Článek
Rozeběhla se za ním, ale než ho se ho mohla dotknout, obejmout ho a políbit, probudila se.
Vrah, který jejího manžela zastřelil, už dávno seděl ve vězení – ona sama byla u jeho odsouzení. Spolu s ní tam byla i její starší sestra Pamela. Pamela tu pro Kristýnu vždycky byla, když ji nejvíce potřebovala, jako to sourozenci dělají.
A Kristýna teď svou sestru potřebovala opravdu hodně. Chtěla totiž navštívit jasnovidku a trvala na tom, aby tam šla Pamela s ní. Kristýna slyšela všechny ty příběhy o tom, jak se někomu podařilo kontaktovat milovanou osobu na druhém břehu. A mladá žena doufala, že s pomocí jasnovidky se jí také podaří navázat kontakt se zemřelým mužem. A že se jí podaří vyjasnit si, jak to s jeho vraždou bylo.
Jednoho dne se tedy Pamela a Kristýna vypravily za vědmou. Seděly u ní v obýváku.
Spolu s nimi byla i šestiletá dcera Kristýny, Blanka, která jí seděla na klíně. Holčička byla se svým otcem v ten den, kdy byl zavražděn. Seděla vzadu v autosedačce a tatínek ji vezl do školy. Blanka si pamatovala, že hrálo rádio a společně s tátou si nahlas zpívali a hlasitě se smáli jejich hudební produkci. Tvář útočníka ale neviděla. Vzpomíná si jen na muže s kuklou přes hlavu, který na otce mířil zbraní.
„Abys věděla, jsem tady jenom kvůli tobě a protože ti chci pomoct,“ řekla Pamela Kristýně.
„Na tyhle bláboly nevěřím a myslím si, že z tebe jen chce vytáhnout peníze.“ Zopakovala Pamela racionální argumenty, které své sestře už několikrát sdělila.
„Opravdu si cením toho, že to pro mě děláš,“ odvětila Kristýna, zatímco měla ruku položenou na sestřině rameni.
„Vím, že si myslíš, že jsem úplný cvok, když na tohle věřím a jsem moc ráda, že i tak jsi tady se mnou,“ pronesla Kristýna vážným hlasem. Pak Pamelu ještě jednou krátce objala, aby si dodala odvahu.
„Mám tě ráda,“ zašeptala Pamela Kristýně.
„A taky mám ráda tady malou princeznu,“ usmála se Pamela na svou neteř.
„Myslím, že aspoň Blanku bys z toho ale měla vynechat.“ Pronesla Pamela, ale ani její negativismus jí nezabránil v tom, aby dala své neteři pusu na čelo.
„Máš pravdu, ta ženská je vážně divná, třeba jak řekla, že vypadáš jak Marilyn Monroe s piercingem v nose.“ Kristýna se při vzpomínce na podivný kompliment ohledně vzhledu své sestry rozesmála. Na druhou stranu ale přišlo Kristýně roztomilé, že o ní stará vědma řekla, že je krásná jako její dcera.
„Ale vlastně s ní musím souhlasit.“ Pokračovala Kristýna teď už vážně. „Opravdu vypadáš jak Marilyn Monroe s piercingy a tetováním,“.
Pamela se zahihňala a mimoděk se dotkla své potetované paže. Chtěla Kristýně ještě něco odpovědět, ale do místnosti vešla stará věštkyně a na tácu nesla pohoštění – sušenky a tři hrnečky čaje.
„Doufám, že máte hlad, děvčata. Upekla jsem domácí sušenky a uvařila ovocný čaj.“ Stará jasnovidka, která se jmenovala Karolína, položila občerstvení na stolek před Kristýnu, Blanku a Pamelu s jasně zřetelným nadšením. Před tím, než se posadila na gauč, si Karolína pečlivě urovnala své jasně žluté retro šaty ve stylu šedesátých let.
„Milujeme sušenky,“ řekla Kristýna hostitelce. Se smutným úsměvem sledovala, jak se dcera rychle natáhla, aby si nabídla sušenku.
„Cítím, jak moc vám váš manžel chybí.“ řekla Karolína, zatímco položila ruku Kristýně na koleno. Vědma neztrácela čas a započala seanci, ale vypadalo to úplně přirozeně.
„Cítím, že došlo k tragédii. Tvůj muž zemřel nespravedlivě. Byl to dobrý člověk, dobrý manžel i táta. Cítím, že vám v hlavě pořád běží to jméno. Pavel. Jmenoval se váš manžel Pavel, drahá? “ zeptala se Karolína formálně, ačkoli z pouhého pohledu na tvář Kristýny bylo jasné, že má pravdu. Kristýna si dala ruku přes ústa, zatímco zadržovala slzy.
„Ano, můj manžel se jmenoval Pavel,“ odpověděla mladá žena s těžkostí. Čekala toho hodně. Šarlatánku, co z ní bude tahat peníze, jako říkala sestra. Ale nečekala, že tak rychle pozná opravdové nadání jasnovidky.
„Někdo ho zastřelil? Je to tak?“ zeptala se vědma měkkým, uklidňujícím hlasem, ze kterého byly znát léta praxe, a který zněl jako jemné šumění větru v korunách stromů.
Kristýna přikývla.
„Ano, někdo ho zastřelil, zatímco jen seděl v autě.“ Kristýna se chvíli odmlčela a polykala slzy, které jí kanuly po tvářích.
„Moje dcera ho viděla umírat. Byla v tom autě s ním. Moje holčička to všechno musela vidět.“ Kristýna se po této větě kousla do spodního rtu, zatímco si otírala slzy a zuby nehty se snažila nepropadnout záchvatu hysterie.
„Omlouvám se, že brečím.“ Zamumlala Kristýna. Pousmála se, když se stará dáma naklonila a setřela jí slzy z obličeje.
„Nemáte se za co omlouvat, drahá.“ Karolína zašeptala.
„Vrah mého manžela je ve vězení na doživotí. Byla jsem u soudního líčení a byl to nejtěžší den v mém životě. Tady sestra byla se mnou. Pomohla mi se z toho všeho nezbláznit.“ Kristýna mimoděk uchopila svou starší sestru za ruku.
Pamela se zhluboka nadechla, a pohladila Kristýnu po ruce, zatímco se podívala do očí vědmy.
„Přišla jsem sem, abyste mi pomohla najít odpovědi na otázky ohledně toho, co přesně se stalo.“ Pokračovala Kristýna ve vysvětlování, a políbila sestřinu ruku.
„Odpočívá můj manžel v pokoji?“ Kristýnin měkký hlas se vytratil a vydala ze sebe vzdychnutí plné nahromaděné bolesti.
Věštkyně se na Kristýnu usmála s tichým ujištěním v očích. Vrásky ve tváři jejímu úsměvu dodávaly na eleganci. Úsměv té staré dámy byl jako rozkošný starý obraz, tak živý a zvláštní, že jste z něj nechtěli spustit oči.
„Rozumím té otázce, drahá. A zodpovím ji.“ lehce poklepala na Kristýninu dlaň.
Pamela chtěla držet sestru za ruku po celou dobu seance, ale něco jí v tom bránilo. Jakmile se vědma dostala do tranzu, Pamelino tělo instinktivně ztuhlo a sestřina ruka jí vyklouzla.
„Vidím to!“ Karolína zalapala po dechu. Věštkyně měla zavřené ruce a pevně svírala Kristýninu ruku ve své. „Vidím—“ odmlčela se
„Co vidíte?“ Kristýna se naklonila ke Karolíně blíže, mimoděk svírající ruku staré dámy stále pevněji a pevněji.
„Nemusela jsem ho přivolávat. Už na mě tady čekal. Pane bože, je to opravdu pohledný mladý muž!“ řekla Karolína rozrušeně.
„Opravdu ho vidíte? Prosím, řekněte mi, co vidíte!“ Kristýna se nemohla dočkat, až zjistí, co Karolína vidí přes zavřené oči. Mladá vdova nechtěla na Karolínu křičet, mrzelo ji to, jen prostě potřebovala znát odpovědi na své otázky.
„Omlouvám se, řekla. Prostě to musím vědět, dodala.“
„To je v pořádku, drahá, nic se neděje.“ Karolína zasypala Kristýnu proudem svého charismatického hlasu.
„Vidím vašeho manžela. Stojí tady přímo přede mnou.“ Karolína ztišila hlas do šepotu.
„Vypadá spokojeně, nebojte se. Je tak pohledný a elegantní, má na sobě černé sako a modré džíny.“ Karolína přesně popsala Pavla.
„Přesně to měl na sobě to ráno, kdy ho zabili,“ Kristýna zašeptala, zatímco si kapesníkem otírala tvář plnou slz.
„Tati!“ zakřičela Blanka nadšeně. Holčička se rozhlížela po pokoji a nedočkavě vyhlížela tatínka. V její dětské hlavičce se nic z toho nestalo, a její táta byl jen neviditelný. Teď by se ale měl objevit, ne? Vždyť ta paní říká, že ho vidí.
„Proč nemůžu vidět tatínka?“ zeptala se Blanka věštkyně zvědavě.
„Princezno, ty ho nevidíš, protože tatínek chce, abych ho viděla jenom já. Je ve světě duchů, víš?“ odpověděla Karolína dítěti.
„Ale on tě vidí. Řekl, že mám jeho berušce Blanušce říct, že ji pozdravuje a moc mu chybí,“ řekla Blance a ta se šťastně zasmála.
„Taky mi chybíš, tatínku!“ zakřičela Blanka. Holčička byla představou toho, že tahle paní opravdu mluví s tatínkem, naprosto nadšená.
„Říká, že ti mám vyřídit, že tady bude vždycky pro tebe, i když ho nevidíš. A taky, že se mu moc líbí ty slunečnice, co máš na šatech.“ Pokračovala Karolína v rozhovoru s Blankou.
„Říká, že ho moc mrzí, co se to ráno stalo. Řekl mi, že jste spolu v autě zpívali o žížale Julii. Chce, abys věděla, že tě moc miluje a vždycky bude.“ Karolína cítila, jak se jí do očí také derou slzy, zatímco Blance vzkazovala všechno to, co její táta chtěl, aby věděla.
Pamelu to všechno děsilo. Postavila se a celá se třásla úzkostí, zatímco jí na čele vyrazil studený pot.
„Tatínek tě teď prosí, aby sis zacpala uši.“ Pokračovala vědma. „Chce teď něco říct mamince, a je to jen pro dospělé. Uděláš to, prosím, pro něj?“ Úsměv se jí vytratil z tváře, a slzy dojetí vyschly. Atmosféra zhoustla.
„Blanko, zacpi si ty uši, prosím,“ Kristýna zopakovala manželovu prosbu. Tenhle obrat nečekala.
„Váš manžel má důležité věci, které vám chce říct,“ řekla Karolína opět svým vřelým, babičkovským tónem.
„Nejprve chce, abyste věděla, že vás opravdu hrozně moc miluje a že mu chybí každý váš dotyk a polibek.“ Karolína zopakovala se smutkem v hlase, co chtěl Pavlův duch sdělit své ženě.
„Taky tě moc miluju, lásko! Tak moc mi chybíš!“ řekla Kristýna duchovi svého muže a opět si otřela slzy.
„Opravdu mě slyší?“ ujistila se s naléhavostí v hlase. Přes slzy se zasmála štěstím, když jí věštkyně odpověděla krátkým pokývnutím hlavy.
„Slyšel vás, drahá, nebojte,“ Karolína šeptala a něžně pohladila Kristýninu ruku.
„Říká, že vy a Blanka vždycky budete jeho všechno,“ Karolína se zhluboka nadechla a pak místností zavládlo ticho. Pak nabrala odvahu pokračovat
„Je tu ale ještě něco jiného, co vám nutně chce říct. Prý je to opravdu děsivé, ale musíte vědět pravdu.“ Karolínin hlas teď zněl tvrdě, profesionálně.
„Co mi chce říct?“ řekla Kristýna třesoucím se hlasem a přála si, aby mohla svého muže opravdu slyšet. Ujistila se ještě, že si její dcera opravdu zacpala uši.
Vědma se kousla do rtu a nabrala odvahu pokračovat: „Chce mluvit o své vraždě. Říká, že to nebyla náhodná vražda nějakého pomateného střelce. Bylo to plánované.“ Karolína ze sebe ta slova chrlila tak rychle, jak jen mohla. Přímo před očima měla toho vysokého, pohledného a dobře oblečeného muže, jehož duch jí říkal, co přesně má povědět jeho ženě.
„O čem to mluví?“ zeptala se Kristýna zmateně. Srdce jí v hrudi bušilo jako splašené a v krku měla sucho jako na Sahaře.
„Pořádně si zacpi ty uši, zlatíčko,“ připomněla Kristýna dcerce, zatímco se přes ni naklonila pro šálek čaje.
Pamela tam pořád jen stála a její bílé šaty byly zbrocené potem. Zoufale chtěla tu čarodějnici zastavit, přerušit ten hrozný proud řeči, ale nedokázala promluvit. Hrdlo měla stažené. Jediné, co dokázala, bylo sehnout se pro kabelku.
„Říká, že ten muž, co ho střelil, byl nájemný vrah. Někdo si jeho smrt zaplatil.“ Karolínin hlas se divoce chvěl, ale s vypětím všech sil pokračovala.
„Váš manžel říkal, že si ho najala žena. Panebože, říká, že to byla vaše ses—“ než stihla Karolína větu dokončit, místností se ozvalo hlasité cvaknutí.
Kristýna hlasitě polkla a rozhlédla se po pokoji. Její sestra svírala v ruce pistoli a mířila s ní přímo na starou ženu.
„Už ani slovo, jasný,“ Pamela zasyčela na Karolínu, zatímco jí přiložila hlaveň zbraně ke spánku. „Ty bys jí to všechno vykecala? To ani náhodou“ Pamela zadržovala slzy a stále se třásla, ale zbraň nespustila ani o píď.
„Jak jsi to mohla vědět? Jak to, že s tebou mluví? Je přeci mrtvý! Mrtvý!“ Pamela zakřičela na starou dámu, zatímco kroutila zamítavě hlavou.
Karolína zachovala klid i pod hrozbou zbraně.
„I Když mě teď zastřelíte, pravda stejně vyjde najevo, zlato,“ opáčila s ledovým klidem. Nebála se smrti, vždycky věděla, že využívání jejích nadpřirozených schopností s sebou nese riziko. A že je za takový dar občas třeba i zaplatit.
„Ty blbá senilní krávo!“ Pamela vzteky ječela.
„Pamelo, co to děláš? Děsíš mě i malou. Proč to děláš? “ Kristýna se snažila nepřestávat na svou sestru mluvit, a přemáhala paniku, která se jí zmocňovala.
„Dej mi tu zbraň, Pam.“ Kristýna se pomaličku postavila, zatímco svým tělem kryla dceru.
„Je mi to tak líto, Kristýno.“ Pamela zaškytala. Pak zamířila zbraň na Kristýnu. Vlastně to nechtěla udělat, jednala zkratkovitě.
Kristýna se ke své sestře pomalu a obezřetně přibližovala. Nikdy by nevěřila, že bude přesvědčovat svou vlastní sestru, aby ji nezastřelila. Aby nezastřelila Blanku. Sestra, která jí byla oporou, její nejbližší člověk. A teď tu stojí a míří na ní se zbraní v ruce.
„Taky jsem ho milovala!“ Pamela řekla sestře, zatímco se začala zcela nekontrolovatelně třást a vzlykat.
„Jednoho dne, kdy jsi byla na noční, jsem za ním přišla. Nečekal, že se zastavím.“ Pamela se zhluboka nadechla a pokračovala.
„Přišel mi otevřít jen v županu. Byl tak sexy. Uvařil mi kafe a asi hodinu jsme si povídali.“
Kristýna nemohla uvěřit tomu, co slyší. Bylo toho na ni moc.
„Řekla jsem mu, jak jsem osamělá a jak moc bych chtěla, aby byl můj manžel, ne tvůj.“ Pamela opět zamířila zbraní směrem ke své sestře a s každým krokem, kterým se k ní Kristýna přibližovala, o krok couvla.
„Když mě objal, chtěla jsem ho políbit, ale odstrčil mě od sebe. Řekl, že by tě nikdy nepodvedl! To mě naštvalo, a tak jsem mu dala facku. A on mě prostě beze slov vyhodil z domu.“
Kristýna sestře naslouchala, ale nemohla spustit oči z té zbraně. Před očima měla utkvělou myšlenku na to, že roztřesená Pamela omylem zmáčkne spoušť. Myslela na to, že v obýváku někdo zemře, ale nevěděla kdo.
Karolína tuto představu sdílela. Jelikož jí její schopnosti umožňovaly nahlédnout do budoucnosti, cítila, že někdo v jejím domě zemře. Ta představa věcí následujících byla děsivá. Snažila se přesto nedat na sobě nic znát, zatímco se pomalu blížila k dítěti, nejvíce zranitelné osobě v místnosti. Opatrně vzala holčičku do náručí, zatímco ta usrdavě plakala. V duchu se modlila, zatímco se snažila uklidnit dítě ve svém náručí.
„Najala jsem si vraha, aby Pavla zabil. Jednala jsem v přestrojení, takže mě ten chlap nemohl poznat. To já ho zabila. Když jsi starší sestra, mělo by být všechno tvoje, není fér, když ta mladší napřed ukradne všechnu pozornost rodičů a pak i tak skvělého chlapa!“ Pamela se šíleně zasmála. Její slzy jí rozmazaly řasenku v dlouhou čáru od očí až k bradě. Její dlouhý obličej, ještě nedávno krásný, byl nepřirozeně zkroucený, jako pacienta v blázinci, který právě dostává elektrošoky.
„Najala jsi vraha, abys mi zabila manžela?“ Kristýna se nevěřícně zeptala.
„Moje holčička musela vidět, jak její tatínek umírá, jen kvůli tvojí závisti?!“ Kristýna ukázala na holčičku, zatímco se její hlas stále zvyšoval.
Pamela neřekla ani slovo. Zbraní stále mířila na Kristýnu, nechtěla zmáčknout spoušť, ale byla připravená to udělat, pokud ji Kristýna napadne. Neměla co ztratit, kvůli té pitomé ježibabě se všichni stejně dozvěděli pravdu. Půjde sedět, a za vraždu koho to bude, je vlastně jedno.
„Tak moc mě nenávidíš? Myslela jsem, že mě máš ráda? Myslela jsem, že máš ráda i Blanku? Zabila jsi jí tatínka.“ Kristýna se snažila uklidnit, ale nemohla se na sestru ani podívat. Dělalo se jí zle.
„Je mi to líto! Ale taky jsem ho milovala!“ Pamela procedila skrz zatnuté zuby. Podívala se na vědmu a vlna nenávisti v nitru ji zahalila jako oblaka dýmu.
„Všechno je to její vina! To ona za to může!“ v Pamele vřel čistý, nefalšovaný vztek a nenávist.
Kristýna sledovala, jak Pamela zamířila na Karolínu.
„Pam, dej mi tu pistoli! Prosím, nestřílej před Blankou. Zažila si toho už dost!“ snažila se vyjednávat se svou sestrou a marně hledala slova, která by zabránila blížící se tragédii.
„Ty stará ochechule!“ zasyčela Pamela na vědmu. Sevřela zbraň ještě silněji, a na rukou jí vyběhly žíly. Chtěla zmáčknout spoušť, ale zaváhala.
„Mamíííí!“ zapištěla zoufale Blanka, zatímco sledovala tetu Pamelu, jak míří zbraní zpátky na maminku. Chtěla se k ní rozeběhnout, ale ta cizí paní ji pevně držela a nehodlala její malé tělíčko pustit.
„To bude dobré, princezno. Bude to dobré,“ kolébala ji Karolína v náručí a šeptala jí do ouška. Snažila se otočit si dívenku k sobě, aby neviděla tu nastávající krvavou událost, která se co nevidět odehraje.
„Omlouvám se za to, co jsem provedla. Tobě i Blance,“ Pamela zašeptala svou poslední omluvu a prosbu o odpuštění. Pak si zbraň přiložila ke spánku a stiskla spoušť. Místností se ozvala hlasitá rána.
„Mamíííí!“ Blanka se kroutila v náručí staré paní a kopala kolem sebe, až vyklouzla a běžela k matce, kterou silně objala.
„To je dobré, zlatíčko, nic mi není,“. Uklidňovala dcerku, zatímco očima a rozšířenýma děsem sledovala mrtvé tělo své sestry.
Karolína tiše přistoupila ke Kristýně a její dceři.
Pak mladé ženě suše oznámila: „váš manžel chtěl, abyste věděla pravdu. Teď může odpočívat v pokoji.“
