Článek
Světový den populace se údajně začal „slavit“ v době, kdy nás bylo pouhých pět miliard - a datum 11. července bylo stanoveno kvůli tomu, že právě tohoto dne v roce 1985 se ten pětimiliardtý obyvatel této planety narodil. To, že za necelých 40 let nás přibylo o více než tři miliardy (kolik nás aktuálně je se můžete podívat zde), považuji za více než děsivé.
Jistým optimismem mě však naplňuje, že podle všeho ještě zhruba deset dvacet let počet lidí na Zeměkouli poněkud poroste - ale poté už bude jen stagnovat, případně rychleji či pomaleji klesat. Velkým štěstím rovněž je, že ve většině zemí světa, kde ještě k nárustu počtu obyvatel dojde, tomu tak nebude kvůli vysokému počtu dětí na ženu, ale pouze vlivem toho, že se lidé dožívají a i nadále budou dožívat stále vyššího věku plus že k tomu dorostou do reprodukčního věku početně silné ročníky.
Drtivá většina světa totiž už přišla k rozumu a počet dětí na jednu ženu osciluje zhruba kolem čísla dvě, maximálně tři - jak se můžete přesvědčit zde, ovšem v mnoha zemích, zejména v celé Evropě, dále v Rusku, Turecku, Íránu, Číně, Japonsku, Koreji, Vietnamu, Thajsku, Austrálii, USA, Kanadě, Mexiku, Brazílii, Argentině, Chile, Kolumbii, Kostarice nebo na Filipínách je porodnost už pod dvěma dětmi na ženu, někde i velmi výrazně (např. Kostarika nebo Thajsko má aktuální počet 1,3, což je méně než u nás v ČR). V mnoha dalších lidnatých státech se ten počet drží na hodnotách prosté reprodukce, tedy mezi 2,0 a 2,5 - což platí např. pro Indii, Srí Lanku, Bangladéž, Malajsii, Indonésii, Saudskou Arábii, Lybii, Maroko, Peru, Ekvádor, Venezuelu, Paraguay, Bolívii nebo JAR.
A ano, všechno řečené platí samozřejmě i pro muslimské země. Již bylo zmíněno Turecko nebo Írán s porodností kolem 1,6-1,7 dítěte na ženu, stejně jako Bangladéš, Malajsie, Indonésie, Saúdská Arábie, Libye a Maroko, které se všechny drží těsně nad hranicí dvou dětí na ženu - ovšem lze předpokládat, že i v těchto státech to během pár let poklesne pod ty dvě. Spojené arabské emiráty jsou totiž už aktuálně na hodnotě 1,4, Bahrajn a Tunisko shodně na hodnotě 1,8. Ani další blízkovýchodní země počtem dětí na ženu zrovna „netrhají rekordy“ - velmi problematický Jemen 3,7, Írák a Pákistán oba shodně po 3,4, Alžírsko 3,0, Egypt 2,9, Jordánsko 2,8 (což je naprosto shodné s Izraelem), Sýrie 2,7 a Omán 2,6. I zde lze předpokládat, že tato čísla budou - přinejmenším ve většině těchto států - v dalších letech rychleji či pomaleji klesat.
Je docela vtipné, že demokratický a vcelku sekulární Izrael má vyšší porodnost než muslimská Bangladéš a teokratická Saúdská Arábie, ba dokonce i než Sýrie (a ani nemluvě o Íránu, kde vládnou šílení šiítští fanatici, nebo o Turecku, jehož prezident je co do náboženského fanatismu muslimskou obdobou Kaczyńského či našich „dobráků“ z Aliance pro rodinu). A křesťanský (římskokatolický) Východní Timor má vyšší porodnost než sousední muslimská Indonésie (3,0 kontra 2,2) - přičemž nedaleké neméně křesťanské a římskokatolické Filipíny mají porodnost pouze 1,9. A to by jeden řekl - vzhledem k těm magorům, co se tam každé Velikonoce dobrovolně bičují a přibíjejí na kříže - že Filipínci budou jako křesťané hodně praštění. Asi to s nimi tak zlé není. Nebo si vzali k srdci výrok papeže Františka, že katolíci se nemusejí množit jako králíci.
Jedinou závažnou „kaňkou“ na celé Asii je tak Afghánistán s aktuální porodností 5,4 dětí na ženu, protože všude jinde - a to včetně postsovětských středoasijských republik - je ten průměr když moc, tak zhruba o 2-3 děti na ženu méně. Velmi slibná je situace také v celé jižní a střední Americe včetně Karibiku, kde populační exploze nehrozí ani omylem. Např. Jamajka má aktuální porodnost 1,3 dítěte na ženu - kdo by to byl řekl, že? Naprosto „nejplodnějšími“ latinskoamerickými státy jsou nyní Haiti a Bolívie - oba shodně s 2,5 dětmi na ženu, což je zhruba jako u nás v 60. a 70. letech minulého století, tedy žádná katastrofa.
Evropa, Amerika jako celý kontinent, Austrálie, Nový Zéland a Oceánie i absolutní většina Asie jsou tedy z hlediska hrozby přelidnění (a s ní souvisejících dalších problémů) už naprosto v pohodě. I tam, kde počet dětí na jednu ženu stále osciluje kolem tří, tedy jedná se o více než prostou reprodukci, lze počítat s tím, že - pokud se nic nepředvídaného nestane - během 20-30 let budou všichni na těch „spořádaných hodnotách“ prosté reprodukce či dokonce pod ní.
Mimo Afghánistánu je tak problémem samozřejmě pouze Afrika, ovšem i zde už to v některých státech začíná vypadat velmi slibně - kromě již zmíněných severoafrických států, kde porodnost už v podstatě klesla pod 3 děti na ženu, někde dokonce pod 2 děti na ženu, je tu např. Botswana s hodnotou 2,8, Namibie na hodnotě 3,2, Keňa na 3,4 nebo Ghana s hodnotou 3,5. Lze tak doufat, že po severní Africe tedy i přinejmenším v části jižní a východní Afriky, případně také v některých zemích Guinejského zálivu, to v průběhu jedné generace poklesne na hodnoty blízké pouhé prosté reprodukci.
Údajné „vymírání Evropy“, potažmo celého vyspělého světa bych tudíž neviděla jako žádný problém. Za prvé pracovní síly je potřeba stále méně. Naopak to vypadá, že hlavním problémem nadcházejících let bude „kam s ní“ - míněna je samozřejmě přebytečná pracovní síla, kterou nahradí roboti, automaty a AI. Zatím se většina přesouvá do oblasti služeb - což je celkem dobré, protože pokud bude klesat počet obyvatelstva, bude úměrně tomu potřeba i méně pracovníků ve službách, takže by pak pokles počtu obyvatel neměl vyvolávat zásadní ekonomické turbulence.
Za druhé Evropa je v současné době opravdu dost přelidněná - pouze v některých částech Indie a Číny (plus samozřejmě v pidistátech typu Singapur) je aktuálně vyšší počet obyvatel na kilometr čtvereční než v evropských metropolích nebo v Porýní, Porúří či průmyslových oblastech severní Itálie. Stejně tak jen málokterý africký stát (o asijských a latinskoamerických ani nemluvě) má vyšší průměrnou hustotu obyvatel než libovolný ze středoevropských států, naši republiku samozřejmě nevyjímaje.
A za třetí pokud si chceme udržet současnou životní úroveň nebo ji dokonce zvyšovat, naše počty nemohou stále růst, protože by to tato planeta zkrátka „neutáhla“. Orbitální elektrárny i těžba surovin z asteroidů (o které jsem něco málo psala i zde) jsou zatím poměrně v nedohlednu.
Důchodový systém prostě bude nutné nějakým zásadním způsobem změnit, protože jeho nastavení je více méně „letadlo“ - tedy funguje pouze při ustavičném růstu populace. K čemuž nyní už nedochází, takže fungovat přestává. Navíc - spolu se zvyšujcí se délkou dožití - roste poměr důchodců k aktivní populaci i počet let, které lidé v důchodu stráví. A původní model průběžného důchodového systému na toto všechno zkrátka není stavěný. On ten starý lišák Otto von Bismarck, když ho vymyslel, to za prvé plánoval jenom pro část obyvatel (především pro státní úředníky a vojáky) a za druhé určitě nepočítal jak s tím, že ženy přestanou mít víc než dvě děti, tak i s tím, že se lidé budou běžně dožívat 80-85 let, někteří i 90 a více.
Takže, co teď s tím dál? Jak už jsem jednou psala, dívejme se dosti pozorně na východní Asii - tedy Japonsko, Koreu, Tchaj-wan a Čínu - která tuto situaci musí začít urychleně řešit. Na rozdíl od nás, kteří přece jenom máme ještě pár let času, pro ně tento problém začíná být vážně velmi akutní. Za prvé mají nižší porodnost než my, za druhé se jim obyvatelé dožívají v průměru o několik let vyššího věku než u nás a za třetí je v jejich kultuře zakotvena nesmírná úcta ke stáří.
Podle mého názoru určitě na něco přijdou - pokud tedy na vhodné řešení náhodou dříve nepřijdeme tady v Evropě.
V každém případě bych však nepropadala panice - ačkoliv ručník se samozřejmě vždycky hodí. (Kulturní lidé narážku chápou.)
Na podobná či příbuzná témata:
Zdroje:
Anglická wikipedie - konkrétně v článku World Population publikované grafy a mapky, zejména mapky ukazující population density a life expectancy
