Článek
Není to tak dávno, co jsem si vyrazila na brusle. Sluníčko zrovna pálilo o dost více, než posledních pět propršených týdnů, kdy se moc jezdit nedalo a tak jsem toho chtěla okamžitě využít. Sice se to překlopilo až moc, najednou byla opravdu velká vedra, kdy mnoho lidí kolabovalo, zejména těch starších, ale to mě nemohlo odradit. Celá natěšená jsem popadla brusle, překontrolovala veškeré písničky v mobilu, které nesmí při mém bruslícím relaxování chybět a vydala se na cyklistickou dráhu, která je pro můj koníček jako stvořená.
Při přezouvání jsem si povšimla, že ob jednu lavičku sedí starší pán a promluvila na něj. „To máme ale skvělé počasí, až moc že? Nejdříve nonstop déšť a teď tropy.“ Chvilku na mě koukal zmateně a pak mě rukou pobídnul, ať to zopakuji. Říkám si: Jasně, starší pán, už neslyší asi tak dobře a zopakovala to. Jeho radost v obličeji se nedala přehlédnout a hned spustil. „To teda, ty vedra jsou až moc velká“ a položil si u toho pravou ruku na srdíčko. Tak proto asi odpočívá, říkám si. Kolo měl zasazené ve stojanu u lavičky a jen tak seděl a kochal se okolím. Prohodili jsme ještě pár vět. Vyprávěl mi, jak rád jezdí, ukázal na své kolo, žertovně se chytil za břicho, že „teda dřív bylo menší“ a usmál se.
Náš hovor přerušilo policejní auto, které na cyklistickou dráhu najelo. Koukám na něj, přemýšlím, co tu asi dělá a jsem trochu zmatená. Můj nový společník se usměje, říká, že se policajtů nemusím bát a popřeje mi, ať si jízdu užiji. Poslední slova jsou doporučením, ať si raději pořídím helmu, že jeden nikdy neví, co se může stát…
Nasazuji sluchátka, hudba naplno a už nabírám na tempu, i když jsem pánovi slíbila, že pojedu opatrně. Což to, já se snažím opatrně jezdit vždy, ale prostě - po takové době mi to nedalo a byla jsem v tempu tak nějak rychleji, než obvykle. Tak si tak svištím a zhruba v polovině dráhy vidím stát to policejní auto.
Blikaly mu majáky, nic jiného se ale nedělo. Alespoň ne z dálky. Když jsem ho míjela, spatřila jsem před ním černou plachtu. Vnitřně jsem se zachvěla, ještě teď mi projíždí mráz po zádech, nebyl to úplně sympatický pohled. Letmo jsem ještě stihla zahlédnout kolo v příkopu. Nad tou helmou, co mi pán doporučoval, se asi zamyslím, řikala jsem si v duchu.
Dojela jsem na konec dráhy a usadila se na lavičku, že si trochu odpočinu, než se zase vydám zpět. V dáli jsem viděla stále to blikající policejní auto a zpátky se mi kolem něj tedy vůbec nechtělo. Tak si chvilku počkám. Jak si tak sedím, mírně vyrelaxovaná a zároveň šokovaná mrtvým člověkem na dráze, začala jsem plakat. Náhle mě obklopila energie, která mi dávala cítit, jak smutní budou lidé, které tady ten zesnulý člověk asi zanechal. Jsem intuitivní empat, mám o fous rozšířenější cítění a ať mi to budete věřit nebo ne, vnímám i „něco“, co by se dalo vysvětlit jako energie, chcete-li duše, nedávno zemřelých… Už se mi to stávalo dříve a teď, teď jsem to cítila znovu. Nechala jsem energie proudit kolem mě a vnímala vše, co jsem vnímat měla. Cítila jsem v tu chvíli, že je duse zemřelého naprosto smířena se svým úmrtím, je si všeho vědoma a cítí se šťastně. To, co ji trápilo nejvíce, byl smutek pozůstalých, který mi dala pocítit. Vyslala jsem ji zprávu, že čas vše zahojí a zároveň se jí omluvila, že se na více necítím. Že jsem si opravdu chtěla užít jen trochu klidu a pohody o samotě. Spojení se přerušilo…
Než jsem si stihla vše srovnat v hlavě, vidím, jak v dálce jede ten cyklista. Ten můj známý ze začátku dráhy. Hned jsem si řekla: Až sem dojede, hned mu povím, že s tou helmou měl vážně pravdu… On ale zastavil ještě notný kus přede mnou. Odložil kolo. Sešel z dráhy. Co tak asi potřebuje… prolétlo mi hlavou, ale myšlenku přerušila zvláštní podívaná. Jeho obraz mi začal jako by mžitkovatět a mizet, až se rozplynul úplně. Zamrkala jsem, promnula si oči. „Jsem nějaká přetažená“, říkala jsem si a zavřela oči. Když jsem je otevřela - nebyl tam. Prostě zmizel. To mě docela vylekalo. Už dříve se mi stávalo, že jsem vídala mrtvé lidi úplně stejně, jako ty živé. Vzhledem ke všem předešlým událostem jsem trochu pojala podezření, že by mohlo jít právě o toho zemřelého, který je ještě stále pod plachtou před policejním vozem. Nikdy jsem ale s nimi nemluvila nahlas. Nikdy nebyla konverzace vedena takhle „lidsky“.
Rozhodla jsem se vydat zpět na cestu. A ejhle - uviděla jsem zase toho svého pána, jak tam stojí, kouká někam do polí a kochá se. Oddychla jsem si a zasmála se sama pro sebe, že už mi vážně hrabe. Pán nezmizel, jen prostě popošel. Chtěla jsem na něj alespoň zamávat, ale byl ke mně zády. Když jsem ho míjela, podívala jsem se pořádně na odložené kolo. Mělo takovou hodně výraznou barvu a bílou lahev na pití. Pán byl dost vysoký a měl bříško, ostatně na něj přeci poprvé i poukazoval.
Pokračovala jsem dál a uz se blížila k policejnímu autu. Černou plachtu s tělem jsem teď měla přímo před sebou. Nechtěla jsem, ale něco mě nutilo se dívat. Hlavou mi běželo: Snad to není dítě, snad to není dítě… Ale nezdálo se. Tělo působilo, že je velmi velké a v oblasti břicha silné. Moment! A v tom jsem si všimla něčeho, co mě dostalo nejvíce. To kolo v příkopě! Vždyť jsem ho viděla před chvílí, to není možné! Bylo to TO kolo!
Pokřižovala jsem se a jela dál, celá jako v tranzu. V tom jsem ucítila, že se zase někdo snaží o spojení. Byla to ta stejná duše jako před chvílí. V podstatě mi poslala otázku, zda chápu, co se to teď děje? Odpověděla jsem, že asi ano. Že je mi ukazováno, že mohu se zemřelými mluvit zřejmě i normálně, nejen telepaticky a přes emoce a že jsem z toho ale velmi velmi vyděšená. Hlavně z té představy, že vypadají jako naprosto živí lidé a já budu za blázna před všemi ostatními, kteří je nevidí. Obzvláště tehdy, když si s nimi budu před živými povídat. Všechny pochyby už byly pryč. Už jsem nepochybovala, že duše, se kterou právě komunikuji, patří mému kamarádovi cyklistovi.
Dojela jsem na začátek dráhy a začala si sundávat brusle. V tu chvíli přijížděla městská policie. Auto zastavilo, vystoupil policista. Super, teď ještě dostanu pokutu, protože jsem na cyklistickou dráhu přišla přes zákaz průchodu kvůli o kus dál probíhající stavbě. A v tom slyším: policajtů se nemusíte bát… Ehm, dobrá… Promluvila jsem tedy na policistu: „Hledáte kolegy?“ Přitakal a zeptal se, zda jsem je viděla a zda jsou tam ještě sami nebo už přijela i záchranka. Odvětila jsem, že „to už spíš koroner“. Podíval se na mě a řekl: „No, asi měl pán infarkt. V tomhle počasí se tomu vůbec nedivím“. Sdělení, že jde o pána, bylo jen dalším potvrzením, že vše vnímám správně.
Tři dny na to přišel můj bytný z hospody a říkal, že tady u nás na dráze před třemi dny zemřel starší pán. Byl to místní vášnivý cyklista, že se mu zřejmě na kole v tom vedru přitížilo a při pádu se praštil do hlavy. Prý vždy tvrdil, že si jednou přeje zemřít při tom, co má rád. Na kole… Proto jsem tedy z jeho duše cítila takový klid a štěstí? Je to možné. Každopádně - jeho přání se splnilo.
(příběh ze života autorky série Mezi nebem a zemí)
Více ze série:
