Článek
Se sochou legendárního Kazaňského kocoura (kota) – který je jedním ze symbolů Kazaně – je spojena celá řada pověstí, z nichž si každý může vybrat.
Jedna z nich je úzce spjata s dobytím Kazaně vojsky Ivana Hrozného v roce 1552.[1]
Podle ní se jistí marijští velmoži, spojenci Rusů, pokusili získat důvěru silných patronů a odměnu za věrnost zradou kazaňského chána. Zatímco probíhalo obléhání města, rozhodli se pod rouškou noci proniknout do chánových komnat, zajmout ho i s celou jeho rodinou a předat ruskému carovi.
Chána údajně zachránil věrný kocour jménem Alabrys. Zatímco jeho pán tvrdě spal a netušil nebezpečí, věrný mazlíček vycítil blížící se pohromu a probudil ho.
Kazaňský chán tak mohl tajnou chodbou opustit Kreml. Dostal se k řece Kazaňce, kde nastoupit do člunu, v němž odplul po Volze na jih a uchýlil se do Persie. Chytrého Alabryse chán nepochybně nezapomněl vzít s sebou.
Ať již se pověst zakládá na pravdě nebo ne, podle historických pramenů existovalo ve středověku v Kazani zvláštní plemeno „bojových“ koček. Tato zvířata byla neobvykle velká a silná, ale i přátelská vůči lidem. Podle I. N. Bašmakova se toto plemeno vyznačovalo „širokou kulatou tlamou, tlustým krkem, krátkým ocasem a též hustými dlouhými chlupy bílé nebo šedé barvy, bohatým ʽkníremʼ a velkýma, výraznýma očima“.
Nepochybná existence Mainské mývalí kočky[2] nám dává právo předpokládat, že tradovaný popis nijak zvlášť nepřehání, pokud se týče anatomie zmiňovaného plemene (které se však zřejmě časem smísilo s jinými druhy).
Místní obyvatelé oceňovali své kočky především pro jejich pozoruhodnou inteligenci a skvělé lovecké schopnosti – tito domácí mazlíčci odváděli vynikající práci při chytání myší, což bylo v časech dřevěných domů a domácích spižíren neocenitelné.
Kocour jako alegorie vládce
V 18. století se legenda o Kazaňském kocourovi dočkala nového výkladu. Čtyřnohý hrdina se stal častou postavou populárních tisků, tzv. luboků[3], na nichž byl zobrazován obrovský, kníratý a s vypoulenýma očima. Popis původního portrétu zněl: „Kazaňský kocour, mysl astrachaňská, rozum sibiřský.“
Zdálo by se, že odkaz na tři chanáty dobyté Rusy v 16. století a povahové rysy zdejších obyvatel je zřejmý, ale ne všichni s tímto výkladem souhlasí. Podle jedné verze jsou dřevotisky s námětem kocoura parodiemi na samotného Petra I. Velikého a zesměšňují jeho osvícenské reformy. Když se na obrázek podíváte pozorně, některé podobnosti vás opravdu zaujmou. Jistý charakteristický vzhled nebo velkolepý knír!
Za pozornost však stojí, že právě některého z potomků legendárního Kazaňského kocoura zřejmě zobrazil na své rytině „Věrný portrét kočky moskevského velkoknížete“ slavný český grafik Václav Hollar. Jeho rytina mazlíčka cara Alexeje I. Michajloviče, vytvořená kolem roku 1663, je zároveň považována za nejstarší zobrazení domácího zvířete v Rusku.[4]
Jisté je, že si kočky získaly oblibu mezi ruskými panovníky včetně Petra I.
Faktem je, že v polovině 18. století zprávy o kazaňském plemeni zaujaly carský dvůr natolik, že zvláštním výnosem carevny Jelizavety Petrovny z října 1745 bylo přikázáno do Petrohradu přivézt třicet kazaňských koček na „chytání myší“, které se hojně množily v nedokončeném Zimním paláci.
Tyto kočky, které byly přiděleny k panovníkově osobní službě, se s určeným úkolem zdatně vypořádaly, a zakotvily tak v Zimním paláci natrvalo.
Za neohlášení soukromého vlastnictví takových koček hrozila mimochodem jejich majitelům pokuta.
Proslulým se stal dřevotisk zobrazující pohřební průvod Kazaňského kocoura, na němž defiluje zástup myší. Historik umění poloviny 19. století I. M. Sněgirev v knize Lubok – obrázky ruského lidu v moskevském světě“ interpretuje lubok „Myši pohřbívají kočku“ jako satiru na cara Alexeje Michajloviče. Další badatelé spatřují ve zvířecím hrdinovi jak tatarského chána, tak Petra I.
Mě osobně tento obraz evokuje tutéž pointu, a to, že zobrazuje statečného tatarského kocoura (zosobňujícího tatarský národ) udolaného hordou ruských myší díky jejich početní převaze. A myslím, že moji interpretaci docela přesvědčivě potvrzuje role, jakou Kazaňský kocour obecně hraje v tatarském folklóru, i fakt, že kocour na obraze často ještě jednu myš svírá v tlamě.
Kazaňský kocour (Ilustrace z knihy Přes Čukotku na Fidži a zpět)
Výše zmíněný samostatný portrét kazaňské kočky považuje S. F. Faizov za derivát z tohoto „Pohřebního průvodu“, který se objevil na začátku 18. století. Ztotožnění cara s Antikristem podle něj naznačuje spirálový ornament, symbolizující hada stočeného do klubíčka, který na raných verzích „Pohřbu“ chyběl … a objevil se na jediném jejím vyobrazení.
Ať již je pravdivá kterákoliv verze legendy o zvláštních kazaňských kočkách, uvedená pověst se ukázala být překvapivě houževnatou: v Kazani byly tomuto zvířeti dodnes postaveny už tři pomníky.
První z pomníků (kamenný) byl instalován v roce 2009 v raifském Bogorodickém klášteře na břehu jezera poblíž Kazaně; druhý (z hliníku, tónovaného do barvy starého stříbra, oblíbeného kovu obyvatel Kazaně) je ten na křižovatce pěší zóny, ulice Baumana, s ulicí Musy Džalilja; třetí (bronzový) se nachází u vchodu do Národního muzea Tatarstánu“ (Kremlevskaja ulice č. 2).
Kazaňský kocour
==============================================
[1] Jde o marijskou legendu o obléhání Kazaňského Kremlu v roce 1552 vojsky cara Ivana Hrozného – „Jak Marijci přešli na stranu Moskvy“ (Фаизов С.Ф.: „Кот Казанский: татарин и царь в восприятии русского после «взятия» Казанского, Астраханского и Сибирского ханств.“ In: Казань в средние века и раннее новое время: Материалы Всероссийской научной конференции, Казань, 2006. s. 149-157.)
[2] Mainská mývalí kočka se řadí mezi největší domestikované kočky. Díky její impozantní velikosti a přátelské povaze se jí často přezdívá „něžný obr“. Robustnější samci mohou vážit 9-10 kg, kastrovaní kocouři dokonce 12 kg.
[3] Lubok je označení staršího ruského lidového tisku doplněného kresbou či rytinou na papíře či textilu. O původu názvu se etnografové přou, jedni preferují odkaz na moskevskou čtvrť Lubjanka, druzí tvrdí, že název je odvozen od ruského označení pro košík z kůry. Existuje i třetí možný vznik slova z výrazu lub, označujícího březové lýko, které zde kdysi nahrazovalo papír.
[4] Mimochodem obdobná Hollarova rytina „Dobrá kočka, která nemlsá“ z roku 1646 je zřejmě jeho nejpopulárnějším dílem.
========================================================
nebo
---------------------------
DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:
https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-mysticke-sibirske-okunevo-aneb-jine-rusko-109933
Výlet na tatarský venkov - z mých potulek po regionu Idel-Ural
Ostrov Svijažsk − Tatarské Solovky, kde se zkřížily cesty Trockého i maršála Tita
Bolgar, centrum Volžského Bulharska aneb Jsme Tataři, či Bulhaři?
Tajemné balkarské Elťjubju aneb kavkazské Město mrtvých
Jiné Rusko aneb Čuvašské duchovní tradice
=================================================================
O AUTOROVI:
Fero HRABAL-KRONDAK
