Učitel jako poslední naděje lidstva?

Škola má dnes podporovat osobnost, vnitřní motivaci, duševní zdraví, sociální kompetence a ještě k tomu pečovat o wellbeing. To je cosi jako vnitřní počasí dítěte – a mělo by být pořád slunečno! Polojasno už se moc nenosí. Při správném zarovnání planet „vzájemných vztahů“ ve třídě – se nakonec učí i vědomosti :-)
Člověk by podle toho čekal, že učitel má kromě své aprobace ještě diplom z psychologie, zdravotnictví, práva, lesní pedagogiky a koučování. A nejlépe i schopnost číst myšlenky.
A tak se škola pomalu mění v místo, které má napravit všechno, co se pokazilo a zanedbalo jinde. Děti se málo hýbou? Škola má začlenit pohyb do výuky. Dítě nemá pevné hranice? Škola je nastaví. Dítě se hrbí pod tlakem doby? Škola ho narovná. Nejlépe do čtvrtka. Do oběda.
Každý problém moderního dětství má svou školní strategii. Děti se nesoustředí? Škola nerozvíjí jejich vnitřní motivaci. Hádají se? Chybí jim sociální kompetence. Neumějí se rozhodnout? Postrádají osobnostní výchovu. Nejsou šťastné? Selhal třídní wellbeing.
Zajímavé je, že čekáme od školy tohle všechno, protože přestáváme tušit, kdo další by tyto problémy měl řešit.
Učitelé sice dělají, co mohou. Učí, povzbuzují, řeší konflikty, vedou třídnické hodiny, konzultují s psychologem, suplují, vyplňují hlášení o klimatu třídy, školy, žáka – ale sami pomalu začínají u toho úkolu klesat na duchu. Předcházejí syndromu vyhoření u dětí, ale přehlížejí často ten svůj.
A tak tu máme pár paradoxů: čím více se naše společnost rozpadá na jednotlivce, tím více se ve škole snažíme o záchranu - naopak spojujeme. A taky čím více chceme po škole napravováni světa, tím méně jsme ochotni ho měnit jinde. A čím více na školu naložíme, tím méně sama škola udrží svojí rovnováhu.
Škola může být podporující, podnětná, laskavá. Ale ne všemocná. Není to škola, kdo určuje, v jakém světě děti vyrůstají. Je to celá společnost. Jsme to my všichni.
Bylo by lepší: přestat chtít, aby škola suplovala vše. Aby, nahradila chybějící rodiče, sousedské vztahy a další podpůrné komunity. Nedoufat, že učitelé budou spasitelé a Supermani. A taky – začít chápat, že výchova nezačíná ŠVP ani RVP, ale třeba doma mezi „Dobré ráno“ a „Jak ses dnes měl?“

Škola je jeden z článků výchovy. Nemá monopol. Není to poslední hráz před krizí. A rozhodně to není jediné místo, kde má dítě zakusit přijetí a bezpečí.
Taky nelze čekat že „z dítěte vyroste zaručeně vyrovnaná osobnost“, když bude mít agitační nálepku „ty to zvládneš“.

Možná by stačilo chtít po škole, aby byla školou - institucí na vědomostí. A po všech dospělých, aby byli… no, dospělí. Mýtus o tom, že škola vyřeší všechno, není nebezpečný tím, co slibuje – ale tím, co zakrývá. Zakrývá, že výchova je společným úkolem: rodiny, komunity, kultury a veřejného prostoru. A že když tohle selhává, žádná reforma školství to nezachrání. Ani kdyby byla z pera sebelepšího ministra školství…

Vzpomínáte na některého svého učitele a proč? Napište prosím do diskuze.