Jak Jaroslav Foglar se skauty trávil léto 1942. Dobové fotky a dosud nezveřejněné deníkové zápisy

Tábor Alvareze byl legendární událostí tuzemského skautingu. Konal se v nepříznivé době druhé světové války a ani nálada v oddílu nebyla idylická. Přesto se stal věhlasným díky hře o Alvarezovi.

Tu vymyslel Jaroslav Foglar pro svůj oddíl a později o ní napsal knihu „Devadesátka pokračuje“. Na principu Alvareze pak začaly vznikat další podobné celotáborové nebo etapové hry. Samotného Alvaraze hrálo dle Foglarovy předlohy nepočítaně oddílů.

A protože vás před týdnem fotky z tábora (skenováno je z deníku Jaromíra Míši Průši z miniaturních fotografií, proto omluvte kvalitu) zaujaly a žádali jste mne, abych v jejich zveřejňování pokračoval, naskenoval jsem jich všech skoro osmdesát a v následujících týdnech je tu postupně vystavím. Vždy v neděli v 10:00.

Také jsem zaznamenal několik proseb, abych k fotkám přidal i Míšovy deníkové zápisky. Tady je tedy pár jeho slov, které si po táboře do deníku napsal.

Když jsme letos přijížděli k pověstné Kocandě, přivítalo nás nejprve štěkání malého, sotva se motajícího štěněte, typického venkovského bastarda, kterému z týchž důvodů připadlo jméno Bastouš. Bylo to jediné dravé zvíře (dravé pro odpravení několika kachňat, za něž mu vděčíme), které se zde nacházelo a proto Valda a Venda, známí pistolníci, vycvičili si ho, nebo lépe hodlali si vycvičiti ho v donášení lidské krve. Ačkoli učebních hodin bylo sdostatek, přece žák byl neučinlivý a touhu po krvi vybíjel si jinak.

A potom Rejžák. Uprostřed velkého údolí Sázavy, které se valí jako pozdrav z hor někam dále a výše stojí mnoho balvanů, balvanů pevných a tvrdých jako byly strážní kameny naší vlasti, ale tyto nestřeží celistvost vlasti, byla by teprv malá. Ty jsou zde jen na památku toho osudového boje, kdy se z pralátek tvořila naše země a sní ten náš kraj.

A to je Rejžák. Nelze spočítati chvil, hodin, minut, dní, které jsme tu prožili. Nelze spočítati chvil, které jsme tu věnovali přemýšlení a debatám o „naší věci“ a ideji, nelze spočítati her, které jsme tu sehráli. Od těch nejprimitivnějších honiček k rozsáhlým závodům a zápasům, ne na život a na smrt, ale o čest, ne o prestyž, ale k posílení naší vlajky. Škoda, že tomu nebylo tak vždycky. Byl to poslední záchvěv praporu Dvojky, silný a pevný, jaký už v témž osazení nikdy nenastal, poněvadž nemohl a nesměl …

Poslední světlo, které Dvojka vyzářila …

A na závěr opět připomínám to, co vždycky.

Negativů a fotek se po dědovi zachovaly dvě velké bedny a několik alb a deníků a já zatím úplně nevím, co všechno v nich najdu. Dnes tu nebudu odkazovat na všechny předešlé díly, ale vybírám jen ty, které se týkají zápisků z dědova skautského deníku nebo fotek ze skautských akcí:

Pokud by vás o Alvarezovi a aktivitách skautské Dvojky z té doby zajímalo víc, najděte si knihu „Alvarez potřebuje jen statečné a silné“, kterou vydala Skautská nadace Jaroslava Foglara.