Pokrytec Sterzik lže o morální nízkosti, kterou sám vyzařuje a šíří

Zjišťuji, že je hrubý, pokrytecký a ulhaný — stejně jako jeho texty. Z těch jsem si udělal představu o příčinách Sterzikovy obliby u nespokojených občanů, která mu vynesla tučný utajený příjem a partnerství Kateřiny Konečné, jež mu umožnila obejít vnitřní procesy své komunistické strany a stát se jejím lídrem ve volbách.

Na jeden z jeho oplzlých manipulativních textů jsem se rozhodl reagovat, abych na jeho praktiky poukázal. Jde o text, ve kterém se v souvislosti s útokem holí na Andreje Babiše staví do role Babišovy spoluoběti a spolubojovníka. Zcela přitom pominu hrubé výrazy, které nepatří do slušné společnosti, natož do médií nebo do politiky; za komické považuji, že poslední a nejmírnější takové slovo Sterzik nedopíše a přidá pokrytecký „vzkaz editorovi“, že taková slova si on nemůže dovolit…

Předesílám, že nemohu být podezírán z podjatosti proti Stačilo! a “komunismu”: doposud jsem na Médiu polemizoval především s texty radikálního antikomunisty (1,2); výplody nějakého kvazikomunisty se zabývám úplně poprvé.

Sterzik začíná sdělením, že násilí na politicích páchají latentní blázni. Zmiňuje slovenského střelce Cintulu a projevuje úlevu, že u nás útočil „fanoušek demobloku“ pouze francouzskou holí.

Už v těch prvních pár vět je naditých argumentačními fauly. Důchodce, který napadl Andreje Babiše, tak učinil v návalu emocí poté, co šéf ANO lhal a ponižoval ženu v publiku za slušně položený dotaz. Na Babišovo slovní násilí zareagoval nepřiměřeně: násilím tělesným. Jeho spontánní útok holí se ale v ničem se nepodobal plánovanému atentátu radikála Cintuly, ani nesouvisel s fanděním „demobloku“.

Samo slovo „demoblok“ je samozřejmě zavádějící, protože hází všechny politiky a voliče demokratických stran do jednoho pytle, ačkoliv jde o lidi s nejrůznějšími názory. V Sterzikově textech a vidění světa tomi ale nikdy není jinak. Politický boj vnímá jako soupeření dvou protichůdných sil: na jedné straně stojí „MY“, kam patří především Sterzik a jeho čtenáři, na straně druhé „ONI“, tedy politici a voliči vlády. Výrazy jako „demoblok“, „pětidemolice“ nebo „fanoušci Petra Fialy“ pro něj mají naprosto totožný význam: nepřítel, ONI, necelá půlka společnosti.

Tím převědčuje čtenáře, že společně bojují proti zlu, které uchvátilo stát a škodí jim.

V dalším odstavci vysvětluje, že i on se stal obětí násilí ONI: jakýsi mladý „fanoušek premiéra Fialy“ mu měl na vstoupení sdělit, že by mu nejraději rozbil hubu.

„Co by se dělo, kdyby tam nebyla policie?“ ptá se Sterzik.

Bolestínsky se staví do role terče násilí, ale také důležitého muže protivládní opozice, který se významem vyrovná Babišovi a Ficovi. Jako by křičel: „Já jsem taky Babiš! ONI pořádají hon na MY! Stříleli na Fica, Babiše bili holí a mě by dokonce nějaký mladík nejraději rozbil hubu!“

Pokračuje, že k násilí dochází, protože „došly argumenty“, zatímco  on má „argumentů zásobu“ (v celém textu žádné neuvede). Vypráví, že ONI se snažili argumenty zastavit cenzurou; když to nestačilo, vytáhli klacek— jako by důchodce s holí nebo údajný mladík ze Zlína nebyli izolovanými případy, ale součástí nějakého skupinového vědomí, prodloužením tajemného ONI.

Slovo „cenzura“ je z jeho úst samozřejmě absurdní. Žijeme v zemi s obrovskou svobodou projevu, kde opoziční politik může klidně tvrdit i naprosté nesmysly, jako že vláda chystá jaderný útok… Sterzik své texty svobodně publikuje; na svobodě projevu si postavil podnikání — politické i to opravdové.

Jistě, většina médií o jeho manipulativní a nesouvislé úvahy nemá zájem. Kdyby tu ale byla cenzura, tak si ani neškrtne. A kdyby projevoval svérázné názory o boji MY proti ONI za vlády komunistů, s nimiž dnes kandiduje, nesměl by publikovat nikde a nejspíš by skončil ve vězení nebo na psychiatrické léčebně.

Přesto byl podle něj minulý režim v tomto ohledu v pořádku; okupaci, která zatrhla uvolnění diktatury komunistické strany a vrátila nejtužší cenzuru, označil před několika týdny za mírnou. Je patrné, že o cenzuru a svobodu slova mu vůbec nejde.

Slovo „cenzura“ Sterzik ve skutečnosti vztahuje k lživému tvrzení, že příslušníci protisystémové opozice nemají prostor v tradičních médiích, ale také k mazání těch příspěvků na sociálních médiích, které hulvátsky urážejí ostatní uživatele nebo nějak jinak porušují společenské zvyklosti.

To se děje především těm, ve kterých obchodníci se strachem vybudili negativní emoce a pomýlené názory; když pak moderátor příspěvek smaže, ten stejný obchodník jim pak vysvětlí, že ONI provozuje cenzuru a brání se „pravdě“. Hulváti a šiřitelé nesmyslů rádi přijmou vysvětlení, že chyba není u nich, že jim kdosi (ONI!) křivdí. A tak víra v cenzuru mezi příslušníky MY roste a rezonuje.

Ani řečmi o cenzuře bohužel Sterzik nekončí; pokračuje sdělením, že vláda z nás (patrně jen z MY) udělala „občany druhé kategorie“ na úkor Ukrajinců. Všichni si prý pamatujeme, „jaká vlajka vlála na Národním muzeu“ a „kolik lidí kvůli ní dostalo pokutu nebo kriminál“.

Tvrzení o „občanech druhé kategorie“ je ulhané hned v několika ohledech. Ukrajinci převážně českými občany nejsou, zejména váleční uprchlíci ne. A oproti českým občanům rozhodně privilegia nemají — pouze nevýhody.

Nerovnosti v české společnosti samozřejmě existují, nejsou ale takové, abychom mohli mluvit o „druhé kategorii“ občanů. Takové problémy jsme tu měli naposled za vlády komunistů v době, kterou Sterzik označuje za období blahobytu: zatímco členové strany byli občany první kategorie, nekomunisté byli kategorií druhou a disidenti třetí.

Nejdůležitější je ale absurdní tvrzení, že lidé „kvůli vlajce dostali pokutu nebo kriminál“. Má tím na mysli útočníky na Národní muzeum. Za jejich násilí podle Sterzika nese vinu zákeřná ukrajinská vlajka, kterou pověsili ONI. MY nikdy za nic nemůže. Všechno zlé působí ONI.

Znám osobně člověka, který tehdy u Muzea zastoupil cestu autu s ukrajinskou poznávací značkou, začal do něj bušit a ohrožovat řidiče. Vím, že je hodný člověk, že v něm tehdy řečníci na demonstraci a povzbuzování okolí probudili ty nejhorší emoce. To jeho jednání neomlouvá, ukazuje to však na roli řečníků, kteří systematicky zfanatizovali dav, učinili z něj MY a poštvali jej proti ukrajinské vlajce.

Než ti lidé přišli na demonstraci, ani by je nenapadlo na někoho řvát „vypadni“, napadnout řidiče, kopnout do auta, nadšeně se tomu smát a fandit nebo se vysmeknout policistům a ujíždějící auto pronásledovat.

Co by se stalo, kdyby tam nebyla policie? Na to se v případě „pokojné demonstrace“ a „vlajky, která lidem přivodila pokutu nebo kriminál“ Sterzik neptá. Byl tehdy jedním z řečníků, kteří dav rozvášnili.

Článek je v polovině, graduje, myšlenky se mísí. Dozvídáme se, že všichni lídři MY nesnesitelně trpí: Babiše prý někdo praštil za to, „že je v opozici a že mluví“, „to samé zažíváme i my, ostatní“, “kradou nám značky z aut za to, že mluvíme”; učitelka, která dětem vykládala politiku a dezinformace „nikomu nezkřivila ani vlas“, ale „stala se veřejným nepřítelem číslo jedna“, recidivista Oganesjan, který ve skutečnosti míří před soud, „cítí vítr v zádech“. A to vše se děje „ve jménu Fialy a evropských hodnot“ (ONI).

Sterzik ironicky naznačuje, že za nenávist k Fialovi mohou čtyři roky jeho vládnutí a nikoliv hybridní válka — lidi totiž věří své peněžence a ne „anonymnímu trollovi na sítích“. To už je hodně zákeřné zkreslení reality.

Hybridní válka má v online prostoru mnoho podob; tou nejviditelnější jsou proruská média. S těmi Sterzik spolupracuje, dokonce publikuje na ruském webu Sputnik, aktivně vyvolává strach z Ruska a dokonce si je jist, že by mu v případě ruské invaze nic nehrozilo. Sám je tak vlastně oním „ruským trollem na sítích“, kterému lidé věří.

Petra Fialu by neměli rádi tak či tak, ale Rusové a jejich ulhaný spojenec Sterzik usilují o to, aby emoce k premiérovi přerostly v zaslepenou nenávist, která svým nositelům škodí.

Spletitý a manipulativní článek jde do finále. V tom Sterzik poněkud překvapivě přiznává, že po volbách nedokáže lidem zlevnit chleba, zastavit výplatu zisků zahraničních korporací, odejít z EU (budeme v ní “dál zahnívat”) ani z NATO, že vlastně není schopen splnit nic z programu svého hnutí; mezi řečí prohlásí, že naše země je ve světové politice nedůležitá.

Uznává, že nemá co nabídnout, ale doufá, že po volbách „přestaneme platit faktčekry a chvilkaře“ a že vykopne Foltýna; svým MY slibuje, že se jim „dostane alespoň trochu respektu“, že „skončí šikana Čechů Čechům“, že jim nebude „nadávat do antisystémových“.

Jinými slovy: v případné volené funkci neplánuje dělat nic.

Tím končí své štvavé kázání, kterým se snaží čtenáře přesvědčit, že jsou omezovaní a hrozí jim násilí od půlky republiky, která způsobila spontánní násilný čin jednotlivce. Z násilí, které mu vyhovuje, naopak vyviňuje i pachatele. Sprostě nadává a otevřeně plánuje změnu systému, ale slovo „antisystémový“ považuje za nejhorší nadávku.

Co dělá MY, je vždy dobré. Co je špatné, dělá vždy ONI. To je filosofie Daniela Sterzika. Jednu část společnosti zneužívá a druhou část pomlouvá.

Přes to všechno má tu drzost slibovat ukončit rozdělování společnosti a nazvat svůj článek „Morální nízkost“. Jako by to nebyl on, kdo do veřejného prostoru vypouští lži, kdo v důvěřivých lidech přiživuje negativní emocea bludné představy.

Jako každý pokrytec, i on u svých domnělých nepřátel mylně pojmenovává především to, co sám o sobě popírá. Chcete-li pochopit jeho osobnost, vztáhněte jeho slova o ostatních na něj samotného.

Zdroje: v textu, archiv autora, CC BY-SA 4.0