Herečka Anna Somolová: komunisti jí zavřeli manžela, zabavili jí majetek a vyhnali ji do pohraničí

Herečka Anna Somolová se narodila v roce 1919 v Praze, po absolvování pražské dramatické konzervatoře v roce 1940 byla angažovaná nejdříve Východočeským divadlem, pak Středočeskou činohrou a po dvou letech městským divadlem v Olomouci. Zdálo se, že na Hané zakoření nastálo. Našla si zde manžela, porodila děti a spolu s mateřstvím přerušila krátce svou uměleckou činnost. V roce 1949 se do divadla vrátila a těšila se na svůj další umělecký růst. Dařilo se jí, měla rodinu, bylo jí třicet let a všechno měla před sebou. Kdyby ale tenkrát tušila, co to „všechno“ znamená.

Padesátá léta byla odporná doba a brzy to měla poznat i Anna. Její manžel byl politicky pronásledovaný a komunistická strana a její angažovaní soudruzi se v takových případech mstili všem v jejich nejbližším okolí. Tedy celé rodině. Herečka byla z divadla vyhozena, a tak se v dopise z 8. července 1968 obrátila na rehabilitační komisi při SČDÚ (Svaz československých divadelních umělců), která se rehabilitací neprávem utlačovaných a omezovaných umělců věnovala.

Svůj příběh v dopise adresovaném komisi dále rozvíjí těmito slovy: „S mým manželem jsem prožila mnoho strastiplných dnů. Při zatčení v roce 1950, při odvodu k praporu Pomocných vojenských prací, který se neuskutečnil jen dík náhlé operaci, při násilném vystěhování naší rodiny z milého Olomouce do pohraničí a při druhém zatčení, kdy byl můj muž odsouzen ke čtyřem rokům vězení a ztrátě poloviny majetku, který jsme však stejně ztratili takřka celý.“

Herečka se tak v důsledku odporného chování komunistického režimu ocitla v těžké situaci. Manžel byl ve vězení, přišla o práci i o naprostou většinu majetku, byla odsunuta do pohraničí a měla malé děti. A tak se rozhodla vyhledat pomoc u maminky v Praze. K té se brzy nastěhovala a začala hledat uplatnění v oboru, který vystudovala. Marně.

Sehnala alespoň práci korespondentky, ale zde také nevydržela dlouho, prodělala dlouhou nemoc a o práci přišla. Po uzdravení pak dostala příležitost jen v dělnických profesích v různých podnicích. Ve Frutě, v cukrářských výrobnách a podobně. Přesto se nevzdává a chce se věnovat herectví, které tolik milovala a v němž byla velmi dobrá.

Občas se jí povedlo sehnat alespoň roli v dramatickém pořadu v rozhlasu, v roce 1954 třeba ve hře Radůz a Mahulena, o rok později ve veršované komedii Lišák Pedro. Do toho se vrátil s podlomeným zdravím z vězení její manžel. Stejně jako ona měl velký problém sehnat jakékoliv zaměstnání.

Rodině naštěstí pomáhá Annin herecký kolega z Olomouce Josef Bek. Pro nemocného manžela našel místo a dokonce i paní Somolové dokázal zajistit místo v divadle. Sice ne na jeho prknech, ale i práce kostymérní expedientky byla lepší, než dělnická profese u pásu. A tak v rámci možností pokračovali ve svém nelehkém životě a to až do roku 1966, kdy hereččin těžce nemocný manžel zemřel. Anna se stává vdovou a na školou povinné děti je sama v ne zcela dobré finanční situaci.

Ale o herectví stále sní a když to nejde oficiálně v rámci velkého divadla, zkouší štěstí aspoň s ochotníky Malé scény Žižkovského divadla OB. Zde excelovala třeba v roli tetičky v černé komedii Jezinky a bezinky.

Svůj dopis komisi končí přáním: „Už mi bude 49 roků, ale přece ještě bych si přála hrát divadlo. Na začátek třeba jen malé role, věřím, že bych z nich udělala role velké.“

Žádost herečky Somolové ale nemá snadný průběh. Projednání přeruší Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa jen 44 dnů po jejím odeslání. Přesto je herečce ústně přislíben pohovor v září. Když se tak nestane, ozývá se hned 1. října dalším dopisem s obavou, že na ni komise zapomněla. Hned následující den, na zasedání 2. října 1968, rehabilitační komise ve složení Pavlík, Racek, Jedenáctík, Digrín, Rychetský a Kubátová rozhodne, že paní Somolovou pozvou k osobnímu jednání. V ten den se stejné rozhodnutí týkalo i dalších hereckých kolegů Pilecké, Hanzlíkové a Verosy.

Je pozvána na zasedání 25. října spolu s Oldřichem Lapkou. Oba komisi vysvětlili své případy, prakticky zopakovali to samé, co napsali do svých úvodních dopisů, alespoň zápis z tohoto jednání žádné rozšiřující informace neobsahuje. Co ale obsahuje hned v úvodu je povzdech tajemnice Heleny Kubátové: „Termín schůze byl špatně zvolen - pátek před svátky 28. 10. Proto se členové komise omluvili. Schůzi byli přítomni pouze Dr. Rychetský, Z. Digrín a H. Kubátová.“. Jak se asi herci, kteří byli velkou část svého života utlačováni a nebylo jim umožněno svobodně pracovat, přišli o majetek i nejlepší léta života, cítili, když si na ně ti, kteří o jejich osudu mohou rozhodnout, neudělají čas.

O měsíc později už je ale účast na jednání hojnější. 29. listopadu se sejdou komisaři Pavlík, Šejbalová, Zhein, Kačer, Digrín, Rychetský a Kubátová a ti rozhodnou ve prospěch herečky, a to poměrně velkoryse. Komise v zápisu konstatuje, že „paní Somolová je jasný případ politické rehabilitace“ a připraví akční kroky: „požádá fond o jednorázovou podporu, a promluví s řediteli Dvořákem, Lhotou a Vyskočilem, zda nemají místo. Kdyby některý z ředitelů měl o paní Somolovou zájem a neměl mzdový fond, bude jednat s MKI o možnosti stipendia“.

Hned 3. prosince odesílá Helena Kubátová žádost o finanční výpomoc paní Somolové. V té stručně popisuje celý případ a mimo jiné uvádí: „Členové komise Vás prosí, zda by bylo možné poskytnout paní Somolové finanční výpomoc, která není pro ni řešením, ale jistě by jí velmi potěšila a jednorázově pomohla. Tentokrát jde o jasnou politickou represi, která poznamenala celý život a znemožnila na léta práci nadané a dobré herečce.“.

Tato žádost zafunguje, protože později je na zápis z jednání z 29. listopadu rukou připsán ještě následující dodatek: „Na fondu projednáno, paní Somolová dostala 3000 Kčs. Ředitel Lhota prohlásil, že místo pro starší herečku má, chce je obsazovat až v příští sezoně. Vyjednala jsem s paní Somolovou, aby na jaře sdělila termín ochotnického představení, na který by se šel s. Lhota podívat. Ten slíbil, že se na paní Somolovou podívá a dřív nebude místo obsazovat.“

A tak se zdá, že má vše dobrý konec. 5. února uzavírá komise případ a posílá herečce vyrozumění, v němž plně uznává právo na morální rehabilitaci a doplňuje, že „odchod z olomouckého divadla i další persekuce motivované jasně politickými důvody, byly křivdou nejen na jejím životě, ale i na celém divadelnictví, kterému tím odešla velmi schopná herečka.“ Je to ale happy end? Těžko říct.

Herečka píše řediteli Krajského divadla Kolín (tedy divadla kde ve 40. letech začínala), na jeho reakci ale marně čeká. A tak se 12. května 1969 opět ozývá tajemnici rehabilitační komise Heleně Kubátové s tím, že stále čeká. Kromě obeslání pana Lhoty zkoušela najít angažmá i na mnoha jiných místech, ale nedaří se. A protože nedostane žádnou odpověď, píše znovu 1. června. V dopisu uvádí, že je stále bez odpovědi a má strach, že k jejímu angažmá v Kolíně nedojde.

O měsíc později, 1. července proto píše Kubátová řediteli Lhotovi a prosí jej, aby se herečce ozval a to i v případě, že by pro ni místo nakonec neměl. Aby věděla, na čem je a nečekala v planých nadějích. Hned 3. července ředitel vše potvrzuje. Píše, že herečce napsal, aby se v divadle ve svých časových možnostech stavila. Místo má ředitel stále volné, nějakou herečku plánuje přijmout nejspíš až od prosince a rozhoduje se mezi čtyřmi osobami. Anna Somolová je jednou z nich.

Ani to ale není ten vytoužený happy end. Ředitel Lhota je počátkem roku 1970 z divadla vyhozen. Na jeho místo přichází J. Škobis a kvalita divadla upadá. Řada herců utíká jinam. A k angažmá herečky už zřejmě nedošlo, alespoň se o tom nepodařilo dohledat žádné informace.

Herečka Anna Somolová zemřela 22. května 2004 ve věku 84 let.

Pokud vás tento příběh zaujal, můžete si přečíst i o dalších osudech herců, kteří se v roce 1968 obrátili na rehabilitační komisi SČDU. Už jsem psal o Waldemarovi Matuškovi, Olze Scheinerové, Anně Gabrielové, Zdence Švabíkové-Kožíkové, Františkovi Hurychovi a Jiřině Steimarové.