Článek
Můžeme se ovšem o sobě samých dozvědět i něco velmi nelichotivého.
Jako v následující sci-fi povídce „DĚTSKÉ VARHÁNKY“:
Mám dobrou zprávu,“ posunul si ředitel Švábík brýle na nose. „Velice dobrou zprávu, náš ústav dostal dosti tučný eurogrant.“
„To je vynikající. Šest let naší práce…“
„Paní kolegyně,“ skočil jí nemilosrdně do řeči, „naše práce tímto teprve začíná. Milión euro nikdo nerozdává jen tak, a bruselští byrokrati dvojnásob ne. Vědecké práci sice nerozumí ani co by se za nehet vešlo, ale o to netrpělivěji budou chtít nějaké výsledky. Pokud možno hned. Naštěstí máme v záloze Lízu.“
„Ale Líza… Líza přece…“ koktala v rozpacích doktorka Hlavičková. „Je naprosto neplánovaný vedlejší produkt našeho výzkumu. Vlastně ani neznáme mechanismus, jakým se nám…“ chvíli hledala vhodné slovo, „povedla.“
Ředitel ústavu neodpovídal. Dívali se mlčky jeden na druhého.
Kolegyně Hlavičková má samozřejmě pravdu, musel ředitel ústavu uznat, byť velmi neochotně. Lízin zcela mimořádný talent s naším zkoumáním biochemických metod skokového zvyšování inteligence možná vůbec nijak nesouvisí. Nemáme jediný důkaz, že tyto schopnosti neměla nějak… vrozené. A i pokud k jejich probuzení nebo dokonce znásobení došlo vlivem našich experimentů, tak zase absolutně netušíme, co tady vlastně zapůsobilo a jak. Jedná se o experiment, který nejsme schopni zopakovat. A to je zlé, velmi zlé. Ještě navíc když naše další výsledky pořád příliš za řeč nestojí. Experimenty s dialogy o dosti obecných a abstraktních tématech pomocí znakové řeči se úspěšně prováděly už před padesáti lety, takže tím nikoho neoslníme…
***
Doktorka Hlavičková zase po celou tu dobu, kdy v kanceláři ředitele panovalo naprosté ticho, vzpomínala na posledních několik let života s Lízou. Ta se pro ni postupem času stala něčím jako dcerou. Dcerou, kterou v reálném životě nemá a nejspíš už ani nikdy mít nebude.
Původně to byl pouze poněkud nejapný vtípek jednoho z mladších laborantů, že Líze dal z ničeho nic do ruky dětské elektronické varhánky. Touhle legráckou se však změnilo mnohé. V prvé řadě Lízin život, a v druhé řadě ten její.
Zpočátku pochopitelně nechtěla věřit tomu, že Líza dokáže komponovat. Ostatně i schopnost interpretovat skladby náhodně zaslechnuté by v jejím případě byla věcí takřka neuvěřitelnou. Jenomže skutečnost byla ještě daleko fantastičtější. Po počítačovém porovnání melodií, co Líza se zjevným nadšením hrála na varhánky, s notovými i zvukovými záznamy všech známých skladeb včetně lidových a anonymních nebyla nalezena žádná shoda. Podle počítače – a ten se nemýlí, jak doktorka Hlavičková velmi dobře věděla – Líza v oblasti hudby tvořila něco zcela nového a originálního. A ke všemu podle všeho bez jakékoli zjevné námahy. Stačilo jí dát do ruky varhánky, a ona hrála. Pokaždé něco jiného a pokaždé velmi krásného.
Soudila tedy doktorka Hlavičková, kterou nelze označit právě za expertku v muzice jakéhokoli druhu. Vlastně to je ještě velmi zdvořilé konstatování holé skutečnosti, že neměla špetku hudebního sluchu a nedokázala by bez falešných tónů zazpívat ani to příslovečné „Ovčáci, čtveráci“. Neuvěřitelné Líziny schopnosti ji ovšem donutily dosavadní názory na tento druh umění zásadně přehodnotit.
Naštěstí jeden z jejích bývalých spolužáků, jistý Kája Vrábík, hrál v rockové kapele Inverze, která se tu a tam na nějakém koncertu stávala předskokanem kapel dosti známých.
Když za ním poprvé zašla s nahrávkami Líziných výtvorů, cítila se poněkud trapně. Vlastně ani nevěděla, jak by se o této věci měla bavit.
„Víš, Kájo, já… já bych,“ začala hodně nejistě, „potřebovala bych se zeptat na něco, čemu asi rozumíš podstatně líp, než kdokoli od nás z ústavu.“
„Tak to jsem teda zvědavej, co by to mělo bejt,“ pokrčil svými potetovanými rameny. „Víš dobře, že já na ty teoretický nesmysly nikdy moc nebyl.“
„Jedná se o hudbu,“ skočila rovnýma nohama do problému.
„Vo co?“ nevěřil vlastním uším.
„No, ono se tak nějak stalo, že výsledkem jednoho z našich experimentů je… tohle,“ podala mu digitální záznam.
„No tak se na to podíváme,“ řekl s blahosklonným úsměvem a zastrčil jej do přehrávače.
Povýšený výraz mu ale velmi rychle zmizel z tváře a vystřídal jej viditelný údiv.
„To je… fantastický! Kde jsi k tomu přišla?“
„Už jsem říkala, že u nás v ústavu. Jestli dokážeš mlčet, tak ti ukážu víc.“
Cestou k laboratořím ještě neopomněla zdůraznit, že podle důkladného porovnání se všemi známými skladbami světa se jedná o melodie naprosto originální.
Když ho pak seznámila s jejich autorkou, Kája si v první moment myslel, že si z něj utahuje. Stačilo ovšem podat Líze varhánky, a i takový neotřesitelný suverén, jakým Kája byl, se zmohl pouze na zírání s otevřenou pusou.
Poté, co se poněkud vzpamatoval, navrhl své bývalé kolegyni zasvětit do celé věci také frontmana a zároveň hlavního textaře jejich kapely, který údajně – alespoň dle Kájových slov – umí držet jazyk za zuby tak, že hrob je proti němu drbna.
Měl pravdu, mlčet vážně uměl. Především v okamžiku, kdy mu Líza ukázala, co v ní je. Jakmile znovu nabyl řeči, navrhl všem zúčastněným, že by ze tří až čtyř Líziných melodií velmi rád udělal skladby pro chystané nové album Inverze. S tím, že by se samozřejmě skutečná autorka hudby pro veřejnost prozatím utajila, ovšem o tom, jak se věci opravdu mají, by byl předem sepsán notářský zápis, aby po případném velkém úspěchu nemohlo dojít k hádkám o autorská práva.
Tato předvídavost nebyla zdaleka zbytečná, spíš naopak. Během následujících let se z Líziných skladeb staly hity ovládající první příčky hitparád, a skupina Inverze se tak stala slavnější, než asi kdy její členové doufali, že by mohla být. Přesto všichni do věci zasvěcení drželi slovo a žádnému zvědavému novináři neprozradili, kdo je skutečným autorem hudby, nad jejíž geniálností se rozplývali kritici i konkurence.
***
„Nedá se nic dělat, milá kolegyně, Líza je prozatím náš jediný trumf,“ vrátil doktorku Hlavičkovou ze vzpomínek do reality ředitel Švábík.
Sice – aniž by vlastně věděla proč – z toho neměla příliš dobrý pocit, ale přesto rozhodně slíbila, že začne Lízu připravovat na případné budoucí setkání s delegací z Bruselu.
Netušila však, že ještě před tím bude muset jako první začít řešit úplně jiné problémy. Líza seděla schoulená v koutě a tvářila se nešťastně. Varhánky se válely v opačném rohu místnosti, což byla situace velmi nezvyklá.
„Snad nejsi nemocná, Lízo,“ strachovala se doktorka Hlavičková. Měla obavy jednak jako vedoucí tohoto projektu a zároveň se bála úplně stejně, jako by se každá máma bála o své dítě.
„Ne,“ odpověděla znakovou řečí oslovená.
„Tak co tě trápí?“
„Chci začít skládat skutečnou hudbu,“ bylo překvapivým smyslem Líziných posunků.
„Cože?!“
„Chci být konečně opravdová umělkyně.“
Ach bože, povzdechla si v duchu doktorka Hlavičková, tihle umělci a jejich nálady. Jsou asi všichni stejní bez ohledu na svůj původ. Jakmile stvoří dílo, co za něco stojí, začnou propadat depresím a pochybnostem o svém talentu.
„Ale Lízo,“ řekla konejšivě. „Vždyť ty velká umělkyně přece už dávno jsi. Dvě tvoje skladby se staly nejprodávanějšími singly, za poslední album s tvými melodiemi, výhradně s tvými melodiemi, ‚Inverze‘ získala zlatou desku, rok před tím i díky tvé hudbě byla vyhlášena kapelou roku… Vlastně už dlouho ani nejsem schopná jen tak z hlavy vypočítat, jaké všechny ceny tvé skladby kdy a kde získaly.“
„To není žádný důkaz, že je to vážně dobré umění,“ vedla si Líza stále svou. „A už vůbec to nemusí znamenat, že já jsem dobrá umělkyně. Lidi by mě určitě nebrali vážně, kdyby věděli, kdo vlastně jsem!“
Jeden by nevěřil, že lze i gesty nahlas „křičet“, uvědomila si doktorka Hlavičková.
„Tak co bys tedy chtěla?“ zeptala se Lízy.
„Chci ukázat, že opravdu umím. Ráda bych se zabývala i vážnými věcmi. Mám v plánu zkomponovat něco krásného, něco velkého… na určitý námět…“
„Lízo, ty se snad chceš pustit do opery?“
„Operu možná později, teď bych ráda…“ zarazila se na chvíli a hledala vhodné výrazy.
„Myslím, že se tomu správně říká symfonická báseň,“ dodala po chvíli.
„A námět už máš?“
„Řekla bych, že ano.“
***
O půl roku později delegace Výboru pro vědu a výzkum Evropského parlamentu seděla v hlavním zasedacím sále Biologického ústavu. Poněkud překvapeně se po sobě rozhlíželi, když bočními dveřmi dovnitř vstoupil asi tucet hudebníků a ředitel ústavu jim oznámil, že mají tu čest vyslechnout si světovou premiéru symfonické básně Hanuman. Jako zkušení politici však prozatím nedávali najevo žádnou netrpělivost pramenící z touhy dozvědět se už konečně, čím že se za unijní peníze tento institut vlastně doopravdy zabývá.
„Chápu, že vás tento netradiční úvod jistě překvapil,“ vzal si po závěrečných taktech opět slovo ředitel Švábík. „Rozhodně však nebyl ničím samoúčelným. Autor, přesněji autorka, této překrásné skladby složila i hity jako Měsíc v úplňku, Zoufalý křik nebo Strmé skály, a tou není nikdo jiný než…“
Nastala záměrná dramatická pauza, po které do sálu vstoupila doktorka Hlavičková vedoucí za ruku Lízu.
„Zdravím vás a doufám, že se vám koncert líbil,“ přeložila Lízina gesta.
Mezi europoslanci nastal vzrušený šum. Byli vývojem situace opravdu velmi překvapení, dalo by se říci doslova zaskočení. Mnozí z nich natolik, že kolegům sdělovali šeptem své prvotní dojmy nepříliš diplomatickou řečí.
Švábík s Hlavičkovou se stoickým klidem čekali celé dlouhé minuty, až se situace uklidní, aby mohli přítomné vyzvat ke kladení dotazů.
„Rádi vám zodpovíme vše, co by vás mohlo zajímat. A to, čemu nerozumíme,“ pokusil se ředitel o žert, „vám samozřejmě ráda vysvětlí naše uměl…“ překvapeně se rozhlédl kolem sebe. Líza však nikde v sále nebyla.
Doktorka Hlavičková zmateně vyběhla ven. Byla si jistá, kde uprchlici určitě najde. Nikdy by však nevěřila, co po vstupu do místnosti spatří.
Nad žalostnými zbytky rozmlácených varhánek se tyčila Líza a pěstmi, ze kterých kapala krev, do nich stále bušila jako smyslů zbavená.
„Lízo! Co to vyvádíš? No tak, Lízo! Lízo!!!“
Až nyní se ruce mlátící do změti součástek zastavily, a Líza se otočila. Hrůzu nahánějící výraz zběsilého zvířete jí pomalu z obličeje mizel.
„Proč jsi to udělala? Proč???“
„Já… už nikdy…“ skládaly se její třesoucí se zkrvavené prsty pomalu do gest. „Už nebudu… nebudu skládat hudbu.“
V Líziných očích se zračilo zoufalství, a ona pomalu pokračovala: „Oni si… si myslí, že když… používám k mluvení gesta, tak jsem… hluchá. Ale já přece slyším! Dokonce daleko lépe než kterýkoli člověk. Zaslechla jsem… všechno, co si mezi sebou šeptali. Je konec… s mou tvorbou. Lidé nikdy… nikdy nedovolí, aby jim zvíře bylo rovné. Nedovolí, aby se umělkyní stala gorila!“
Související články:
Z loňského roku
Sci-fi žánru alternativní historie:
Fantasy:
