Článek
Když jsem narazila na tento zajímavý článek, s chutí jsem si ho přečetla a ačkoliv jako prodavačka nepracuji, musím říct, že s ním naprosto souhlasím a tak nějak mi na mnoha místech mluvil z duše. Ona totiž práce s lidmi má podobné základy, ať už prodáváte ve zverimexu, nebo třeba právě učíte děti jako já (a ne, nechci tím říct, že je to stejné a že děti jsou zvířata… no… ale ne, nechci). Opravdu trefně a kvalitně napsáno (velké díky autorovi), a dokonce i většina komentářů pod článkem mi přišla relevantní (byť ne všechny byly souhlasné a ne se všemi jsem souhlasila já). Jenže pak jsem si rozklikla „proti-článek“ a musela jsem obrátit oči v sloup. Jako takhle, názor ať má na toto téma každý, jaký chce, ten nikomu brát nehodlám, ale vůbec se nedivím, že autor druhého článku si u něj zakázal diskuzi. Taky bych to na jeho místě udělala, protože zjevně trpí neduhem, jenž se v poslední době rozmáhá v moderní populaci čím dál tím víc, a to je neschopnost či neochota chápat psaný text.
Jako nezlobte se na mě, ale vždyť dotyčný v tom článku, postaveném jako kritika a oponování tomu prvnímu, píše na mnoha místech úplně to samé, co původní autor! A na jiných zase kritizuje to, co sám původní autor v článku kritizoval, nebo alespoň jasně zmínil a vysvětlil, jako by ten první článek vůbec nečetl! A není to zdaleka ojedinělý případ, úplně stejné to bylo např. i u mého vlastního článku, kde mě hned několik komentujících obvinilo, že ve své práci špatně používám a chápu pozitivní motivaci, přitom o tom, jak ji používám a chápu já, v tom článku není ani jedno jediné slovo (naopak celý stojí právě na tom, že popsaný přístup kritizuju a nesouhlasím s ním - takže ho logicky ani sama neaplikuju!) To je jako normální, takhle nezvládat čtení s porozuměním? No… bohužel je!
Lidé jako by si dnes navzájem míň a míň rozuměli, až se člověku občas krade na mysl známý biblický text o Babylonské věži a následném zmatení jazyků. Dneska jako by probíhalo něco podobného, ale s cizími řečmi to nemá nic společného. Mnozí z nás jako by prostě odmítali vstřebávat informace (a to bohužel nejen psané, ale i mluvené) a na základě jejich totální dezinterpretace si tvořili vlastní, mylné závěry, které pak brání téměř do krve. A přitom jen bojují s větrnými mlýny jak don Quijote, který si svého vlastního nepřítele taky stvořil zcela sám a zbytečně. Velmi dobře to bylo vidět např. v době pandemie covid-19, kdy je sice pravda, že mnohá nařízení naší vlády byla špatně či nedostatečně komunikována, ale jiná byla naopak zcela jasná a podložená srozumitelnými informacemi a daty, ale lidé stejně pořád křičeli, že ničemu nerozumí a vymezovali se i proti tomu, co jim nikdy nikdo nenařídil. A pokračuje to od té doby pořád dál, ačkoliv osobně mám podezření, že to začalo už dávno před pandemií, v době, kdy se rozmohly všechny ty zkrácené a zjednodušené formy komunikace počínající SMS a končící u pouhých zkratek a emotikonů na sociálních sítích.
Ostatně vidím to i přímo u nás v práci, kdy je komunikace s rodiči někdy vážně noční můrou. A nemluvím teď o nějakém řešení konfliktů, to vůbec ne. Mám na mysli čistě organizační, často i pozitivní témata (např. školou pořádané akce pro děti typu Velikonoční odpoledne). Člověk jim o tom napíše do žákovské knížky, do úkolového notýsku, na web, do aplikace, na školní Facebook… a přesto pak, když se s nimi setkáme osobně, vůbec netuší, která bije (a to to mnohdy i v těch notýskách podepíšou, aniž by věděli, jaký je vlastně obsah sdělení). A úvod školního roku, který se nese ve znamení vyplňování přihlášek na kroužky, ke stravování nebo do družiny? No, to je teprve jízda! Jsme menší škola, kde se o tyhle věci nestará sekretariát, ale my, vybraní pracovníci, kteří také přihlášky sestavujeme, neboť nic jako standardizované tiskopisy od MŠMT v tomto směru neexistuje. A řeknu vám, že je to peklo! Nebo spíše cirkus, protože často se u toho i dost nasmějeme, ačkoliv ve skutečnosti je to spíš k pláči.
Zbytečné banální chyby způsobené jen a pouze špatně přečteným „zadáním“ se vrší jedna za druhou, a to pomalu už od hlavičky se jménem a bydlištěm žáka (které snad pro pána boha, ten rodič musí znát, ne?!) a pak už to pokračuje volným pádem. Např. správně do příslušné kolonky zapsat osoby, které smějí vyzvedávat dítě a připojit k nim poznámku, zda jde o babičku, tetu, nebo sousedku (což musíme ze zákona evidovat, takže ne, není to naše svévolná zvědavost - kdyby do toho chtěl někdo rýpat), to je takřka nesplnitelný úkol. A to ty materiály přitom máme doslova „blbuvzdorné“, pečlivě sestavené, a před „uvedením na trh“ dokonce testované na našich známých (včetně např. malého syna mé kolegyně nebo mojí téměř osmdesátileté babičky, kteří by to zvládli správně vyplnit takříkajíc „s prstem v nose“). A přesto je to každý rok stejné a najít rodinu, do níž bychom přihlášky nejméně jednou (ale někdy klidně i pětkrát) nevraceli, to je jak ulovit jednorožce!
Otázkou zůstává, kde se tahle nepozornost a potíže s chápáním psaného textu, v lidech vlastně berou. Jestli je to opravdu neschopnost a, s prominutím, hloupost, nebo jestli se za tím skrývá něco víc. Zda to čtení s porozuměním postižení jedinci vážně „jen“ nezvládají, nebo to podvědomě dělají schválně, protože dneska je prostě in být neustále v opozici, hádat se, hejtit a kritizovat („A když holt někdy není co, tak si to pojďme vyrobit ať je švanda, ne?“). To by totiž byl i případ zmiňovaného článku o prodavačích, kdy se frustrovaný autor druhého textu možná nutně potřeboval proti něčemu vymezit, a když nebylo proti čemu, šel hlavou proti zdi. Ale abych byla upřímná, moc se mi tomu nechce věřit, že by ze sebe až tolik z nás dělalo dobrovolně hlupáky jen proto, aby ukojili svou touhu po hádkách a třenicích. Snad naše společnost ještě není tak zkažená, aby si lidé raději vybíjeli vztek, než působili chytře a nad věcí. I když kdo ví…
Ale každopádně, pokud to vážně není záměr, nýbrž problém nesoustředěnosti, roztěkanosti či omezenosti, tak ani to není žádná výhra. Spíš je to sakra velký malér, protože tady samozřejmě nejde o špatně vyplněné přihlášky na keramiku, nebo zbytečné hádky v diskusích na netu. To jsou podružné problémy, maximálně tak k pousmání a zaťukání na čelo. Jde tu o mnohem vážnější věci, takřka existenčního charakteru. A ne nepřeháním. Spíš mě jímá hrůza, když si představím, že tihle „ne-čtenáři“ úplně stejně laxně, jako k diskutování na netu, přistupují třeba ke kupním nebo pracovním smlouvám, úředním formulářům, informovaným zdravotním souhlasům či sjednávání půjček! To je pořád „učme děti finanční gramotnosti“ místo biflování, ale k čemu jim taková finanční gramotnost, díky níž poznají nevýhodnou smlouvu bude, když si špatně přečtou, co se v ní píše, a vůbec tak na to, že je pro ně nevyhovující, nepřijdou?
Apeluji tímto proto na všechny, kteří vědí, tuší, anebo jsou okolím upozorňováni, že by s tím chápáním druhých mohli mít problém… Nenechte to zajít někam, kam nechcete. Být za šaška v diskuzi nebo při psaní článku je jedna věc, ale být za něj tváří v tvář exekutorovi, nebo doktorovi, kterému jste špatně vyplnili souhlas s operací a on tudíž neví, že máte alergii na antibiotika… To fakt nechcete. Takové „drobné nepozornosti“ se totiž většinou dělají jen jednou. A přitom by stačilo vždy, když se chystám nějak projevit, aplikovat ono staré známé „dvakrát měř a jednou řež“ a před každým vyjádřením názoru (či čímkoliv jiným, závislým na pochopení textu) si dané informace ještě jednou zrekapitulovat a ujistit se, jestli je opravdu chápu dobře a neprojektuju si do nich něco, co v nich vůbec nestojí. Svět je přeci plný lidí, kteří s vámi nesouhlasí. Není třeba si uměle vyrábět další a pak za to pykat…
