Článek
Jako dítě jsem nechtěl jíst, asi jako většina dětí. Moji rodiče ale říkali, že moje stravovací návyky nebyly jen normální dětské prohlášení typu „nebudu jíst žádnou brokolici!“ a spíše se rozvinuly do toho, že jsem odmítal pozřít sousto absolutně čehokoli. Věci, které ostatní děti jedly s chutí nebo přímo milovaly, jako třeba kuřecí nugetky , špagety nebo párky v rohlíku jsem v celém předškolním věku odmítal úplně stejně, jako zeleninu, ovoce a sladkosti. Dostalo se to do takového bodu, že moje dětská doktorka se začala obávat o můj růst a zdravý vývoj.
Nakonec jsem opravdu přestal pořádně růst, a zaostával jsem daleko za všemi těmi vývojovými tabulkami s percentily toho, kolik má dítě mého věku měřit a vážit, a taky můj mentální vývoj se kvůli tomu zaseknul. Doktoři ze všech stran troudili fráze jako „syndrom neprospívajícího dítěte“ a „umělá strava“. Nakonec jako poslední šanci museli moji rodiče přistoupit k tomu, že mě každý večer připoutali k posteli, rozevřeli pusu a nutili mě vypít speciální nutričně bohatou mléčnou tekutou stravu, abych do sebe dostal aspoň nějaké živiny a začal nabírat na váze. Upřímně vůbec nechápu, jak to se mnou dokázali zvládnout, protože to zní, že jsem byl opravdu strašný spratek.
Tohle trvalo od období batolete, přes rané dětství až po období předškoláka. I když už mi bylo pět, začal jsem tu umělou stravu odmítat úplně a reflexivně zvracel už při přiblížení se ruky s lahvičkou k mým ústům. Protože jsem nejedl, byl jsem na svůj věk opravdu malý a co chvilku pobýval v nemocnici, kde mě krmili trubičkou nebo infuzemi do žíly. Rodiče se mi v dospělosti svěřili, že si byli jistí, že mě brzo odebere sociálka, protože jsem vypadal strašně vyhladověle a zanedbaně, jako děti ze záběrů z Afriky. Jediné moje štěstí bylo, že opravdu nic nezanedbávali a co chvíli moji situaci řešili s různými doktory, takže měli důkazy, že mě netýrají ani nezanedbávají, jinak bych skončil v děcáku a asi se ani dospělosti nedožil.
Když mi bylo šest a měl jsem začít chodit do školy, byl jsem mentálně i fyzicky batole. Jelikož moje tělo nemělo dost živin pro vývin, i přes pokusy o nucené krmení nebo infuze, moje nervová soustava zaostávala, takže jsem sotva mluvil a chodil. Takže jsem byl věkem školák, ale tělem a mentalitou dítě maximálně tříleté. Musím se opakovat, ale opravdu netuším, jak to mohli moji rodiče zvládnout.
Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem objevil jediné jídlo, které mi začalo chutnat. Bylo to 22. září 1997. S mamkou jsme byli na nákupu v místní sámošce, já seděl pořád v kočárku, protože moje křehké nožičky nezvládaly chůzi delší než pár kroků. Pamatuji si, že máma vypadala opravdu vyčerpaně a já pozoroval obří černé kruhy pod očima a hluboké vrásky, netypické v jejím věku, které nepochybně vznikly ze všech těch starostí, co se mnou měla. Zrovna soustředěně tlačila kočárek a usilovně přemýšlela, jaké jídlo by mohla vyzkoušet, abych konečně začal jíst.
A pak jsem to uviděl. Sklenici s marmeládou. Už jsem samozřejmě marmeládu zkoušel, a jako všechno ostatní jídlo, ji nesnášel. Ta struktura, lepivost a nechutná přeslazenost. Hnus. Ale tahle sklenici mému šestiletému já připadala jiná.
Protože jsem stále pořádně nemluvil, ukázal jsem svým kostnatým prstem na sklenici s obyčejným, njak poutavým nápisem „domácí marmeláda babičky Lidušky“.
„Copak, zlatíčko? Co to vidíš?“ Hlas mojí mámy byl skoro tak unavený, jako její obličej, ale její oči se podívaly směrem, kterým jsem ukazoval. Když si uvědomila, že ukazuji na sklenici, otočila se ke mně překvapením tak rychle, že to vypadalo, že si vykroutí hlavu.
„Tohle chceš, Marečku?“ její hlas odrážel překvapení i vzrušení. „Tohle chceš vyzkoušet?“
Pokýval jsem hlavou.
Máma popadla zavařeninu z regálu do košíku tak rychle, jak jsem ani nepostřehl, kdy to udělala. Dokonce se i usmála. Už jsem si vůbec nepamatoval na to, že se směje, tak dlouho se to nestalo.
Zaplatili jsme za marmeládu a rychle vyšli z obchodu, aniž by se máma obtěžovala nakoupit cokoli dalšího, pro co tam šla. Máma mě rychle usadila do autosedačky, rychle mě zapásala do popruhů a sklenici položila na přední sedadlo s téměř náboženskou úctou. Tohle bylo poprvé v životě, kdy jsem projevil jakýkoli zájem o jídlo. Byla z toho téměř bez sebe nadšením.
Vesnice, kde jsem vyrůstal, byla opravdu maličká, bylo tam asi 350 lidí. Cesta z obchodu domů tak netrvala ani pět minut. Vlastně bychom asi chodili pěšky, kdybych byl normální dítě a zvládal chodit.
Když jsme dojeli domů, máma mě rychle odnesla v náručí domů, zatímco v druhé ruce pevně svírala onu téměř posvátnou zavařovačku. Ihned mě posadila v kuchyni na dětskou židličku, jakoby se obávala, že si to mezitím rozmyslím a nebudu chtít nic jíst a ani nic vyzkoušet, pokud nebude jednat dostatečně rychle. Ale já se plně soustředil na tu sklenici. Marmeláda uvnitř vůbec nevypadala jako ty jiné zavařeniny nebo džemy, které jsem vídal v obchodě. Nevypadala hrudkovatá ani hustá, a nebyla v ní žádná zrníčka. Něco na ní mě naprosto fascinovalo, a nedokážu to vysvětlit ani teď, co přesně to bylo.
„Tady, Marečku. Ham!“ Máma ke mně natáhla ruku se lžičkou vrchovatě naplněnou marmeládou. Byla temně rudá a ve světle kuchyňského lustru se leskla. Pamatuji se, že jsem si vzal lžičku z máminy ruky a zkoumal její obsah, a pak ji pomalu zvedal ke rtům. Máme mě s obavami vepsanými ve tváři sledovala.
Pomalu jsem vyplázl jazyk, a zkusmo ochutnal. Nedokážu popsat, jaké to bylo. Představte si tu úplně tu nejlepší chuť, jakou si dokážete představit zkombinovanou s naprostou euforií a blažeností. Máte to? Pak se můžete aspoň zlomkem vcítit do toho, jaká pro mě byla ta první lžička marmelády.
Vylízal jsem pečlivě lžičku a beze slova zíral s tichou prosbou o přídavek. Když mi máma přidávala, měla v očích slzy. Po páté plné lžičce, kterou jsem rychle spořádal, už se celá třásla a hlasitě plakala štěstím, a rychle se natahovala pro telefon, aby tu skvělou novinu mohla zavolat u tátovi do práce.
Mezitím, co mluvila s tátou, jsem byl naprosto v tranzu z té marmelády, mé ambrozie. Jako dítě bych tu chuť nedokázal popsat vůbec nijak, koneckonců nic jiného jsem nejedl. Ale jako dospělý vám můžu říct, že to je hluboká, bohatá chuť, směs sladkého a kyselého, které se naprosto perfektně mísilo v dokonalost. Nechutnala jako maliny nebo jahody, ale jako kombinace obou chutí, s jemným nádechem slanosti, který tu nevšední chuť ještě podtrhoval. Myslím, že to je něco jako slaný karamel pro ostatní, ta kombinace sladkého a slaného. Bylo to naprosté nebe.
Po cestě domů z práce se táta ještě zastavil v obchodě a koupil další sklenici. A tak to bylo na další dva týdny jediné jídlo, které jsem jedl. Měl jsem k snídani marmeládu, k obědu marmeládu a k večeři zkoušeli rodiče zamíchat mi marmeládu do těch mých mléčných koktejlů. Nebylo to ono, ale dalo se to zvládnout. Rodiče byli nadšení. Doufali, že postupně budu schopný začít jíst všechno, a že tohle je jen začátek.
Jednoho rána jsme s mámou šli zase na nákup, abychom doplnili zásoby mojí marmelády, a regál, kde vždycky byla, zel prázdnotou. Moje matka začala lehce panikařit, a spěchala se zeptat nejbližšího prodavače, jestli mají ještě nějakou domácí marmeládu babičky Lidušky.
„Omlouváme se, ale žádnou teď nemáme.“
Tvář mojí mámy se zachmuřila a vrhla na mě pohled plný obav.
„Kdy by vám měla dorazit další?“ zeptala se rychle.
Prodavač si v zamyšlení promnul vousy. „Víte, ona ji vlastně vyrábí a dodává místní paní Holubová. Prodala ji šéfovi, protože jí měla hodně, aby ji mohl přeprodat v obchodě. Říkala, že víc várek už nemá. A vypadá to, že nikomu tolik nechutná, jako tady tomu vašemu klukovi.“
Začínal jsem být pěkně protivný, protože mě nechala sedět v kočárku a ještě navíc jsem zatím neměl svou marmeládu k obědu. Vztekle jsem hopal do kočárku a snažil se vylézt. Ten rozruch přilákal mamku a ta se na mě podívala s naprosto pohřebním výrazem.
„Myslíte, že byste mi mohl dát adresu nebo telefonní číslo na paní Holubovou? Ta marmeláda je jediné jídlo, které chce Marek jíst.“ Poprosila maminka prodavače s nádechem zoufalství v hlase.
Jak je normální na vesnicích, všichni vědí o čemkoli, co se kde šustne. Takže prodavač moc dobře věděl, jaké problémy mají rodiče s tím, abych dokázal něco pozřít. Asi se mu mámy sželelo, protože odešel prohledat šéfovu kanceláři a vrátil se s fakturou, na které byla adresa paní Holubové.
Ještě to odpoledne jsme se s maminkou vypravili hledat onu marmeládářku. Žila v malém domečku, který vypadal jako chaloupka z pohádky o Jeníčkovi a Mařence, na samotě na úplném okraji vesnice. Dnes bych takový styl bydlení popsal asi jako idylický. Když mamka zazvonila, otevřela jí ne důchodkyně, ale mladá žena. Byla malá a hubená, se světlými vlasy staženými do culíku a se smutným výrazem.
„Dobrý den, mohu vám nějak pomoci?“ zeptala se měkkým hlasem a, jak mi řekla máma o mnoho let později, něco na paní Holubové působilo strašně zoufale a opuštěně. Ale nouze naučila Dalibora housti, a tak mamka nasadila co nejmilejší úsměv a jala se situaci vysvětlit mladé ženě ve dveřích.
„Oh, to je skvělé!“ řekla paní Holubová, a poprvé za tu dobu, co jsme přišli, se usmála. „Jsem opravdu ráda, že mu chutná. Je to starý rodinný recept a když mi Hektor řekl, že se moc neprodává, říkala jsem si, že jsem asi tu dávku zkazila.“
Matka se zeptala, jestli má paní Holubová ještě nějakou marmeládu, a mladá žena se s úsměvem odebrala do domku, aby se vrátila s velkou krabicí.
„Tohle je poslední, co mám. Nechala jsem si pár sklenic pro sebe, ale když to vypadá, že nikomu nechutná, nevím, jestli budu ještě nějakou další dělat. Je to totiž docela pracné.“
„To je skvělé, že ještě máte,“ řekla mamka s úlevou v hlase, zatímco se pod tíhou krabice prohnula. „Nevím, co přesně mu na té marmeládě tolik chutná.“
Paní Holubová se upřímně rozesmála. „Jsem moc ráda, že jsem to nepokazila, jak jsem si bývala říkala.“
Máma chtěla zaplatit, ale paní Holubová nechtěla, s tvrzením, že největší odměna pro ni je, když někomu chutná. A tak jsme odešli s tuctem zavařovaček.
Rodičům se podařilo šetřit s vzácnou potravinou tak, že nám vydržela na několik měsíců, ačkoli se mi samozřejmě šetření s mojí oblíbenou lahůdkou nelíbilo. Jednoho dne, pár týdnů po mých sedmých narozeninách, jsme potkalí paní Holubovou ve městě. S nadšením nás už z dálky zdravila, a pak se k nám pomalu přikolébala, protože její velké těhotenské bříško ji činilo trochu neohrabanou.
„Gratuluji vám!“ zavískla matka, když k nám přišla. Paní Holubová jí se širokým úsměvem poděkovala a jemně se hladila po břiše. Já tam jen tak postával a přemýšlel, jestli má pro mě nějakou marmeládu.
„Poslední dobou jsem žádnou nedělala,“ odpověděla, jakoby mi nepoloženou otázku přečetla v mysli. „Ale mohla bych brzo nějakou udělat.“
To mě docela otrávilo, ale snažil jsem se to nedávat moc najevo. Máma byla prostě ráda, že jsem se konečně začal chovat jako normální dítě, i když to znamenalo, že jsem se vztekal, nejen jedl a mluvil. Takže jí vlastně ani nevadilo, že jsem se stravoval téměř výhradně marmeládou, bylo to lepší než celé ty roky předtím!
O pár týdnů později nám však marmeláda zase došla. V obchodě ji už vůbec nevedli a ani nepočítali s tím, že by ji naskladnili, takže jsme se s maminkou opět vypravili na návštěvu k paní Holubové. Když jsme zazvonili a přišla nám otevřít, už neměla bříško a zase vypadala smutně.
Pozvala nás dovnitř, a mě vidina marmelády vehnala do domu dřív, než vůbec stačila matka cokoli říct. Trpělivě jsem se posadil ke kulatému kuchyňskému stolu a sledoval jsem, jak maže marmeládu na krajíc chleba. Maminka mě sledovala a vyčkávala na mou reakci, když jsem podezřívavě koukal na namazaný krajíc a štítivě čichal ke chlebu. K mé velké úlevě ale chuť čerstvé marmelády přebila chuť pečiva, a tak jsem krajíc zblajznul na posezení. Mámě se viditelně ulevilo, protože to brala jako další vítězství v bitvě s mým nechutenstvím.
Snědl jsem nakonec skoro celý bochník chleba s marmeládou, zatímco si mamka a paní Holubová povídaly. Vlastně mě jejich konverzace vůbec nezajímala, a plně jsem se soustředil na konzumaci mé milované pochoutky, byť namazené na chleba. Ale občas jsem zaslechl výrazy jako „narodila se mrtvá“ a nebo „zdrcená“, ale nevěnoval jsem tomu vůbec žádnou pozornost. Než jsme odešly, máma paní Holubovou pevně objala.
Neměla už toho dne víc sklenic marmelády, které by mi mohla dát, ale slíbila mi, že co nejdříve nějakou udělá. Odcházel jsem tedy s břichem narvaným k prasknutí a příslibem toho, že moje pochoutka bude brzy zase k dispozici.
Takhle se to opakovalo po celá léta. Máma a paní Holubová se nakonec staly vlastně tak trochu kamarádky, a když jsme jednou za pár měsíců přišli na návštěvu, povídaly si spolu, zatímco jsem já pojídal marmeládu. Postupem času mamka mazala marmeládu na víc a víc jídel, aby vyzkoušela, jestli je tak budu chtít sníst. Vyzkoušel jsem kuře, hovězí, banány a jablka, všechno to bylo řádně namočené v mojí delikatesní marmeládě, a já tak snědl vlastně úplně všechno. Máma s tátou u toho vždycky brečeli štěstím a úlevou.
Když mi bylo dvanáct, jedl jsem vlastně všechno to, co ostatní, ale stále spoléhal na marmeládu. Pokud na talíři nebyla dostatečná porce marmelády, tak nezájem. Ta marmeláda dokázala parádně zamaskovat jakoukoli jinou chuť, a já ji používal tak, jako ostatní jedí všechno s kečupem nebo omáčkou.
Mezitím se zdálo, že paní Holubová hrozně rychle stárla a vyráběla stále míň a míň marmelády. Mě i mámě říkala, že je to pro její tělo opravdu strašně namáhavé, vyrábět tu marmeládu. Výroba prý byla hrozně složitá a zdlouhavá, a byla to pěkná dřina. Děsil jsem se dne, kdy už nebude schopna žádnou další pro mě vyrobit, ale ona se usmála svým smutným úsměvem a pohladila mě po vlasech. Ujistila mě, že ji bude dělat tak dlouho, dokud budu chtít. Odcházel jsem se šťastný a klidný.
Když mi bylo osmnáct, už to bylo s jídlem lepší, ale pořád ještě jsem úplně nenáviděl chuť a konzistenci čehokoli jiného, než mé marmelády. Takže domácí marmeláda paní Holubové byla pořád tím jediným jídlem, které mi chutnalo a chtěl jsem ho jíst sám od sebe, a ona mi ji pořád dodávala. Bohužel četnost produkce hodně ustala, novou várku vyráběla jen jednou do roka, ale když jsem konečně viděl všechny ty zavařovačky s tou bohatou, rudou barvou a dokonalou texturou, byl jsem u vytržení.
Po střední škole jsem se dostal na vysokou a bydlel na kolejích, ale kdykoli jsem jel domů, zastavil jsem se i u paní Holubové. Vypadalo to, že je hodně osamělá a taky vypadala hrozně stará a já často přemýšlel, co se stalo s jejím manželem, a jestli tedy vůbec kdy nějakého měla. Když jsem se jí jednou zeptal, co dělala za práci, odpověděla mi jen vyhýbavě, že pracuje v odvětví, které dělá lidi šťastnými. Nevěděl jsem přesně, co tím myslela, ale v mé hlavě to mělo vždy co dočinění s tou její nadpozemskou marmeládou.
Vždycky, když jsem za ní přijel, dlouze jsme si povídali o všem, co se v našich životech událo, a ona mi vždycky dala pár zavařovaček s marmeládou. Snažil jsem se přesně si dávkovat porce marmelády během celého mého studia. Jistě, byl jsem dospělý a věděl jsem, že jíst musím. Ale byl jsem natolik tvrdohlavý, že jsem stále nesnášel jakékoli jiné jídlo, než onu marmeládu.
Uběhla další léta. Ačkoli to se mnou na začátku života bylo dost na vážkách a kdekdo mi prorokoval, že skončím v ústavu pro mentálně retardované, vyrostl ze mě celkem úspěšný a normální mladý dospělý. Pracuji jako ajťák, což je stejně nudné, jak to zní, a oženil se s úžasnou ženou, která tedy ze začátku úplně nesnášela ty moje divné zvyky co se týče jídla, ale nakonec prostě rezignovala a brala jako fakt to, že jediné, co mi chutná je ta specifická marmeláda. Ano, vůbec nezáleží na to, co to je, ale pořád nesnáším jiná jídla. Nikdy jsem nic nejedl jen tak na chuť, a asi ani nic jen tak jíst nebudu, pokud tedy nepočítáme marmeládu. Manželce to samozřejmě vadí, že když mi něco uvaří, bez ohledu na to úsilí, které ji to stálo, zaleju to pořádnou porcí marmelády. Ale jak jsem řekl, už si zvykla a svou nelibost dává najevo jen mírně.
Před několika týdny jsme jeli se ženou na návštěvu k našim. Tak jako vždy jsem samozřejmě musel navštívit i paní Holubovou. Ačkoli není tak stará, čas k ní nebyl vůbec laskavý. Tělo má shrbené a křehké jako stařena, co celý život nosila těžké náklady. Nemůže se už vůbec narovnat a všude chodí s holí. Ale když mě uviděla ve dveřích, celá se rozzářila a její úsměv se ještě rozšířil, když jsem jí představil svou ženu.
Byla to moc milá návštěva, s manželkou si rozumněly a já jí vyprávěl o všech novinkách v mém životě, tak jako za starých časů. Ještě než jsme odešli, řekla mi, ať jdu s ní do sklepa, kde mi předala krabici plnou marmelády.
„Obávám se, že tohle je úplně poslední, Marku.“ Její hlas zněl stejně křehce a staře, jako vypada její tělo. Hlavou mi poprvé prolétla myšlenka, že můžu paní Holubovou nadobro ztratit. Ačkoli jí bylo jen něco málo přes padesát, vypadala minimálně na osmdesát. Byla součástí mého života tak dlouho, že jsem si vůbec nedokázal představit, že ji ztratím.
„Už jsem teď příliš stará na to, abych vyráběla další marmeládu,“ oznámila mi s povzdechem. „Moje tělo už to prostě nezvládne. To se stává. Musím to přenechat mladším.“ Slabě se na mě usmála, ale v očích se jí zračil nevýslovný smutek. V očích se mi zaleskly slzy, když jsem položil krabici se zavařeninami na zem a pevně její křehké tělo objal.
„Děkuji, že jste pro mě tak dlouho dělala tu marmeládu,“ řekl jsem a něžně ji políbil na čelo.
Paní Holubová se na mě usmívala a mávala nám na cestu, když jsme s manželkou odjížděli.
To se stalo před pár týdny. Dnes mi volala máma. Nekontrolovatelně brečela do telefonu. Trvalo mi docela dlouho, než jsem pochopil, co se mi snažila říct. A když mi to konečně došlo, nevěděl jsem, jak reagovat a co si mám myslet. Seděl jsem u stolu v kuchyni, pořád ještě v pyžamu, a s talířem naplněným po okraj tousty s marmeládou. V hlavě mi zněla slova mojí matky – paní Holubová zemřela. Vypadalo to, že byla mrtvá už pár dní, jen si toho nikdo nevšiml a nikdo ji nehledal. Máma k ní dnes šla na návštěvu, jako to ostatně dělala každý týden, a když jí neotevřela, vešla dovnitř. Paní Holubová ležela mrtvá vedle židle, na které zřejmě seděla a sklouzla dolů. Nedalo se pro ni už nic udělat.
Bezmyšlenkovitě jsem zíral na talíř se snídaní a cítil se úplně prázdný a otupělý.
„Ale to není to nejhorší, Marku,“ zavzlykala mi do ucha matka.
„Cože?“ zeptal jsem se.
„Co se stalo, mami?“
„O Bože, Marku…co našli…Bože, to je tak strašné!“ Začala zase silně vzlykat a nebylo vůbec rozumět tomu, co mi chtěla sdělit.
Nakonec si vzal telefon táta a já konečně uslyšel, co se stalo. Vysvětlil mi, co našla policie v domě paní Holubové, když dorazili pro tělo. Pořád ještě jsem se s tím nevyrovnal a nevím, co si o tom myslet.
„Synku, na tohle se musíš posadit.“ Oznámil mi do telefonu temně. A pak spustil. „Nikdo o tom nevěděl. Vážně, nikdo nevěděl, jak strašná a šílená ženská to byla. Věř mi.“ Odkašlal si a znělo to, že co nejvíce přemáhá pláč a znechucení. „Tak moc mě mrzí, že jsme tě tím hnusem tak dlouho krmili.“
Moje oči okamžitě sklouzly na marmeládu. Na moji milovanou marmeládu.
„Policie prohledala dům, hledali, jestli nešlo o cizí zavinění. A ve sklepě našli varnu, kde vyráběla marmeládu. Ježiši Kriste, Marku. Byly to děti. Panebože, to byly všechno děti. Její vlastní děti.“
Ukázalo se, že marmeláda byla doslova domácí. Rok předtím, než jsem poprvé ochutnal tu lahodnou chuť marmelády, byla paní Holubová těhotná a pak doma potratila. A pak jí nějak přeskočilo, zkratoval jí mozek nebo se z toho prostě a jednoduše zbláznila, a rozhodla se zakomponovat to dítě, nebo plod, nebo jak tomu říct, do té její marmelády. Uvařila to s malinami a jahodami, a velice pečlivě se snažila, aby tam nebyly vidět žádné zbytky nebo kousky, to byl ostatně i důvod toho, proč ta marmeláda byla tak dokonale hladká a bez jediného zrníčka.
To byl také důvod toho, proč jí tak dlouho trvala příprava každé jednotlivé várky. Po té první dárce se pokusila znova otěhotnět, a když se jí narodilo mrtvé dítě, znova vyrobila marmeládu.
Po dobu víc než dvaceti let paní Holubová žila v neustálém kruhu těhotenství, kterého dosahovala tím, že pracovala ve sousedním velkém městě jako prostitutka, a pak těhotenství sama ukončovala někdy mezi dvanáctým a dvacátým týdnem, kdy byla speciální přísada dost velká na to, aby se dala použít na výrobu marmelády.
To byl důvod, proč dokázala vyrobit jen jednu várku marmelády za rok. Bylo to také logické vysvětlení toho, proč tak rychle zestárla a vypadala sešle. Neustálá těhotenství by zničila každou ženu. Pochopil jsem to, proč říkala, že už jí tělo nedovolí dál vyrábět marmeládu. Ženy po padesátce bývají v přechodu, a nemohou tak už znova otěhotnět. Všechno to do sebe krásně zapadlo.
Moji rodiče byli naprosto zděšení. Po celá dlouhá léta mě tím krmili. Celé ty roky se radovali, že konečně jím a ládovali mi marmeládu do těla, protože nevěděli, že obsahuje lidské ostatky. Byli tak nadšení z toho, že jsem začal jíst normálně, a to vše jen díky tomu, že mé šestileté já tenkrát ukázalo na tu sklenici se zavařeninou. Máma si nakonec vzala telefon zpátky k uchu, a stále dokola se mi omlouvala mezi hlasitými vzlyky.
Když telefonát skončil, zkoumavě jsem pohlédl na ty toasty s marmeládou na talíři. Marmeláda byla stále stějně dokonalá, sytě červená, absolutně hladká a zcela jistě měla i tu neodolatelnou kombinaci sladkosti a slanosti, kterou jsem znal a miloval celá ta dlouhá léta. Bylo to jediné jídlo v životě, které mi chutnalo, jediná má radost z jídla.
Tiše jsem se zvedl ze židle a vypadl se do spíše, kde jsem skladoval mou zásobu marmelády. Každá várka od paní Holubové obsahovala dvanáct velkých pětilitrových sklenic, a já se jimi naučil za ty roky šetřit, aby mi vydržely co nejdéle. Pořád mi jich zbývalo jedenáct.
Pomalu jsem procházel krabicí, a každou ze sklenic jsem opatrně vzal do ruku a zkoumal pod rozsvícenou zářivkou, jako bych chtěl najít pozůstatky nenarozeného dítěte, které bylo v každé z nich rozvařeno. Na dně krabice jsem našel obálku. Uchopil jsem ji třesoucíma se rukama a vytáhl z ní fopis od paní Holubové. Byl velice stručný, téměř nic neříkal, ale bezděky jsem se usmál, když jsem ho četl.
Vždycky jsem měl problém jíst. Nevím proč. Většina dětí z toho nimrání se v jídle vyroste, a i já jsem určitým způsobem pokročil. Naučil jsem se, že mé tělo jíst potřebuje, ačkoli mi jídlo nechutná a často se mi dělá zle, protože většina jídel má texturu, chuť či vůni, kterou nesnesu. Domácí marmeláda paní Holubové mi zachránila život. Byla to první a jediná jedlá věc, kterou jsem měl rád, ze které jsem měl potěšení a kterou jsem rád konzumoval.
A v té obálce, která byla na samém dně krabice s poslední várkou, kterou pro mě paní Holubová vyrobila, leželo celé její dědictví, které mi odkázala. Něco, co chtěla, abych měl, než zemřela, protože, jak sama několikrát řekla, jsem byl její jediný světlý bod v životě a všechno, co dělala, bylo pro mě.
Zvuky toho, jak se moje žena nahoře pohybovala, ke mně začaly tlumeně doléhat do sklepa. Vstává pozdě, protože poslední dobou se jí dost špatně spí.
Zatímco jsem si pískal, odložil jsem dopis i s obálkou zpět do krabice, a uložil zásobu zavařenin na své místo. Pak jsem vylezl po schodech nahoru do kuchyně, kde manželka stála u sporáku a smažila míchaná vajíčka.
Otočila se ke mně a zářivě se usmála, vlasy měla ještě zacuchané a obličej klidný po dlouhém spánku, kdy na ni ještě nedolehla její obvyklá ranní nevolnost. Jemně jsem se k ní přitiskl a políbil ji, zatímco se mě dotýkalo její vzduté těhotenské bříško. Naše poslední návštěva našich nebyla zdvořilostní, ale sloužila jako oznámení toho, že budeme tři. Teď je ve dvacátém týdnu, takže se rozhodla, že už se může ta radostná novina oznámit světu.
Samozřejmě, že moji rodiče byli naprosto nadšení. A paní Holubová také. A to je myslím důvod, proč mi zanechala recept.
Tiše jsem otevřel dveře do sklepa a pohledem zabrousil o strmé schodiště. Myslím, že pokud ji strčím dost silně, budu moct přinutit svoji ženu, aby pro mě taky nějakou tu marmeládu udělala.
