Do práce na kole? Skvělý nápad! Jen musíte vyrazit den předem

Ranní běh je pro mě zatím, a vypadá to, že navždy, nereálný. Do práce se člověk ale nějak dostat musí. Pokud tedy vyrazíte do práce na kole, smáznete tím hned dvě mouchy jednou ranou. Spálíte nějaké ty kalorie a zároveň se přemístíte na místo, kam se stejně musíte dostat. V cestě uskutečnění tohoto šíleného plánu, tj. abych se vydal do práce jiným dopravním prostředkem než autem, proti mně stály po léta páně, neuvěřitelně dlouho, moji dva největší úhlavní nepřátelé.

Ráno zásadně nestíhám. Obvykle vstávám až po třetím zazvonění budíku - až po tom analogovém (mosazném chcete-li). Vyčistit si zuby a použít přitom mezizubní kartáček alespoň na jeden mezizubní otvor, je pro mě vrchol toho, co se dá ráno ještě stihnout. Abych se dokázal někam dostat včas.

Jakmile je otvor vyčištěn, velmi často nejenom ten mezizubní, obracím spoďáry na další směnu a beru všechno, co je zrovna po ruce: zakysané jogurty, čokoládové croissanty, klíče od auta, klíče od lékárny a…letím. Letím do auta s vidinou toho, že mě tento stroj dokáže dostat do práce včas. Moje zádel a croissanty jsou v autě. Auto, když se zrovna nerozbije a startuje, letí směrem práce a já to většinou jen tak tak stíhám.

Když se čirou náhodou stane, že dokážu vstát již na první budík a toho času je o trochu více. Přes to všechno nade mnou zvítězí lenost. Vesmírné proměnné se spojí proti mne a natáhnou moje ranní rituály na takovou délku, že se cyklovýlet stane science fiction. Pouze jen nechtěně prodloužím dobu čištění o tvorů, výsledná koncovka je vždy stejná. Letící auto, dodržující maximální povolenou rychlost 130km/h, brzy již možná naprosto bezpečných 150km/h, a pokračující neúprosná depresivní statistika ranního spalování tuků, dopředu smířená s nulovou hodnotou.

Jednoho dne jsem si však řekl ne. Už dost! Tohle zlomíš! Zítra zase poletíš, ale tentokrát opravdu na kole!

Nejprve ta nejdůležitější část cyklovýpravy: důkladné plánování před akcí.

Kde mám kolo? A mám ho vůbec?

Ano, kolo stále mám! Díky bohu kolo nebylo za celou dobu jeho nekonečné nečinnosti a opírání se o plesnivou zeď ve sklepě zcizeno. Následuje tedy propočítávání času potřebného k překonání vzdálenosti domova a práce. Mapy ukazují hodnotu 1:42 h. To se budu kodrcat do práce opravdu tak dlouho kvůli necelým 24 kilometrům? Tyhle statistiky musel na mapách zajet nějaký sedmdesátiletý poloslepý jednonohý děda, kterému naložili do baťohu 50 kilo kamení a kterému namluvili, že to za ty prachy pojede celé na elektrokole nebo to snad běžel? Já to samozřejmě dám za polovic času!

Protože já jsem já, místo intenzivního tréninku a propočítávání všech proměnných, možných a nemožných, případně rozehřátí mých zkrácených svalových vláken na trenažeru, následuje sledování emocemi vypjatého zápasu Sparta vs Dinamo Záhřeb. Navazující bujaré oslavy fotbalového úspěchu oblíbeného klubu a odevzdání se spánku až v pozdních ranních hodinách příliš nevylepšují kurz uskutečnitelnosti mé cyklovýpravy, jenž se má odehrát v příštích hodinách.

Ráno zvoní třetí budík. Tentokrát je fikaně nastaven o hodinu dříve. I tak je to ale dost pozdě. Přeskočíme obvyklé ranní rituály týkající se čištění mezizubních i jiných otvorů a vrhneme se rovnou do sedla kola.

Zaprvé, abyste si mohli sednout tzv. do sedla, potřebujete k tomu minimálně nějaké cyklokalhoty nebo alespoň kalhoty. Věřte mi, že před šestou ranní vás ani nenapadne otevírat šuplíky, které za normálních okolností neotevíráte, a proto sáhnete po osvědčených kraťasech, ano i po těch, co se nacházejí úplně vespod oné hromady čekající na vyžehlení. Kalhoty jsou na místě. Hromada padá. Naštěstí však potichu. Vy se tedy můžete jako ninja nenápadně vytratit a svézt tento incident o něco později na všudypřítomný větřík nebo nějaké dítě. Kalhoty máme. Tričko sebereme po cestě k vehiklu. Nyní zásoba tekutin. Cykloláhev je bůhví kde, a tak se zapůjčení dětské lahve ideální velikosti přímo nabízí. Výbava je kompletní. Kromě kola.

Čas mi vychází, pokud vynechám veškeré občerstvovací a rozdýchávací zastávky po cestě, tak akorát. Nejprve musím ale své kolo vydolovat z hromady „suti“. Koloběžky, jiná kola, dětská kola, jednokolky a další haraburdí je odvaleno a já mám konečně svůj dopravní prostředek. Ten ale odmítá jet. Ani nemůže. Nemá totiž na čem. O jakýkoli náznak vzduchu moje duše evidentně nezavadily již nějaký ten pátek a já, pokud nechci jet na ráfku, musím nafukovat. Pumpička je kupodivu na svém místě. Intenzivně pumpuji. Dětskou sedačku se mi nepodaří sundat, a proto jí nechávám na svém místě.

Po patnácti minutách už tuším, že to nemám šanci stihnout. Adrenalin a nutnost dostat se nějak do práce posouvají moje fyzické limity na novou nevídanou úroveň. I tak je tento výkon na úrovni slimáčího cyklopřeboru. Po půl hodině volám kolegyni, že přijedu o hodinu později. Absolutně nechápu, jak tuto trasu někdo dokázal ujet za hodinu čtyřicet dva. Omlouvám se dědovi, kterého jsem předtím pomlouval. Na tohle měření si museli vzít minimálně Zdeňka Štybara.

O něco později, po mém neuvěřitelném výkonu, se dostávám s téměř hodinovým zpožděním, do práce. Nenacházím na sobě nepropocené nesmradlavé místo. Rychlé ošplouchnutí v umyvadle. Objednání deodorantu, který jsem ve své pečlivě uklizené skřínce nenašel, na odpoledne. A pak už následuje příjemně strávený den v práci s milými babičkami, dědečky a dalšími slušně se chovajícími pacienty.

Pokud někam přijedete, bývá pravidlem, že musíte zase odjet. Posilněn vůní deodorantu, zapuzuji myšlenku, že kolo zanechám po skončení šichty v práci a pojedu vlakem. To by ti doma nikdo neodpustil pumpičkáři! Říkám si. Výhodou cesty z práce je, že vás tolik netlačí čas. Můžete zvolit pohodové tempo a dokonce se i kochat, jak je tady u nás krásně. Jediné co mě tlačí, je můj nevycvičený bolavý zadek a nutnost dostat se domů než se setmí. Zjišťuji totiž, že světlo na kole nesvítí. Dětskou láhev s vodou, která mě vytrhla trn z paty zapomínám na pracovišti a vyrážím na cestu.

Při kochání se krajinou, při náročném stoupání v jednom, kůrovcem téměř nepoznamenaném středočeském lese, v němž všechny cesty záhadně vedou do kopce, ať už jedete z jakékoli strany, zahlédne moje oko překrásnou bedlu. Nedá mi to a musím sesednout. Ukazuje se, že těch bedel je asi deset. Že by odměna za tu dnešní dřinu? Jenže, kam chcete dát deset obřích bedel, když jste na kole a bez košíku? Odpověď se sama nabízí: dětská autosedačka. Máme tedy deset obřích, na dětské autosedačce přikurtovaných a pro sichr do mikiny oblečených bedel, které se mnou vydávají dál na cestu. Takový jeden velký, jako dítě bez nohou vypadající, Bedlák.

Zbývá nám s Bedlákem už jenom jedno stoupání. To nejhorší. Těsně před koncem. Pak už jen z kopce až domů. Zhruba v půli stoupání musím kvůli nepříjemné křeči sesednout a dát si pauzu. Mezitím nás s Bedlákem míjí rodinka. Rodiče a dvě děti. Všichni na elektrokolech.

„Víte, že by měl mít helmu?!“ míří na Bedláka uštěpačná poznámka vůdce skupiny, který právě projíždí kolem mě. Zřejmě se jedná o otce. Vševěda.

Pominu fakt, že tento „línootec“ nabízí mým pečlivě nasbíraným bedlám, aby si nasadily helmu. Středočeské bedly toho dokážou hodně, tohle by bylo ale asi i na ně moc. Více mi na tom všem vadí, že svým dětem nacpe elektrokolo, aby se tolik nenadřely. Díky tomu má pak dost energie na to, aby všude rozdával svoje rozumy. Místo aby děti popostrkoval a snažil se je pořádně namotivovat, aby podaly ještě lepší výkon a vyjely až nahoru. V souvislosti s touto příhodou mě napadne myšlenka, zda je správné cpát svým dětem v takovém věku elektrokolo.

Je kritika ohledně použití elektrokol dětmi na místě? Údaje z této studie tvrdí, že ztráty fyzické aktivity u „e-cyklistů“, kteří přecházejí z cyklistiky, jsou mnohem menší díky prodloužení celkové vzdálenosti, kterou ujedou. Jinak řečeno, na elektrokole ujedete průměrně daleko více než kdybyste jeli na obyčejném kole, protože je to prostě snazší. Kompenzujete si tedy lehčí obtížnost delší vzdáleností. Celkem logické. Jak ale chcete přecházet z cyklistiky na e-cyklistiku, když jste na kole ještě nikdy nejeli? A znamená to tedy, že když někdy dojedeme s dalšími „cyklopřáteli“ do vytyčeného cíle, musíme se s nimi vzápětí zase rozloučit, protože nás čeká ještě dalších pět kilometrů, abychom se jim vyrovnali ve fyzické aktivitě?

Na druhou stranu jsem narazil na studii, která tvrdí, že zranění dětí utrpěná při jízdě na elektrokole jsou s větší pravděpodobností daleko vážnější, s vyšší pravděpodobností poškození vnitřních orgánů než při jízdě na klasickém kole. Např. v Izraeli jsou elektrokola i z tohoto důvodu omezena na osoby starší 16 let. Proto říkám ne. To raději budeme jezdit pomalu a přijíždět domů až potmě. Budeme z toho mít mnohem větší radost.

Domů přijíždíme s Bedlákem potmě. Manželka nás už nervózně vyhlíží ve dveřích.

„To byl zase nápad! A tohle je co?“ ukazuje prstem na Bedláka.

„To jsou bedly. Nešlo je tam jen tak nechat,“ odpovídám omluvně. A schovávám kolo zpátky pod hromadu s tím, že ho nejspíš zase dlouho nevytáhnu.

„Nevíš, kam se poděla ta dětská láhev? Hledám jí celý den.“