Článek
Pokud došlo k totální ztrátě ponorky, většinou se úplně přesně neví, co se stalo. To je celkem pochopitelné, protože ponorka skončila na dně. Potom záleželo na tom, do jaké hloubky se vrak potopil, zda se ho podařilo prozkoumat nebo vyzvednout a v jakém byl stavu.
1. Le Surcouf (N N-3) - dvě teorie o ztrátě
Největší ponorkovou katastrofou všech dob, byla ztráta francouzské ponorky Le Surcouf. Francouzi využili toho, že Washingtonská konference limitovala výtlak velkých hladinových jednotek, ale nijak neomezovala ponorky. Postavili skutečný „podmořský křižník“ s výtlakem 3250 tun na hladině a 4300 tun pod hladinou.
Kromě velikosti byla ponorka zvláštní tím, že nesla věž s dvojicí 8palcových (203 mm) kanonů, což je ráže používaná na těžkých křižnících. Dále měla na palubě hangár pro průzkumný hydroplán Besson MB.411 a dva motorové čluny. Kromě toho byla vyzbrojena dvěma externími otočnými torpédomety s jednou hlavní ráže 550 mm a dvěma ráže 400 mm. Další čtyři pevné torpédomety ráže 550 mm byly na přídi.
Francouzský podmořský křižní Surcouf
Kýl ponorky byl založen 1. července 1927. Do služby byla zařazena 16. dubna 1934. Po pádu Francie posádka i s ponorkou odplula do britského Plymouthu, kde byla internována. V srpnu 1940 byla předaná Svobodným Francouzům. Účastnila se eskort několika konvojů a byla přesunutá do kanadského Halifaxu. Dne 2. února 1942 vyrazila z Halifaxu na Bermudy a odtud Panamským průplavem na Tahiti a do Austrálie. Ponorka zmizela v noci z 18. na 19. února s celou posádkou. V době zmizení bylo na palubě 130 mužů, včetně čtyř Britů.
Důvody ztráty mohly být dva. Srážka s americkou nákladní lodí Thompson Lykes, která podle výpovědí posádky, narazila do poloponořeného objektu. Škody na trupu však neodpovídaly srážce s ponorkou o velikosti Surcouf. Druhou teorií je útok létajícího člunu PBY Catalina, jehož posádka si Surcouf mohla splést s německou nebo japonskou ponorkou. Pro tuto variantu hovoří fakt, že na udaném místě žádná nepřátelská ponorka potopena nebyla. Vrak Le Surcouf se zatím nepodařilo najít, předpokládá se, že leží v hloubce kolem 3000 m.
2. USS Thresher (SSN-593) - první jaderný reaktor na dně moře
Americká ponorka s jaderným pohonem USS Thresher byla první jednotkou nové třídy. Kýl ponorky byl založen 28. května 1958 a předaná do služby byla 3. srpna 1961. Ponorka měla na hladině výtlak 3210 tun a pod hladinou 3420 tun. Jejím úkolem bylo pronásledovat sovětské ponorky.
USS Tresher byl vrcholem techniky své doby. S rychlostí 33 uzlů byl nejrychlejší a nejtišší ponorkou amerického námořnictva. Pohonnou soustavu tvořil vysokotlaký jaderný reaktor Westinghouse S5W PWR a turbíny s výkonem 11 MW. Výzbroj tvořily čtyři torpédomety ráže 530 mm, schopné odpalovat i tehdejší novinku, UUM-44 SUBROC (SUBmarine ROCket), což byla hlubinná nálož s pomocným raketovým motorem a jadernou hlavicí W55 ráže 250 kt (TNT).
První nehoda postihla ponorku 18. října 1961, kdy na základně San Juan vysadil nejprve reaktor, následně i záložní dieselgenerátor a ponorka musela fungovat v nouzovém režimu jen na baterie. Teplota v ponorce dosahovala 60o C. Oprava generátoru se protáhla a zbývající kapacita baterií nestačila na znovuspuštění reaktoru. Nakonec si posádka pomohla improvizovanými „startovacími kabely“, vypůjčenými z jiné lodi a přes generátor ponorky USS Cavalla (SSN-244), která ji doprovázela, se podařilo reaktor uvést do chodu.
USS Thresher v červenci 1961
Při druhé nehodě narazil do trupu ponorky u mola v Port Canaveral remorkér a poškodil obšívku. Oprava trvala 9 měsíců, do 8. srpna 1963. Následující den se posádka setkala se záchrannou lodí Skylark a měla provést testy ponoru. Nejprve se zkoušela polovina maximální hloubky. O den později se měl testovat sestup do maximální hloubky s přírůstkem po 30 m a následnou kontrolou všech systémů. Před dosažením největší hloubky zachytila posádka Skylarku hlášení o menších problémech. Potom se ponorka odmlčela.
Posádce Skylarku došlo, že se USS Thresher potopila i s celou posádkou 16 důstojníků, 96 námořníků a 17 pracovníky doku. Jako pravděpodobná příčina potopení se uvádí pájení některých spojů slanovodního okruhu místo svařování, což vedlo k průsaku, zkratu elektrických okruhů a nouzovému odstavení reaktoru. Nouzovému vynoření zabránila námraza uvnitř vzduchového potrubí, takže nebylo možné vyprázdnit balastní nádrže. Vrak ponorky leží v hloubce 2560 m.
Ztráta nejmodernější ponorky byla pro US Navy „studenou sprchou“. Výsledkem byl rozsáhlý systém přísných opatření s označení SUBSAFE (Submarine Safety Program), zavedený ještě v témže roce. Celá třída ponorek byla přejmenovaná podle následující ponorky na Permit. Protože šlo o nebojovou ztrátu, není ponorka USS Tresher vyřazena ze stavu US Navy, ale posádka je na „věčné hlídce“.
3. K-141 Kursk - šlendrián, kam se člověk podívá
Ponorka K-141 Kursk, krycí označení Projekt 949A Antej (v NATO kódu třída Oscar II) patřila do kategorie ponorek s jaderným pohonem vyzbrojených střelami s plochou dráhou letu. Hlavním úkolem této třídy byl boj s americkými bojovými skupinami letadlových lodí (CVBG - Carrier Batlle Group). Ponorka byla vyzbrojena 24 řízenými střelami systému P-700 Granit (SS-N-19 Shipwreck) s dosahem až 625 km a jadernou hlavicí ráže 500 kt TNT. Kromě toho nesla klasická torpéda s turbínou poháněnou peroxidem vodíku a kerosinem a raketová torpéda Škval.
Sovětská ponorka K-141 Kursk
Ponorka byla technologickou chloubou Sovětů. Vnější trup z chrom-niklové oceli byl obtížně detekovatelný MAD (Magnetic Anomaly Detector) a byl odolný proti korozi. Stavba ponorky byla zahájena v roce 1990, 30. prosince 1994 byla předaná námořnictvu a zařazena k Severnímu loďstvu. Během pěti let služby ponorka dokončila jen jednu plavbu, když v roce 1999 monitorovala činnost americké 6. floty ve Středomoří, během války v Kosovu.
V srpnu 2000 se ponorka účastnila velkého cvičení 30 lodí, včetně vlajkového křižníku Petr Veliký, třídy Kirov. 12. srpna došlo při přípravě cvičného torpéda k explozi unikajícího peroxidu vodíku, odpovídající výbuchu zhruba 200 kg tritolu. Ponorka se potopila na dno v hloubce 108 m. Druhá exploze o 135 sekund později, odpovídající výbuchu 3 tun (!) TNT, zničila tři příďové úseky a zabila celou posádku kromě 23 mužů v 6. až 9. úseku. V tomto případě i západní technici vyjádřili obdiv nad odolností konstrukce a tím, že nedošlo k narušení systémů obou jaderných reaktorů.
Vyzdvižený trup K-141 Kursk
Sověti se pokusili o záchranu, ale kvůli špatnému technickému stavu záchranných prostředků se nepodařilo s ponorkou spojit. Zahraniční pomoc z Velké Británie a Norska Sověti tvrdošíjně odmítali. Zbytek posádky postupně zahynul na podchlazení a nedostatek kyslíku. Odhady toho, jak dlouho agónie trvala, se různí. Ponorka byla po odříznutí přídě vyzvednuta. Z vraku bylo vyproštěno 115 těl ze 118 obětí. Zajímavostí je, že speciální kotvy pro zachycení potopené ponorky byly vyrobené v ČR.
4. USS Scorpion (SSN-589) - nikdo neví, jenom tuší
Ponorka USS Scorpion (SSN-589) patřila ke třídě Skipjack, která byla menší předchůdkyní třídy Thresher. Plavidlo mělo výtlak 2930 t na hladině a 3124 tun pod hladinou. Jednalo se o první sériově vyráběnou třídu stíhacích ponorek s kapkovitým trupem, které se řídily podobně jako letadlo. Druhou novinkou bylo použití vysokotlakého reaktoru S5W PRW, který se stal na jistou dobu standardem US Navy.
Kýl USS Scorpion byl založen 31. ledna 1957. Do služby byla zařazena 29. července 1960. Během služby se posádka podílela na vypracování nových taktik boje s nepřátelskými ponorkami. V roce 1966 se posádka proslavila natáčením příprav sovětských raket přes periskop z malé vzdálenosti od břehu. V roce 1967 byla ponorka odstavena kvůli výměně paliva a generální opravě trupu podle programu SUBSAFE.
Americká ponorka USS Scorpion (SSN-589) při spouštění na vodu
Jenže taková oprava vyžadovala 36 měsíců, místo běžných 9 a ponorka by chyběla ve stavu Atlantské floty, což bylo v dobách studené války těžko představitelné. Proto se provedla důkladná diagnostika, včetně ultrazvukových testů, a jen nezbytně nutné opravy. Ponorka se vrátila do služby v říjnu 1967. Během následujících testů nových zbraňových systémů se objevovaly různé poruchy, například úniky freonu z chladicího systému nebo požár elektroinstalace.
Od února 1968 působila USS Scorpion ve Středomoří. Při návratu se 16. května zastavila ve španělské základně Rota, kde vysadila dva muže a vyrazila zpět do USA. Na palubě zůstalo 99 mužů. Cestou zpět měla ponorka monitorovat sovětské námořní aktivity v oblasti azorských ostrovů. Poslední hlášení odešlo z paluby 21. května. O zmizení USS Scorpion nikdo nevěděl. Až když ve stanovený datum nedorazila do mateřského přístavu v Norfolku, začalo pátrání.
Ponorka byla objevena v říjnu 1968 pomocí sonarů v hloubce kolem 3000 m. Na „vizuálním“ průzkumu vraku se podílel i Robert Ballard, který u toho jako „vedlejšák“ objevil vrak RMS Titanic. Příčina nehody je dodnes neznámá. Spekuluje se o explozi torpéda, jeho náhodné aktivaci, o poškození trupu nebo dokonce o sovětském útoku.
5. HMS Thetis (N25) - dvě ztracené posádky
HMS Thetis (N25) patřila do první výrobní skupiny britských ponorek třídy T (Triton). Jednalo se o poměrně úspěšnou třídu, která se i exportovala. První plavidlo HMS Triton bylo zařazeno do služby v listopadu 1938, poslední byly vyřazené ze služby královského námořnictva v roce 1969 (v Izraeli dokonce až v roce 1977).
Kýl HMS Thetis byl založen 21. prosince 1936 a 29. června 1938 byla spuštěna na vodu. Ke katastrofě došlo hned při prvním cvičném ponoru v Liverpoolském zálivu. Na palubě byli kromě běžné posádky i důstojnici-pozorovatelé a 34 pracovníků loděnice. Nějakým nedopatřením došlo k současnému otevření obou příklopů torpédometu č.5, a zaplavení přídě. Ponorka klesla na dno v hloubce 46 m. Protože byla dlouhá 84 metrů, trčela záď nad hladinu. Na zádi však nebyl ani torpédomet, ani žádný průlez, který by se dal otevřít.
Záchranné lodě dorazili druhý den. Nouzovým průlezem mohli ponorku současně opouštět dva lidé. Podařilo se to jen dvěma dvojicím. Při dalším pokusu došlo opět k současnému otevření obou příklopů a zaplavení ponorky vodou. Záď klesla pod hladinu dříve, než dokázaly záchranné lodě upevnit vlečná lana a odvléci ponorku na mělčinu. Na palubě zahynulo 99 mužů.
HMS Thetis znovu zařazená do služby jako HMS Thunderbolt
V září 1939 byla ponorka vyzvednuta a v říjnu 1940 znovu zařazena do služby, pod novým jménem HMS Thunderbolt. Ponorka působila ve Středomoří. Na podzim 1942 byla upravena pro nesení „Chariotů“. Osud ponorky se naplnil 14. března 1943, kdy byla potopena italskou korvetou Cicogna, s celou posádkou. Vrak leží v hloubce 1350 metrů.
Po této katastrofě byly torpédomety britských ponorek vybavené pojistným třmenem tzv. Thetis clip, zabraňujícím úplnému otevření krytu a umožňujícím rychlé uzavření, pokud by dovnitř začala pronikat voda.
Pokud se vám článek líbil, využijte možnost sledovat autora, aby vám neunikly žádné novinky.
Další díly:
Zdroje:
Roberts, John; et al. (Conway's All the World's Fighting Ships, 1922-1946) (1980)
Polmar, Norman (2001) [1964]. Death of the Thresher. Guilford, CT: Lyons Press
Bentley, John (1975). The Thresher Disaster: The Most Tragic Dive in Submarine History
Sewell, Kenneth; Preisler, Jerome (2008). All Hands Down: The True Story of the Soviet Attack on the USS Scorpion
Offley, Ed (2007). Scorpion Down: Sunk by the Soviets, Buried by the Pentagon: The Untold Story of the USS Scorpion. New York: Perseus Books Group.
Truscott, Peter (2002), Kursk: Russia's Lost Pride. Simon & Schuster UK
Weir, Gary E. and Boyne, Walter J. (2003), Rising Tide: The Untold Story Of The Russian Submarines That Fought The Cold War. Basic Books, NY
Warren, Charles Esme Thornton; Benson, James D. (1997) [1958]. Thetis: Disaster in Liverpool Bay
Roberts, David (1999). HMS Thetis: Secrets and Scandal, Aftermath of a Disaster. Bebington: Avid Publications.
