že „hřbitovy nestačí na pohřbívání a stěží možno nalézti ty, kdož by pochovávali zesnulé, protože si to hnusili“. O největší středověké pohromě z poloviny 14. století, pro kterou se později vžil název černá smrt, mluví čeští kronikáři každý jinak. Beneš Krabice z Veitmile tehdy spojil rok 1348 se zatměním měsíce a nepříznivým postavením hvězd. Právě z této vesmírné konstelace podle něj „vznikl neslýchaný mor či nákaza mezi všemi lidmi“, která pak trvala dlouhých čtrnáct let.
Dobová ilustrace morové rány ze sbírek berlínského mědiryteckého kabinetu, vydaná v memoárech Johanna Dietze (1915).
U Františka Pražského se ale dočteme něco úplně jiného. Podle něj umírání sice začalo zasahovat i České království, „avšak svěží a chladný vánek je odvál“. Tato první vlna se tak Čechám pravděpodobně vyhnula nebo je zasáhla jen okrajově, o něco hůře na tom byla Morava. Zbytek Evropy, především její jihozápadní část, přitom prožíval katastrofu, podle odhadů tam tehdy zemřela nejméně třetina obyvatel.
Od roku 1380 zpráv o moru přibývá a jejich líčení je už podrobnější. Právě tehdy udeřila nákaza naplno a šlo o nejhorší epidemii předhusitské doby. Podle Eneáše Silvia Piccolominiho pohřbili v Praze u svatého Štěpána během jediného dne tři tisíce mrtvých a některé venkovské kraje zůstaly úplně vylidněné. Nákaza se od té doby vracela s neúprosnou jistotou v různých, často jen několikaletých odstupech, čemuž nahrávala všudypřítomná špína a zanedbané životní podmínky. Staré letopisy české u roku 1439 spojily její příchod s kometou, která se objevila čtyřiadvacátého května, a v hlavním městě tehdy počítaly přes sto pohřbených denně. K roku 1473 v nich stojí, že mor „řádil mezi chudými i bohatými, starými i mladými“, a totéž platilo i pro silnou vlnu roku 1520 za panování Vladislava Jagellonského. Černá smrt se vracela i v dalších desetiletích. Obzvlášť tvrdě zasáhla zemi v letech 1581 až 1582 a na samotném sklonku 16. století, a lidem nedala vydechnout ani v celém následujícím století.
Pražská morová rána roku 1680
Nákaza, která ve Vídni poznamenala budoucího kronikáře Jana Františka Beckovského, dorazila zanedlouho i do jeho domoviny. Z rakouské metropole se mor koncem roku 1679 přelil na Moravu a do jižních Čech a na jaře 1680 zasáhl hustě osídlenou Prahu, v níž tehdy žilo mezi šedesáti a osmdesáti tisíci lidmi. Císař Leopold I. před nákazou uprchl se svým dvorem z Vídně právě do Prahy, jenže ani tady nebyl klid. Šíření nemoci napomáhala špatná hygiena a hlodavci, hlavně potkani. Podle úředních záznamů ve městě zemřelo dvanáct tisíc lidí, téměř třetina obyvatel. Umírání bývalo zdlouhavé a kruté, nemocným naskakovaly bolestivé dýměje, hnisající mízní uzliny, a konec přicházel v horečce a nesnesitelných bolestech.
Část Pražanů, snad až deset tisíc, před morem utekla, mezi nimi i většina lékařů. Ve městě zůstala jen hrstka těch, kdo nemocným pomáhali a sami se přitom vystavovali nákaze. Patřil k nim Šebestián Kristián Zeidler, pozdější rektor pražské Ferdinandovy univerzity, a Jissachar Beer Teller, lékař pražských Židů. Mrtví, které už neměl kdo a kam pohřbívat, zůstávali ležet v hostincích i u cest. Kapacity běžných hřbitovů byly okamžitě plné. Právě tehdy vzniklo na okraji Prahy provizorní morové pohřebiště v místech zaniklé vsi Olšany, u kterého byl v roce 1682 vysvěcen kostel svatého Rocha, patrona nemocných morem. Z tohoto původně nouzového pohřebiště se pak postupem času staly dnešní Olšanské hřbitovy, vůbec největší hřbitov v Praze.
Mor nebral ohled na postavení ani vzdělání. Mezi pražskými oběťmi roku 1680 byl dějepisec a spisovatel Tomáš Pešina z Čechorodu, který zemřel třetího srpna, a o pár týdnů později, patnáctého října, podlehl v Kutné Hoře básník a jezuita Bedřich Bridel. Nejhůř dopadly střední Čechy podél hlavních silnic, kde úmrtnost místy přesáhla polovinu obyvatel, zatímco horským krajům se nákaza spíš vyhnula. Dohromady si tahle vlna v českých zemích vyžádala kolem sta tisíc životů.
Čím se lidé proti moru bránili
Samotné slovo mor kdysi znamenalo mření a jazykově souviselo s latinským výrazem mors, tedy smrt. Proti této hrozbě byli tehdejší lékaři sice téměř bezmocní, přesto se nevzdávali. Už v roce 1506 vyšel v Litomyšli Spis o nemocech morních od lékaře Jana Černého. Šlo o praktickou příručku plnou rad pro běžné lidi, o kterou byl tak obrovský zájem, že se později dočkala devíti dalších vydání. Vrchnost zase na obranu před nákazou vydávala speciální protimorová nařízení. Jedno z nich, z roku 1649, přesně ukazovalo tehdejší medicínské představy, věřilo se v něm, že se nákaza šíří zkaženým vzduchem, a popisovalo, jak se takovému povětří nejlépe bránit. Většina lidí brala mor jako boží trest, a tak útěchu hledala spíš v modlitbě a pokání než u lékařů, jejichž léky stejně skoro nezabíraly.
Když pak nákaza konečně odezněla, města stavěla z vděčnosti za její konec velkolepé morové sloupy. Jejich sousoší dodnes zdobí náměstí mnoha českých a moravských měst. Pro tehdejší obyvatele to byly hmatatelné připomínky prožité hrůzy a zároveň prosby, aby se už nic podobného neopakovalo. Mezi jednotlivými epidemiemi totiž nebývalo mnoho času a každá generace žila s vědomím, že další rána dříve či později přijde znovu.
Život se po moru rychle vzpamatoval
Po každé morové ráně se život překvapivě rychle vracel do starých kolejí. V zápisu soběslavského primátora Řehoře Smrčky ze Sabinova k roku 1598 stojí, že „toho roku hned o masopustě zase po tom moru velmi se ženili a vdávali, takže jednoho týhodne po 12 i 13 pářích se oddávalo a lidé veselí byli“. Tolik svateb naráz nebylo jen spontánním projevem radosti z toho, že lidé přežili. Pro spoustu ovdovělých mužů a žen to byla čistá nutnost. Osamělé domácnosti plné sirotků nemohly bez chybějícího partnera dlouho fungovat, někdo musel okamžitě převzít hospodářství, obstarat obživu a postarat se o děti.
Po svém se s tím, co ve Vídni zažil, vyrovnal i Jan František Beckovský. Po vysvěcení na kněze roku 1688 spravoval nějaký čas klášterní kuchyni a od roku 1699 vedl ženský špitál u svaté Anežky v Novém Městě pražském, kde zůstal až do své smrti roku 1725. Mezitím sepisoval svou kroniku, do níž shrnul dějiny země od nejstarších dob. Dožil se i poslední velké morové vlny, která přišla roku 1713 z Uher a o rok později zasáhla Moravu. Praha tehdy ztratila víc než čtvrtinu obyvatel, na třináct tisíc lidí, a v celých Čechách zemřelo na dvě stě tisíc osob. Tím éra velkých morů u nás skončila.
Z dobových zápisů se po staletích vytratila většina čísel i konkrétních jmen. Co však zůstalo, jsou drobné lidské momenty, strach a odpor z pohřbívání nakažených těl, spěch ovdovělých lidí do nových sňatků nebo odvaha hrstky lékařů, kteří ve městě zůstali, když všichni ostatní prchli. Tyto střípky přežily jen díky tehdejším kronikářům. Právě v těchto detailech, a nikoli v chladných statistikách o počtu obětí, je morová rána v českých dějinách dodnes nejvíce patrná.
